Myriam a Antoine Bessonovi se rozvedli. Syna Juliena dostala do péče matka, která se snaží Juliena před jeho otcem chránit, o němž tvrdí, že je agresivní. Antoine však prosí o střídavou péči svého syna. Julien je svědkem stupňujícího se konfliktu mezi jeho rodiči a je donucen jít na hranici svých možností, aby zabránil tomu nejhoršímu.(Artcam Films)
Po rozvodu rodičů se Julien ocitá ve střídavé péči. Eskalující spory mezi násilnickým otcem a nešťastnou matkou jej dovedou až na okraj propasti. Aby zabránil nejhoršímu, je odhodlaný udělat cokoliv. Xavier Legrand používá k vytvoření atmosféry silného emocionálního napětí dlouhé, téměř dokumentární záběry.(Febiofest)
Bessonovi se rozvádějí. Miriam žádá o svěření syna do své péče, protože ho chce ochránit před manželem, který má podle ní sklony k násilí. Soudkyně se ale domnívá, že by to znamenalo popření otcových práv a rozhoduje o střídavé péči. Julien se stává rukojmím svých rodičů a ze všech sil se snaží zabránit nejhoršímu.(Festival francouzského filmu)
Miriam a Antoine Bessonovci sa rozvádzajú. Miriam sa snaží získať syna Juliena do osobnej starostlivosti, aby ho ochránila pred otcom, o ktorom tvrdí, že je násilnícky. Avšak Antoine vystupuje ako ukrivdený otec, takže sudkyňa pridelená na tento prípad rozhodne o striedavej starostlivosti. Julien je rukojemníkom eskalujúceho konfliktu medzi svojimi rodičmi, ale aby sa predišlo najhoršiemu, je nútený byť jeho súčasťou.(MFF Cinematik Piešťany)
Ja to poviem. Otvorene to tu a teraz poviem. Tento film ma skutočne dokázal poriadne chytiť pod krk a nepustiť ma, kým nebol priestor na to, aby som znovu dýchal. "Custody" bude bez debaty filmom mesiaca. Neviem si predstaviť, že by sa dokázalo nájsť ešte niečo ďalšie, čo by ma tak silne zasiahlo a nepustilo. A hoci sa vždy snažím veriť, že pravda je niekde uprostred a svet nie je čiernobiely (alebo vzťah nie je čiernobiely), tak postupne sa vo filme ukazujú charaktery postáv natoľko, že vieme určiť, že niektoré veci nebudú asi klamstvá, ale majú niečo do seba. Začína to totiž ako klasický súboj rodičov. Chcú sa rozviesť a každý chce mať právo na to byť so svojimi deťmi. Problém ale je, že deti so svojim otcom byť nechcú. A ten na to rozhodne zúri a nechce to nechať tak. A hoci som bol najprv trošku názoru, že možno matka deťom vsugerovala nejaký obraz o otcovi, tak čím viac ho spoznávame, tým viac sa ukazujú jeho problémy s agresiou, ktorá ostáva niekde nevybitá. Osobne pre mňa sú tu 2 momentky, kedy sa Denis Ménochet ukázal ako absolútne desivý. Keď Juliena dotlačí, aby mu ukázal, kde sa mama presťahovala, a keď sa na konci chce dostať do bytu. Obe časti sú spracované tak silne a vierohodne, že si zasluhujú potlesk. Herecké výkony sú na všetkých frontoch skvelé. Na konci som absolútne nedýchal a skutočne som sa upokojil až keď bolo po všetkom, lebo som skutočne veril, že to môže dopadnúť akokoľvek a Antoine bol absolútne nepríčetný. Viem si predstaviť, že všetko prechádzanie týmito rozvodmi a starostlivosťou o deti musí byť silné na všetkých. Ale každý by mal vedieť, kedy je na čase prestať viesť vojnu, ktorá nakoniec zadusí absolútne všetko. Hodnotenie: A+(21.12.2018)
Pomalá, postupne gradujúca dráma, ktorá v závere vyvolá nesmierne ťaživé pocity. V úvode som dúfal, že bude príbeh prezentovaný tak, aby divák vnímal samotnú problematiku z pohľadu oboch strán jednej mince. Čiže, nebude na vine jeden z rodičov, ale obaja, tak ako to je v deväťdesiatich percentách prípadov. Škoda, ale aj tak nevadí, má to grády a to je základ.(28.10.2018)
„BOJÍM SE O MÁMU, PROTOŽE JI CHCE UBLÍŽIT. TAK SE TÁTOVÉ NECHOVAJÍ. JSEM RÁD, ŽE SE ROZVÁDĚJÍ. CHCI ZŮSTAT S MÁMOU, ABY NEBYLA SAMA…“///
Po chvíli musí bejt jasný, že tohle drama, kde se matka s fotrem souděj o smradovu péči, bude mít speciální rozuzlení. Během sledování mě přepadává úzkost a nedovedu si představit, jak se musej cejtit lidi, kterejm se to děje. Na druhou stranu – oslava narozenin je vopruz, ale budiž, prostě ze života rodiny, ve který si všichni za všechno můžou sami (což podtrhávám!). Závěr je silnej, ALE… přestože je to hodně ze života, … dávám 3*. Na víc u mě tenhle bakalářskej příběh nemá.
///NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem píča a rozvádím se. 2.) Je mi jedenáct, máma je píča (fotr kretén) a rozváděj se. 3.) Thx za titule „doummais“.
///PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ **(17.10.2018)
Jsem moc rád, že jsem tohle osobně nikdy nezažil. A troufnu si tvrdit, že už (snad) ani nezažiju. Vůbec si netroufnu odhadnout, jak bych v celé věci postupoval a tak jsem se mohl aspoň seznámit s dramatem, kterých je skoro všude na světě stále víc, než dost. Dramatem, ve kterých se dítě hodně často stává rukojmím, nebo prostředníkem a je někdy zhola nemožné z tohoto rozjetého vlaku vystoupit. A nebo možná je, ale za jakou cenu... Tahle výtečné psychologické sonda, které Vás stiskne jak svěrací kazajka, je toho víc, než zářným důkazem.(22.7.2018)
Od začátku nepříjemně stísněný film, neponechávající moc prostoru na pořádné nadechnutí. Odehrává se téměř výlučně v uzavřených prostorách (viz jen množství scén s otcem v autě), s kamerou blízko hercům. Postavy nemají možnost úniku. Vyprávění je hodně koncentrované i díky zaměření na několik málo dnů a pár událostí. S tím, jak příběh graduje, využívá Legrand stále více hororových stylistických prostředků (první mistrovskou lekcí ve vytváření napětí a strachu z toho, že se přihodí něco zlého, nabízí narozeninová oslava, další následuje) a již tak intenzivní drama se plíživě, ale s ohledem na charakterizaci postav poměrně přirozeně proměňuje v regulérní psychoteror, v jehož finále zapomenete, že máte dýchat. Film, který je sice krajně nepříjemný, ale stejně tak situace dětí rozcházejících se rodičů a obětí domácího násilí, kterou neuvěřitelně sugestivně a empaticky zprostředkovává. V rámci prevence podobných situací by jej mělo vidět a prožít co možná nejvíc lidí. 90%(11.7.2018)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
V kinech
od:
silentname
Ja to poviem. Otvorene to tu a teraz poviem. Tento film ma skutočne dokázal poriadne chytiť pod krk a nepustiť ma, kým nebol priestor na to, aby som znovu dýchal. "Custody" bude bez debaty filmom mesiaca. Neviem si predstaviť, že by sa dokázalo nájsť ešte niečo ďalšie, čo by ma tak silne zasiahlo a nepustilo. A hoci sa vždy snažím veriť, že pravda je niekde uprostred a svet nie je čiernobiely (alebo vzťah nie je čiernobiely), tak postupne sa vo filme ukazujú charaktery postáv natoľko, že vieme určiť, že niektoré veci nebudú asi klamstvá, ale majú niečo do seba. Začína to totiž ako klasický súboj rodičov. Chcú sa rozviesť a každý chce mať právo na to byť so svojimi deťmi. Problém ale je, že deti so svojim otcom byť nechcú. A ten na to rozhodne zúri a nechce to nechať tak. A hoci som bol najprv trošku názoru, že možno matka deťom vsugerovala nejaký obraz o otcovi, tak čím viac ho spoznávame, tým viac sa ukazujú jeho problémy s agresiou, ktorá ostáva niekde nevybitá. Osobne pre mňa sú tu 2 momentky, kedy sa Denis Ménochet ukázal ako absolútne desivý. Keď Juliena dotlačí, aby mu ukázal, kde sa mama presťahovala, a keď sa na konci chce dostať do bytu. Obe časti sú spracované tak silne a vierohodne, že si zasluhujú potlesk. Herecké výkony sú na všetkých frontoch skvelé. Na konci som absolútne nedýchal a skutočne som sa upokojil až keď bolo po všetkom, lebo som skutočne veril, že to môže dopadnúť akokoľvek a Antoine bol absolútne nepríčetný. Viem si predstaviť, že všetko prechádzanie týmito rozvodmi a starostlivosťou o deti musí byť silné na všetkých. Ale každý by mal vedieť, kedy je na čase prestať viesť vojnu, ktorá nakoniec zadusí absolútne všetko. Hodnotenie: A+(21.12.2018)
*CARNIFEX*
Pomalá, postupne gradujúca dráma, ktorá v závere vyvolá nesmierne ťaživé pocity. V úvode som dúfal, že bude príbeh prezentovaný tak, aby divák vnímal samotnú problematiku z pohľadu oboch strán jednej mince. Čiže, nebude na vine jeden z rodičov, ale obaja, tak ako to je v deväťdesiatich percentách prípadov. Škoda, ale aj tak nevadí, má to grády a to je základ.(28.10.2018)
Fr
„BOJÍM SE O MÁMU, PROTOŽE JI CHCE UBLÍŽIT. TAK SE TÁTOVÉ NECHOVAJÍ. JSEM RÁD, ŽE SE ROZVÁDĚJÍ. CHCI ZŮSTAT S MÁMOU, ABY NEBYLA SAMA…“ /// Po chvíli musí bejt jasný, že tohle drama, kde se matka s fotrem souděj o smradovu péči, bude mít speciální rozuzlení. Během sledování mě přepadává úzkost a nedovedu si představit, jak se musej cejtit lidi, kterejm se to děje. Na druhou stranu – oslava narozenin je vopruz, ale budiž, prostě ze života rodiny, ve který si všichni za všechno můžou sami (což podtrhávám!). Závěr je silnej, ALE… přestože je to hodně ze života, … dávám 3*. Na víc u mě tenhle bakalářskej příběh nemá. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem píča a rozvádím se. 2.) Je mi jedenáct, máma je píča (fotr kretén) a rozváděj se. 3.) Thx za titule „doummais“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ **(17.10.2018)
DwayneJohnson
Jsem moc rád, že jsem tohle osobně nikdy nezažil. A troufnu si tvrdit, že už (snad) ani nezažiju. Vůbec si netroufnu odhadnout, jak bych v celé věci postupoval a tak jsem se mohl aspoň seznámit s dramatem, kterých je skoro všude na světě stále víc, než dost. Dramatem, ve kterých se dítě hodně často stává rukojmím, nebo prostředníkem a je někdy zhola nemožné z tohoto rozjetého vlaku vystoupit. A nebo možná je, ale za jakou cenu... Tahle výtečné psychologické sonda, které Vás stiskne jak svěrací kazajka, je toho víc, než zářným důkazem.(22.7.2018)
Matty
Od začátku nepříjemně stísněný film, neponechávající moc prostoru na pořádné nadechnutí. Odehrává se téměř výlučně v uzavřených prostorách (viz jen množství scén s otcem v autě), s kamerou blízko hercům. Postavy nemají možnost úniku. Vyprávění je hodně koncentrované i díky zaměření na několik málo dnů a pár událostí. S tím, jak příběh graduje, využívá Legrand stále více hororových stylistických prostředků (první mistrovskou lekcí ve vytváření napětí a strachu z toho, že se přihodí něco zlého, nabízí narozeninová oslava, další následuje) a již tak intenzivní drama se plíživě, ale s ohledem na charakterizaci postav poměrně přirozeně proměňuje v regulérní psychoteror, v jehož finále zapomenete, že máte dýchat. Film, který je sice krajně nepříjemný, ale stejně tak situace dětí rozcházejících se rodičů a obětí domácího násilí, kterou neuvěřitelně sugestivně a empaticky zprostředkovává. V rámci prevence podobných situací by jej mělo vidět a prožít co možná nejvíc lidí. 90%(11.7.2018)