Janička

Není to zdaleka dokonalé, ale můžu celkem poctivě říct, že jsem nikdy nic takového neviděl. Retardovaný muzikál plný úvah o svrchovanosti Boha a superioritě francouzského krále, se zjeveními, které spouští salvy smíchu tak mocné, že lidi padají ze sedadel, herci se skvělým vokálním projevem, ale strašlivě prkenným herectvím a pohybovými kreacemi, jeptišky, jež headbangují s takovým zápalem, že jim padají plachetky z hlavy, rap horší než od Leoše Mareše a zcela statická kamera, která nás nechává kochat se francouzskou přírodou a všudypřítomnými ovcemi. Kdo nevěří, ať tam běží. (07.08.2017)

Současný vrchol festivalového high conceptu. Zatímco "Líná zátoka" byla ještě koherentní žánrová fraška, "Janička" je čistě anarchistická ptákovina, která kašle na zažitá pravidla a poučky kinematografie. Muzikál odhalující debilitu muzikálů tím, že rezignuje na výpravu, střih a rytmickou choreografii, se prolíná s náloží fatalistických proklamací o víře, historii a nacionalismu, zatímco se tu a tam objeví něco nosného, co záhy vystřídá samoúčelná prdlost. Pánbíčkářská Hvězdná pěchota z Francie hledá SuperStar posouvá Dumontovo trollení ještě za předchozí hranici cíleného výsměchu festivalovému publiku, jaký si předtím dovolil jen Takeši Kitano. Ať už divák na projekci zůstane, nebo odejde, jedná se o porážku i výhru současně. A samozřejmě, kdyby pod filmem nebyl podepsaný věhlasný autor, bavili bychom se o provokacích, nebo jen o fiasku? Doufám, že příští Dumontův počin bude sci-fi s real time animovanými hovny; premiéru v Cannes má rozhodně v kapse. (02.07.2017)

Dumont je najväčším zjavom súčasnej kinematografie. Je to ironizovanie a výsmech artu, definitívne rozloženie žánrov a štylistických postupov vytvárajúcich diverzitu v kinematografii dotiahnuté do maxima . Johanka je akýmsi uškŕňajúcim sa Bermudským trojuholníkom, v ktorom miznú všetci zažité filmové poučky a konvencie, tendencie, koncepty, koherencie aj zdravý rozum. Napriek všetkej fantasmagorickosti dokáže občas stále pripomenúť najsilnejšie momenty súčasnej spirituálnej kinematografie (Ben Rivers - Zaklínadlo na odohnanie temnoty, Carlos Reygadas - Post Tenebras Lux) a nemusí to byť vždy iba ironicky. Autorova tretia práca odkláňajúca sa od jeho predošlej poetiky stále nie je na "konečnej". Naďalej prehlbuje svoje (pre publikum) najproblematickejšie aspekty a je nevídane vzrušujúce sledovať jej mätúce kroky. (24.03.2018)

Dvouhodinový "WTF moment," aneb návštěva na vánoční besídce ve francouzském ústavu pro slabomyslné. Jak točit muzikál, když nikdo neumí hrát, tančit, ani zpívat (pravda... zcela jako v nějakém amaterském filmu)? Po třiceti minutách falešného zpívání jakýchsi náboženských písní jsem si myslel, že nepřežiju už ani deset minut, ale pak jsem přijal koncept filmu, a začal se chlámat pokaždé, kdy někdo začal "tančit." V nefestivalovém světě je tento počin slepá větev evoluce, ale festivaloví (nebo festivalovým snímkům uvyklí) diváci k tomuto Dumontovu výlevu budou přívětivější. Zvláště pokud před projekcí také již něco vylívali (do sebe)... (08.10.2017)

Všechno, co jste kdy chtěli vidět, ale jen jste o tom nevěděli. Janička je stejně tak božsky geniální, jako i dementní dílo. Dumont vytvořil nekompromisně na hlavu padlý koncept, který dokonale funguje do doby, než se začně opakovat a nudit. A taková hranice bude postavená pro každého diváka asi jinde. Pro mě leží někde na konci první hodiny. Od té chvíle šla má pozornost dolů a ač jsem si i nadále užíval všechny ty dechberoucí headbangingy a rapujícího strýčka, už jsem na to nezíral s otevřenými ústy jako v prvních desítkách minut. Janička je prostě film, jaký jste ještě nikdy neviděli, a i když možná odejdete, i když vás to možná začne v půlce už nudit, všichni na to jděte a zapařte spolu s francouzskou národní hrdinkou, protože podobná možnost se už možná nemusí opakovat. 6/10 (01.06.2018)