Střídavá péče

Po rozvodu je rozhodně nejlepší mít děti střídavě v piči, už jen proto, aby bývalým partnerům dočista nejeblo a měli trochu času i na své oblíbené předrozvodové koníčky jako například výherní automaty, závodní alkoholismus, píchání sekretářek / čističů bazénů či ono tolik populární živení nepřekonatelného odporu jeden k druhému. Jen takto lze nastolit dokonalou odlukovou harmonii, ovšem pouze v případě, není-li le papa slizký vyžraný psychopatický žabožroutský debil, který si neuvědomuje, že antikoncepční selhání si pěstujeme na orgány, a nikoliv proto, abychom si to po zapuzení mohli jejich prostřednictvím řádně vyřídit s tou frigidní krávou / tím povislým kokotem, co si lajsli dát se rozvést s takovou superkundou / megaborcem. Orgánovou banku je nutno udržovat v klidu a teple, a ne ji ustavičně vycukávat, protože čím je dárce psychicky stabilnější, tím je játro, ledvina nebo kostní dřeň transplantabilnější a tím ochotněji vás pak někdo v důchodu živí, cévkuje a utírá vám prdel. A pokud si to neuvědomíte, nestřelíte pak toho labilního spratka ani Albáncům na porno, načež vám zbyde jen narušený příživník pro pláč. Docela mile chladná civilní etuda ze života vítačů islámských parazitů, jímž záhy šaría takovéto nemyslitelné historky típne, pizda prostě ve dvojce dostane šutrákem, během pěti minut bude nastolen pravověrný řád a zbytek filmu kamera stráví korektním a bezkonfliktním čuměním do koberečku za řevu muezína. Etuda, jíž kapku chybělo mementní dotažení až k devastujícím následkům chování takového hovada, a které by rozhodně o stupeň zvedla hodnocení lepší střelecká forma na konci. (06.10.2018)

Od začátku nepříjemně stísněný film, neponechávající moc prostoru na pořádné nadechnutí. Odehrává se téměř výlučně v uzavřených prostorách (viz jen množství scén s otcem v autě), s kamerou blízko hercům. Postavy nemají možnost úniku. Vyprávění je hodně koncentrované i díky zaměření na několik málo dnů a pár událostí. S tím, jak příběh graduje, využívá Legrand stále více hororových stylistických prostředků (první mistrovskou lekcí ve vytváření napětí a strachu z toho, že se přihodí něco zlého, nabízí narozeninová oslava, další následuje) a již tak intenzivní drama se plíživě, ale s ohledem na charakterizaci postav poměrně přirozeně proměňuje v regulérní psychoteror, v jehož finále zapomenete, že máte dýchat. Film, který je sice krajně nepříjemný, ale stejně tak situace dětí rozcházejících se rodičů a obětí domácího násilí, kterou neuvěřitelně sugestivně a empaticky zprostředkovává. V rámci prevence podobných situací by jej mělo vidět a prožít co možná nejvíc lidí. 90% (11.07.2018)

„BOJÍM SE O MÁMU, PROTOŽE JI CHCE UBLÍŽIT. TAK SE TÁTOVÉ NECHOVAJÍ. JSEM RÁD, ŽE SE ROZVÁDĚJÍ. CHCI ZŮSTAT S MÁMOU, ABY NEBYLA SAMA…“ /// Po chvíli musí bejt jasný, že tohle drama, kde se matka s fotrem souděj o smradovu péči, bude mít speciální rozuzlení. Během sledování mě přepadává úzkost a nedovedu si představit, jak se musej cejtit lidi, kterejm se to děje. Na druhou stranu – oslava narozenin je vopruz, ale budiž, prostě ze života rodiny, ve který si všichni za všechno můžou sami (což podtrhávám!). Závěr je silnej, ALE… přestože je to hodně ze života, … dávám 3*. Na víc u mě tenhle bakalářskej příběh nemá. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem píča a rozvádím se. 2.) Je mi jedenáct, máma je píča (fotr kretén) a rozváděj se. 3.) Thx za titule „doummais“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (17.10.2018)

Velká škoda, že poměrně netradiční a lákavý námět je pouhým dramatem, protože tam celý film ve vzduchu visí něco nepříjemného a divák doufá, že se to v závěru promění v Thriller, ale bohužel. Nemůžu říct, že bych se nudil, bylo zajímavé sledovat stupňující se konflit dvou rodičů, ovšem nemohl jsem fandit nikomu, protože otec byl hajzl a ženská mrcha a mrzelo mě, že se Francouzi neupustili z řetězů, ten konec si vyloženě o šokující finále říkal. Dobrý film, ale nechal mě emočně chladným. 65% (21.10.2018)

Pri posudzovaní toho, v koho opatere má byť v prípade nedohody rodičov dieťa, a aká ma byť striedavá starostlivosť, sa do úvahy vraj berie najmä záujem dieťaťa. Aspoň formálne. Faktom je, že tými, čo argumenty predkladajú, sú rodičia. Preto v skutočnosti sa rozhodovanie nesie v duchu ich záujmov. Tu je vysoko nespokojný otec, ktorý túži mať syna v striedavej otcovskej starostlivosti. Aspoň počas víkendov. Ale niečo drhne. Už od začiatku. Nedá sa nevšimnúť ockova nervozita, potlačované vnútorné napätie a neriešený konflikt s členmi rodiny. Postupom času vidieť, že sa prostredníctvom preberania syna na niekoľko dní snaží otec predovšetkým osloviť matku svojich detí. Postarať sa nie ani tak o synovu spokojnosť, ale predovšetkým o doriešenie rozchodu matkou. Potlačované umiernené správanie otca sa však stáva viac stáva doternejším. Voči synovi, dcére aj bývalej manželke. Konflikt sa stupňuje. Dáva tušiť dramatickému vyvrcholeniu. Výborne spracovaná rodinná dráma o dôsledkoch neriešenia psychických problémov dospelých rodičov. O nedoriešení rozrušenej vzťahovej väzby. Medzi partnermi, medzi otcom a deťmi. (23.07.2020)

Pomalá, postupne gradujúca dráma, ktorá v závere vyvolá nesmierne ťaživé pocity. V úvode som dúfal, že bude príbeh prezentovaný tak, aby divák vnímal samotnú problematiku z pohľadu oboch strán jednej mince. Čiže, nebude na vine jeden z rodičov, ale obaja, tak ako to je v deväťdesiatich percentách prípadov. Škoda, ale aj tak nevadí, má to grády a to je základ. (28.10.2018)

Pomalé, tiché, plíživé a dusné až do morku kostí. K tejto téme sa nezávislejšie spracovanie veľmi hodí. Uznávam, z niektorých scénok síce zívala šedivosť a skôr to skĺzavalo k nude, ale postupne smerom k záveru veci začínali naberať na obrátkach a ten koniec už na mňa pôsobil ako hororová nepríjemná záležitosť - fantasticky urobené tak aby sa dosiahol čo možno najväčší efekt u diváka, nepríjemné až z toho striasa. Slušný nadpriemer. 80/100 (12.10.2018)

Na malinkatý moment, když se dostaneme na oslavu narozenin, ztrácí film své neskutečné tempo a neuvěřitelnou tenzi. Vypadá to, že Legrand je velikou nadějí francouzského filmu. Má to však háček, svým celovečerním debutem si sám nastavil laťku tak vysoko, že je téměř nemožné ji někdy v budoucnu překonat. (07.10.2019)

Zo Striedavej starostlivosti nebude nikomu po jej skončení hrejivo na duši. Rodičom, deťom, rozvedeným manželom, starým rodičom a dokonca ani susedom vo vašom paneláku. Podľa priebehu deja je síce zjavné, kto je tu ten "zlý", respektíve ten, kto za vzniknuté problémy môže, vzhľadom na to, že ide zároveň ale aj o hlavnú postavu, Antoineovo trápenie dokážeme pochopiť. A možno čiastočne a relatívne aj jeho chovanie, ktoré má možno za cieľ vzbudiť v mužských divákoch otázku, ako by sa zachovali na jeho mieste oni a či by náhodou ich reakcie neboli tým jeho až príliš podobné. Veľmi dusný film, kde sú vinníkmi proste tí dospelí a obeťami deti a z ktorého vyplynie, že stať sa "tým vinným" sa môže stať v bežnom živote každému. (17.07.2019)

Každý film pôsobí na človeka osobito a individuálne. To, ako ho vníma, závisí aj od jeho aktuálnej nálady a rozpoloženia, od množstva a kvality doposiaľ videných filmov, od životných skúseností a od ďalších xy iných faktorov. Keďže som kedysi bola dieťaťom, ktoré sa stalo súčasťou rozvodu vlastných rodičov, Striedavú starostlivosť som prežívala dosť intenzívne. Našťastie to v našej rodine ani zďaleka nebolo vyhrotené až tak, ako v tomto prípade, no mala som k tejto téme asi predsa o niečo bližšie ako tí, ktorí ostré hádky rodičov nikdy nezažili. Na začiatku príbehu si nie ste istí, na ktorú stranu sa prikloniť, kto v tomto prípade zohráva rolu dobrého rodiča. A to ma práveže veľmi bavilo. Páčilo sa mi, že sa film začína obdobím, v ktorom sú manželia už po rozvode. Dieťa je zverené do starostlivosti matky, no otec bojuje o striedavú starostlivosť. Neviete, čo sa stalo predtým, čo všetko bolo príčinou rozvodu, úsudok si tvoríte postupne a chvíľami pochybujete, či je správny. Hercom nie je čo vytknúť, obzvlášť perfektný výkon podáva otec, ktorého stvárňuje Denis Ménochet. Úprimne som nečakala, že sa celý konflikt k záveru vyhrotí až do takých extrémov. Každopádne je táto snímka varovným signálom pre každého rodiča. Nech sa deje čokoľvek, nikdy nemôžete dopustiť, aby sa dieťa stalo nástrojom, cez ktorý budete riešiť svoje vlastné konflikty. Môže to mať na neho obrovský dopad nie len v jeho detstve, ale v celom živote vôbec. *Videné na MFF Cinematik, 2018. (01.10.2018)

4 hvězdy jen díky tomu super konci. Jinak by mohlo být trochu víc akce a celkově informací i běhěm filmu. (02.12.2018)

Jsem moc rád, že jsem tohle osobně nikdy nezažil. A troufnu si tvrdit, že už (snad) ani nezažiju. Vůbec si netroufnu odhadnout, jak bych v celé věci postupoval a tak jsem se mohl aspoň seznámit s dramatem, kterých je skoro všude na světě stále víc, než dost. Dramatem, ve kterých se dítě hodně často stává rukojmím, nebo prostředníkem a je někdy zhola nemožné z tohoto rozjetého vlaku vystoupit. A nebo možná je, ale za jakou cenu... Tahle výtečné psychologické sonda, které Vás stiskne jak svěrací kazajka, je toho víc, než zářným důkazem. (22.07.2018)

Ja to poviem. Otvorene to tu a teraz poviem. Tento film ma skutočne dokázal poriadne chytiť pod krk a nepustiť ma, kým nebol priestor na to, aby som znovu dýchal. "Custody" bude bez debaty filmom mesiaca. Neviem si predstaviť, že by sa dokázalo nájsť ešte niečo ďalšie, čo by ma tak silne zasiahlo a nepustilo. A hoci sa vždy snažím veriť, že pravda je niekde uprostred a svet nie je čiernobiely (alebo vzťah nie je čiernobiely), tak postupne sa vo filme ukazujú charaktery postáv natoľko, že vieme určiť, že niektoré veci nebudú asi klamstvá, ale majú niečo do seba. Začína to totiž ako klasický súboj rodičov. Chcú sa rozviesť a každý chce mať právo na to byť so svojimi deťmi. Problém ale je, že deti so svojim otcom byť nechcú. A ten na to rozhodne zúri a nechce to nechať tak. A hoci som bol najprv trošku názoru, že možno matka deťom vsugerovala nejaký obraz o otcovi, tak čím viac ho spoznávame, tým viac sa ukazujú jeho problémy s agresiou, ktorá ostáva niekde nevybitá. Osobne pre mňa sú tu 2 momentky, kedy sa Denis Ménochet ukázal ako absolútne desivý. Keď Juliena dotlačí, aby mu ukázal, kde sa mama presťahovala, a keď sa na konci chce dostať do bytu. Obe časti sú spracované tak silne a vierohodne, že si zasluhujú potlesk. Herecké výkony sú na všetkých frontoch skvelé. Na konci som absolútne nedýchal a skutočne som sa upokojil až keď bolo po všetkom, lebo som skutočne veril, že to môže dopadnúť akokoľvek a Antoine bol absolútne nepríčetný. Viem si predstaviť, že všetko prechádzanie týmito rozvodmi a starostlivosťou o deti musí byť silné na všetkých. Ale každý by mal vedieť, kedy je na čase prestať viesť vojnu, ktorá nakoniec zadusí absolútne všetko. Hodnotenie: A+ (21.12.2018)

Veru nič veselé, ale úplne zo života. Legrandovi som na začiatku sadla na lep aj ja, nepriklonila som sa radšej na nikoho stranu. Však počkám a uvidím. No a potom to prišlo. Je to zručne natočené, s minimom muziky, dosť dobrou atmosférou a fakt desivým koncom. 4,5* (08.02.2019)

Je to takové moc okaté a vůbec ne příjemná podívaná. Nejdříve to vypadá, že půjde o běžný případ. Účastníci sporu navenek působí jako rozumní, civilizovaní lidé, kteří se umějí dohodnout – ale každý další záběr je usvědčuje z opaku. Rodiče i prarodiče, všichni chlapce neúnavně vyslýchají a zatahují do vzájemných půtek, takže chlapec , který hraje až z děsivou věrností ukázkově trpí, ale současně rozpoutává vlastní hru. Začal jsem tak tápat, jestli platí vzorec násilnického vyznavače lovu a vystrašené ženy, či je to jenom rafinovaná clona, ale tak či onak se ošívá; není to příjemná podívaná. Film používá účinné prostředky módního minimalismu, které vedou od tísně přes vystupňované napětí vrcholící na snobské oslavě dívčiných osmnáctin až k nevyhnutelnému výbuchu s takřka hororovou náladou (15.12.2019)

Tohle jsem si rozhodně neměla pouštět v deset večer... (18.11.2018)

Skľučujúci, tiesnivý, dusivý. Taký je tento film, rozprávajúci o domácom násilí. Po úvodnej verbálnej smršti pred sudkyňou, kedy si divák ešte nedokáže utvoriť objektívny názor na manželskú dvojicu, sa rozohrá manželský príbeh plný utrpenia a nepochopenia. Herci sú skvelí, rozhodne by som upriamil pozornosť na 11 ročného chlapca ( Thomas Gioria ), jeho výkon bol perfektný. Legrandov prvý veľký film dopadol na výbornú. (11.11.2018)

Z počátku to vypadalo, že role rodičů zůstanou nevyhraněné a divák bude hádat, jestli je matka manipulativní mrcha či otec psychpatický násilník. To mě bavilo. Nicméně tohle vzalo celkem rychle za své a příběh se stal vlastně tuctovým. Na co mohl film sázet především byla tísnivá atmosféra a herecké obsazení, ale nemohu si pomoct, vzdor silnému tématu na mě občas zazívala prázdnota. Celkový dojem napravil až vyhrocený konec, ale i přesto se nemohu ubránit mírnému zklamání. 70% (01.10.2018)

V téměř všech ohledech se jedná o zcela průměrnou, místy až podprůměrnou podívanou, která ve svých nejlepších momentech dokáže leda tak vytrhnout z letargie, kterou navozovala po téměř celou stopáž. Jusqu'à la garde totiž téměř vůbec nefunguje, což je bolestně citelné zejména díky chabému scénáři a laxnímu vyprávění. Závěrečná "živější" část už bohužel pošramocené renomé snímku moc nenapraví. Škoda. (10.11.2018)

Kde se šetřilo na akci, tam se rozdávalo na detailním vykreslení atmosféry, video záběrů a na autentickém téměř až dokumentárním herectví. (25.10.2018)