Reklama

Reklama

Děti úplňku

(TV film)
  • angličtina Children of the Full Moon (festivalový název)

Obsahy(1)

Probouzí se v nich síly, které neumíme ovládat. Nikdo neví, co vlastně prožívají, ani proč na ně má takový vliv Měsíc. Žijí mezi námi a prožívají každodenní peklo na Zemi – rodiny a děti s diagnózou nejtěžšího autismu. Většina filmů o autismu představuje jeho polohu, která nám připadá něčím fascinující a přitažlivá. Ukazuje lidi vybavené zvláštní vnímavostí a neobvyklými schopnosti často hraničícími s genialitou. Režisérka Veronika Stehlíková se však v tomto dokumentu vydává prozkoumat jinou, méně fotogenickou a mnohem méně známou tvář této nemoci, než kterou známe ze skvělého podání Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man. Této – nejtěžší – formě autismu se odborně říká „nízkofunkční". Patří k nejnáročnějším a nejhůře zvladatelným zdravotním postižením vůbec. Ti, kteří jí trpí, mají problém v naší společnosti normálně fungovat. Dokument zachycuje situaci čtyř rodin s různě starými dětmi. Adéla má autismus spojený s mentální retardací a problémovým chováním. Nemluví, je neustále v pohybu. Hází vším, co jí přijde do ruky. Bije se rukama do obličeje, léta nosila boxerskou helmu, která ji pomáhala ochránit před ní samotnou. Matka dospělé Marcely posté za den vyndává oblečení naházené pod postelí a rozsypanou mouku v kuchyni. Další rodině zachránila život klec, ve které jejich čtyřiadvacetiletý syn tráví většinu svého života. Mimo ni útočí lidem na obličej, mlátí pěstmi, vypichuje oči. Dorotka propadá záchvatům zoufalého sebepoškozování, při němž ji neudrží ani 3 dospělí lidé...

Diskusi o nedostatečné pomoci rodinám s dětmi s nízkofunkčním autismem rozvířila v roce 2016 tragédie matky, která i s autistickým synem skočila pod vlak. Situaci komentuje terapeut Hynek Jůn, který se zásadně zasloužil o růst povědomí o této nemoci a rozvoj specializované péče pro lidi s touto závažnou diagnózou. Sociální služby, které mají lidem se zdravotním postižením pomáhat, totiž tyto nejtěžší klienty paradoxně často odmítají. Nemají na ně ze strany státu dostatek prostředků. Přitom právě kvalitní péče dokáže životní pohodu takto nemocných lidí výrazně zlepšit. Dokument Děti úplňku vznikl z iniciativy manželů Petry a Petra Třešňákových. Poté, co jejich dcera Dorota v šesti letech skončila hospitalizovaná v dětské psychiatrické léčebně, si uvědomili, že Česko nenabízí takto postiženým dětem žádnou důstojnou budoucnost. Rozhodli se na problém upozornit a usilovat o zkvalitnění sociálních služeb. (Česká televize)

(více)

Recenze (39)

honajz 

všechny recenze uživatele

Velmi důležitý dokument o tématu, o němž se moc nemluví, ale na druhou stranu hodně bezradný. Nemyslím teď zpracováním, tam jde po osudech těch lidí, všech podmínek, negativech, ale i jistých kladech skutečně cíleně a přesně, ale myslím tím celkový pocit z toho, co a jak vlastně dělat. Stát nemá o péči příliš zájem, a je znát, že ani spousta těch rodičů netuší, co s těmi dětmi dělat, když jsou permanentně mimo, nevnímají vás, nepohladí, a do jejich světa se nedá dostat. Nedokážu si představit, co bych v roli rodiče postaveného před takovou diagnozu dítěte dělal - ale o to zajímavější právě jsou všechny ty výpovědi, a to jak lidí, kteří to vzdali, těch, kteří to tak nějak jen přežívají, i těch, co se snaží najít u svých dětí alespoň kousek odezvy. Vlastně ten dokument ani tak není o těch dětech a jejich světě, protože to je myslím jiná dimenze, jako spíše o těch, kteří o ně pečují a starají se o ně, a o jejich přístupu k celé nejednoznačné problematice. Protože zde nejde zaujmout jeden jasný jediný a správný postoj. ()

Isherwood 

všechny recenze uživatele

Je to síla! Nemusí to nutně tlačit na pilu a ždímat z vás slzy tklivými záběry. Je to přesně trefený obraz toho, že lidé, co mají doma autistu, mají nad hlavou kousek svatozáře, ale taky pořádnou dávku lidství. Účelem dokumentu je pohnout věcmi, které tady stagnují léta, ať už se jedná o celospolečenskou debatu a vnímání, tak i roli státu, který nejenom, že neumí s některými lidmi naložit, ale často odmítá podat i pomocnou ruku. Vyčítat tomu absenci konfrontace s kýmkoliv z „druhé strany“ nemá smysl. To bude až v případě, pokud tenhle vykopnutý balon někdo nepochopitelně zahraje do autu. ()

pornogrind 

všechny recenze uživatele

Dokument zachycující život čtyř rodin žijící život s dítětem postiženým autismem. Nehodnotím ani tak formu dokumentu jako jeho obsah. ()

PetrPan 

všechny recenze uživatele

Jedna jediná hvězda za názory pana doktora Jůna. Ano, o tom to skutečně je. Sociální stát by měl být za každých okolností připraven postarat se tam, kde selhává rodina, a to ať přirozeně, všichni stárneme nebo méně přirozeně, tedy pro neschopnost té či oné rodiny se o své děti postarat, a to z jakýchkoliv příčin. To bez výhrad podepisuji, stejně jako to, že by měl tento stát nastavit takové podmínky, aby rodina s postiženým dítětem (dětmi) mohla "normálně" existovat. Oním normálně fungovat v uvozovkách se ale dostávám k tomu, s čím nemohu a ani nechci souhlasit, k tomu, z čeho se mi jako rodiči dvou autistických dětí udělalo zle. Z dokumentu, který je primárně založen na postojích rodičů, kteří se stali "oběťmi" svých dětí a svou frustraci si při pohledu na své dítě stále přípomínají ( "já si musím stále přípomínat, že je to nemoc, že ona to vlastně nedělá schválně..."), z rodičů (ne všech, z maminky dospělé Marcely snad jako z jediné čišela přes veškeré brblání čistá a upřímná láska ke své dceři), kteří křičí , jak strašně těžké to mají, ale zároveň nesdělí ani špetku z toho, co se snažili pro svou rodinu, včetně svého autistického dítěte udělat. Ano, tady si uvědomuju, že tento dokument z iniciativy Petra Třešňáka měl zejména ukázat onu zdrcující "tíhu", ono strašlivé "sebeobětování se". Ano je to těžké, hodně těžké, ale především jsou to a budou vždy jen a jen NAŠE děti. To, že v dokumentu se neobjevil ani náznak toho, co se ta či ona rodina (kromě klecí a přivazování k židličce) snažila pro své děti a jejich (ono jejich pod sebou skrývá celou rodinu) plnohodnotný život udělat. Jak moc a intenzivně a různými způsoby se snažili (kromě léků, volání záchranek a pobytů v psychiatrických léčebnách) ke svému dítěti proniknout a kolik své lásky mu byli schopni dát, to skutečně považuju za obrovský faul. A chci věřit tomu, a vlastně i věřím, že to jen nebylo řečeno, ale bylo to tam. Všem rodinám, nejen těm v dokumentu, s PAS držím palce a vzkazuji, že první a nejdůležitšjší krok při diagnóze autismus, je vlastní smíření se s ní. Jinak to totiž moc nefunguje a úplně normální to taky NIKDY nebude. A proto bude vždy normálně v uvozovkách. Ale je to a vždy bude především na nás, tedy rodičích. ()

rikitiki 

všechny recenze uživatele

Dokumenty by měly i upozorňovat na nějaký problém, a tenhle to udělal. Nebudu se zabývat standardní kamerou a standardní prací s respondenty. Důležité je, že otevřel závažné téma. Šel hodně do soukromí rodin. Ukázal něco, co se zatím neukázalo a možná jsou lidé, kteří si myslí, že by to i mělo zůstat skryto. Ukázal hodně zoufalství ale i hodně lásky a obětavosti. ___ A je tady, sakra, něco v nepořádku, když stát nechává své občany – a to ať už rodiče nebo i děti – téměř bez pomoci. Je zatraceně špatně, když to žádný politik nevezme jako své téma a nezačne s tím něco dělat. Vždyť by se záchranná síť pro tyto rodiny dala využít i na stárnoucí populaci. Chápu, že typ péče je odlišný, ale princip je stejný. Pokud někomu připadá 4 000 lidí trpících těžkým autismem jako malá a nedůležitá skupina, tak o starých lidech to nikdo tvrdit nemůže. ()

Marsik 

všechny recenze uživatele

ČT2 HD - Velmi silný zážitek. Nemám moc slov. Po té dokumentární stránce dobře zmáknuté. Procent se dnes zdržím (with J.) ()

Una111 

všechny recenze uživatele

Dokument chtěl upozornit na poruchu, o které se málo ví, a na osamocenost rodičů v péči o jejich takto těžce postižené děti. Neslyšíme sice od rodičů žádná jalová slova o lásce, ale vidíme ji v každém jejich kroku, v každém činu! Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem! Klobouk dolů před těmito rodiči a jejich obětavostí! - - - A že tyto děti není kam umístit, aby si rodiče a rodinní příslušníci alespoň trochu oddychli a mohli načerpat nové síly, to je neuvěřitelná ostuda celého zdravotnického systému! Díky režisérce za její dokument, který toto téma otevřel! ()

Sidonka 

všechny recenze uživatele

Na tomto dokumentu oceňuji, že přímo řekl nepříjemnou pravdu. Česká psychiatrie je v některých případech v otřesném stavu. Většinou se nás média snaží přesvědčit, že například díky psychiatrické reformě je o všechny potřebné postaráno, ale já vím, že opak je pravdou. Ba co hůř! Pacientů s duš.poruchami, kteří propadnou systémem a nikdo se o ně nechce postarat je mnohem více. Ty, co potřebují pomoc nejvíce nikdo nechce, často ani rodina, protože jejich kombinace poruch je příliš vážná, personál zaneprazdňují a těžko obtížnou vyléčitelností "obtěžují "a jsou tudíž na dlouhodobé hospitalizace či sociální práci jsou nepohodlní. Neziskovky je nechtějí (starají se jen o vybrané diagn.), společnost je nepřijme, sociální služby brzo odpadají (ne všem pacientům dokážeme pomoci, hledejte pomoc ve fiktivním "někde" jinde). O problematické jedince nestojí ani psychiatrické nemocnice, které je umí jen nadopovat léky, které sice nic moc neléčí, ale uspí pacienta na téměř 24 hodin a pak je pro ně těžká i chůze, selhávají jim často kvůli vedlejším účinkům a nadměrnému užívání léků brzo orgány (játra, apod.). Dokonce se vstupní zprávy do nemocnice upravují tak, aby konfliktní pacient působil klidně, neagresivně a nemusel být díky úpravě reality vůbec přijat nebo jen na dva tři týdny a pak by mohl být brzo propuštěn. Viz případ vražedkyně z Tesca, která podle nemocnice prý vůbec nebyla nebezpečná a jen agresivitu účelově hrála, aby měla kde jíst a bydlet, přestože vyděšené spolupacientky i policie, která jí po nějaké atace přivezla policejním autem, o ní tvrdili opak. Situace je mnohdy ještě víc otřesná než ukazuje film. Někdy prostě horor, z kterého není pro pacienta ani rodinu úniku. Je to tak neuvěřitelné, až to působí vymyšleně. Je mi z tohoto skutečného stavu věcí moc smutno. A je to všechno "jenom" o penězích a jejich nedostatku, o nezájmu většinové společnosti, o neochotě rodiny se za postiženého veřejně postavit a bojovat , o strachu ze stigmatizace celé rodiny atd. ()

sofiapetra 

všechny recenze uživatele

Je to sice pár let starý dokument, ale dostala jsem se k němu až nyní přes křest jednoho kalendáře, jehož výtěžek půjde právě na "hotel" pro těžce zvladatelné autisty. Moje dobrá a strašně hodná kamarádka, která právě takového synka má, byla ale vůči tomuto dokumentu natolik kritická (připadal jí velice přehnaný a zbytečně negativní) dokonce použila sprosté (sic!) slovo, což jsem u ní slyšela snad poprvé v životě, že jsem zbystřila a dokument jsem si obstarala. A ač o tom něco vím a autismus pro mě není neznámé téma, beztak jsem byla zděšena, viděnému jsem věřila a a znovu si uvědomila, že nemocný mozek je opravdu jedno z nejhorších prokletí a humanistický úzus v nás i v celé společnosti, s tím absolutně neumí nakládat. Proto nezbývá než jim aspoň trochu pomoct a přispět, tyto rodiny to mají nesmírně, nepředstavitelne těžké. ()

honajz2 

všechny recenze uživatele

Potěšilo mě, že to není primárně o nejtěžší formě autismu jako spíš o tom, jak rodiče takto postižených dětí žijí (nebo přežívají?) a o tom, jak stát o péči těchto dětí nemá zrovna zájem. A překvapivě je to celé dost silné, i přes můj lehký odpor k tématu autismu (hlavně v tom nehledejte, že bych něco proti autismu měl, to fakt ne, spíš jen mě to téma zrovna nezajímá a tohle jsem chtěl vidět jen proto, že mě zaujal obsah) mě to dokázalo zaujmout a přišlo mi to i slušně udělané. Navíc kromě těch zlých chvil nám tu na konci jsou ukázány i ty dobré, takže to naštěstí není černobílé a my můžeme vidět, že ačkoli to ti rodiče mají sakra těžké (za což je cením, že to vůbec zvládají), tak přece jen ty svoje děti mají rádi. Tomu sice moc nerozumím, hlavně po tom všem, co se tady dělo, ale budiž, vždyť je to přece dobře, že rodiče mají své dítě/děti rádi. Ačkoli právě o těch rodičích bych se rád dozvěděl ještě víc a možná i to mi chybělo k nějaké spokojenosti, protože to nebylo špatné, své poselství to předalo a mělo to jistou sílu, ale i tak se nejedná o nic, co bych na potkání chválil. "Jen" o solidní televizní dokument se závažnými tématem. Obecně to ale asi stačí. Slabé 4* ()

bizz_mjc 

všechny recenze uživatele

Silné téma. Všem bych z povinnosti nadiktoval dokument zhlédnout, jak život umí nadělovat. Postavení státu a stav naší psychiatrie je na zamyšlenou, ač se v této situaci asi těžce podnikají obecně konkrétní kroky. Hluboký obdiv k těm, co v tomto žijí. ()

LEGACY 

všechny recenze uživatele

Ono přání před narozením, kdy je začínající rodince jedno jestli to bude kluk, nebo holka, hlavně ať je zdraví - dostává úplně jinou úroveň po zhlédnutí tohoto důležitého dokumentu. Trochu jako, když jsme se tehdy dívali na Katku, prostě je to těžké se na to dívat, autismus je ovšem všude kolem nás, a proto je dobré mít alespoň to nejmenší povědomí. ()

Autogram 

všechny recenze uživatele

Ťažko to komentovať, to sa musí vidieť, a radšej nemusieť zažiť. –––– Bylo by hezký pro nás vědět, že pro ní někde nějaké místo je. ()

mandlova 

všechny recenze uživatele

Rozporuplné pocity, jen za silné téma a nezáviděníhodný osud rodin si to plný počet hvězd bohužel nezaslouží. Chyběl mi hlubší pohled na celou problematiku, nějaký zástupce druhé strany, ne pouze pan Jůn... Doporučuji i komentář PetrPan, díky za něj! + simoneck ()

duddek 

všechny recenze uživatele

Čiší z toho bezradnost, bezvýchodnost, cokoliv z toho (útočení na sebe, útočení na ostatní, soustavné rozhazování věcí) musí být obrovský nápor třeba i jen na týden, natož na celý život... Klobouk dolů před těmi rodiči. Ale skoro všechny ty děti mají momenty, kdy je na nich patrná momentální spokojenost. ()

Hanys_ 

všechny recenze uživatele

Rodiny, které se starají o tyhle děti, to mají fakt těžké. To ale musí být jasné snad každému i bez tohohle dokumentu. Takhle je to jen připomenutí toho, jaké máme štěstí, že my sami jsme v pořádku, zdraví a že naše starosti jsou vlastně bezvýznamné oproti lidem, kteří svůj život "věnují" svým postiženým dětem. Přidaná hodnota dokumentu ale veškerá žádná, zůstává jen to silné téma. ()

Reklama

Reklama