Myriam a Antoine Bessonovi se rozvedli. Syna Juliena dostala do péče matka, která se snaží Juliena před jeho otcem chránit, o němž tvrdí, že je agresivní. Antoine však prosí o střídavou péči svého syna. Julien je svědkem stupňujícího se konfliktu mezi jeho rodiči a je donucen jít na hranici svých možností, aby zabránil tomu nejhoršímu.(Artcam)
Po rozvodu rodičů se Julien ocitá ve střídavé péči. Eskalující spory mezi násilnickým otcem a nešťastnou matkou jej dovedou až na okraj propasti. Aby zabránil nejhoršímu, je odhodlaný udělat cokoliv. Xavier Legrand používá k vytvoření atmosféry silného emocionálního napětí dlouhé, téměř dokumentární záběry.(Febiofest)
Od začátku nepříjemně stísněný film, neponechávající moc prostoru na pořádné nadechnutí. Odehrává se téměř výlučně v uzavřených prostorách (viz jen množství scén s otcem v autě), s kamerou blízko hercům. Postavy nemají možnost úniku. Vyprávění je hodně koncentrované i díky zaměření na několik málo dnů a pár událostí. S tím, jak příběh graduje, využívá Legrand stále více hororových stylistických prostředků (první mistrovskou lekcí ve vytváření napětí a strachu z toho, že se přihodí něco zlého, nabízí narozeninová oslava, další následuje) a již tak intenzivní drama se plíživě, ale s ohledem na charakterizaci postav poměrně přirozeně proměňuje v regulérní psychoteror, v jehož finále zapomenete, že máte dýchat. Film, který je sice krajně nepříjemný, ale stejně tak situace dětí rozcházejících se rodičů a obětí domácího násilí, kterou neuvěřitelně sugestivně a empaticky zprostředkovává. V rámci prevence podobných situací by jej mělo vidět a prožít co možná nejvíc lidí. 90%(11.7.2018)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
V kinech
od:
adam9
Strašidelný, nepříjemný psychoteror, který vás chytne a už nepustí.(16.7.2018)
Matty
Od začátku nepříjemně stísněný film, neponechávající moc prostoru na pořádné nadechnutí. Odehrává se téměř výlučně v uzavřených prostorách (viz jen množství scén s otcem v autě), s kamerou blízko hercům. Postavy nemají možnost úniku. Vyprávění je hodně koncentrované i díky zaměření na několik málo dnů a pár událostí. S tím, jak příběh graduje, využívá Legrand stále více hororových stylistických prostředků (první mistrovskou lekcí ve vytváření napětí a strachu z toho, že se přihodí něco zlého, nabízí narozeninová oslava, další následuje) a již tak intenzivní drama se plíživě, ale s ohledem na charakterizaci postav poměrně přirozeně proměňuje v regulérní psychoteror, v jehož finále zapomenete, že máte dýchat. Film, který je sice krajně nepříjemný, ale stejně tak situace dětí rozcházejících se rodičů a obětí domácího násilí, kterou neuvěřitelně sugestivně a empaticky zprostředkovává. V rámci prevence podobných situací by jej mělo vidět a prožít co možná nejvíc lidí. 90%(11.7.2018)