VOD (1)
Obsahy(1)
Film Camino na kolečkách vznikne na šest set kilometrů dlouhé Svatojakubské pouti, kterou podnikne Jan Dušek se svými přáteli a filmovým týmem. Háček je v tom, že hlavní aktér má už tak odvážnou výpravu ztíženou o invalidní vozík. Jan Dušek je šestatřicetiletý dobrodruh s progresivní formou roztroušené sklerózy. Na svém invalidním vozíku se rozhodl pokořit Svatojakubskou pouť hned z několika důvodů. Sám pro sebe vyráží s prosbou o zpomalení průběhu nemoci. Všem ostatním chce ale hlavně ukázat, že na kolečkách život nekončí a i v těžké životní situaci je možné si splnit své sny a cíle. (Pannonia Ent.)
(více)Recenze (16)
I když jsem se ze začátku trochu bál, že bude snímek natočen i na špatně zaostřující ruční kameru, byl to jen úvod s hlavní postavou příběhu, který se vydá na cestu, i když v jeho stavu - roztroušená skleróza, která jej upoutala na invalidní vozík - by to mnoho lidí nepodstoupilo. Jasně, trochu mi vadí, že je zde podtrženo křesťanství, ale fajn, účastníci jsou věřící, pouť Camino má křesťanské kořeny, to je jasné. Důležité je ale ono poselství. A to je dobré: Můžete zvládnout cokoli. Jen musíte chtít. A taky trochu doufat. ()
Audiovizuální zápisník z jedné neobyčejné pouti staví na sympatickém hrdinovi, kolem kterého se nabalila skupina lidí ochotných mu pomoci. Nebýt u toho na pár místech slyšet hlas Viktora Preisse, bral bych to jako solidní domácí video. Takhle se obávám, že mé tři hvězdičky jsou spíš za poselství, než že by tenhle film měl nějaké nadprůměrné kvality. ()
Shlédl jsem na ČT 2. Svépomocná parta lidí, kteří kamarádovi pomohli splnit si jeho sen. Cesta je důležitější než cíl. Občas účastníci pouti ke hrobu svatého Jakuba své pocity příliš vysvětlují a tím oslabují účinek. Nikdo se nenaštve nebo nezapochybuje. Výborná kamera včetně záběrů na mysu Finisterre, který má přezdívku konec světa. Konečně nějaký film k přemýšlení. Škoda že není víc prostoru věnováno dalším členům výpravy. ()
Takový delší turistický průvodce, kde mi Honza přijde jako rukojmí filmařky, aby dostala dotace (dron, potisky, trička, auto, letadlo, pomocníci) na film, který nemůže prohrát (protože tělesně postižený člověk vždy vzbudí lítost). Jenže mne pojetí tohoto filmu iritovalo - v podstatě se nejedná o nic jiného než dlouhé home video (se slušnou kamerou a dronem) z výletu pro celou rodinu nebo dvě, kde nějaké větší duchovno vážně necítím (v jednu chvíli si dokonce Honza stěžuje, že cesty do Compostelly nejsou uzpůsobeny pro vozíčkáře; jiný člen výpravy chce v chrámu při mši přijímání na ruku, a když dostane hostii do pusy, tváří se znechuceně). Honzovo vyprávění, jak ujel výpravě a zastihl ho déšť, který si modlitbou zesílil a pak zastavil (kde v té chvíli byla kamera?), mi rovněž moc duchovní nepřišlo. Poručíme větru, dešti? To snad ne. Tak hlavně, že jsme si na konci vypustili barevné balónky. Jinak než Honzova cesta mi to připadalo jako cesta lidí kolem něho - vozík často střídavě tlačí, táhnou, dokonce přenášejí, jen slovy se dozvíme, že byla zajímavá zkušenost se o takto postiženého starat, třeba když potřeboval na záchod (ale žádné podobné záběry třeba problémů s oblékáním ve filmu nejsou), takže bych možná ocenil soustředění se na lidi kolem Honzy, kteří to rozhodně neměli lehké. Jenže film je pojat ve slunečném oparu, až na drobnosti je vše ok. Letadlem se přepravíme do Portugalska a jedeme pak z města do města, pan Preiss nám namluví komentář o místních zajímavost jak z Cestománie, a sem tam projede před kamerou Honza, nebo sedí na břehu moře a sleduje syna, jak se cachtá ve vlnách. Přitom během cesty mezi nimi nevidíme žádný vztah! Třeba scénu, kdy syn přijde za tátou se pomazlit. Prostě chybí skutečné prožitky a zůstala jen nakašírovaná nuda, která si na duchovní road movie dokument jen hraje. ()
"Dělejte, co chcete. Žijte teď a plačte až zítra. Na pláč je vždycky dost času." Jan Dušek ()
Dokument, ako žáner, má svoje limity v tom, že hoci zobrazuje realitu, protagonisti sa pred kamerou viac či menej štylizujú. Camino mohlo byť tak o 20 min kratšie. Inak to bol 1 z naj dokumentov, čo som videl, hlavne preto, že bol dosť podrobný a emocionálne silný. Skvelý výber námetu, tlieskam. ()
Vyzneni dokumentu je velmi pozitivni, coz je dobre. Film jako takovy neni asi nicim vyjimecny, ale sestava lidi sympaticka a cas od casu z Viktora Preisse vypadne i nejaka mistni zajimavost... ()
Těžká pouť, pouť k srdci ... ()
Film plný lidí kteří se nebojí výzvy a překonávají své hranice možností :) ()
Působivý dokument o ještě působivější cestě. Velmi obdivuji nejen hlavního protagonistu p. Duška, ale i celý jeho tým, který mu splnil jeho sen, klobouk dolů. Nebudu skrývat, že jsem nebyl několikrát upřímně dojatý. Celý dokument je navíc prošpikován nádhernými záběry z výšky, příjemnou hudbou, která ale mohla být v některých pasážích tišší, protože třeba není tolik slyšet mluvené slovo p. Preisse či některých účinkujících. To je ale však ta nejmenší a vlastně i jediná chybička z celé výpravy. Dokument mi je o to bližší, že jsou pánové rodáci ze Dvora Králové a mohu vidět záběry i ze Žirče, z místa, kde jsem několikrát byl coby turista, a je jen co by kamenem dohodil od mého bydliště. A v neposlední řadě je Honzův příběh pro mě silnější právě proto, že mám z dětství s vozíkem také několikaměsíční zkušenosti. Inu, víc takových cest a lidí, kterým dělá dobře, udělat někomu dobře :) ()
Časomerne dokument hodnotím ako pridlhý. Pridlhý i z dôvodu, že nám nepredostrel prehĺbenie vťahu otca a syna, ako sa nám to snaží nahovoriť. A priestoru by bolo naozaj dosť. Namiesto toho viac pôsobí ako cesta sprevádzajúcich ako samotného protagonistu na vozíčku. Škoda. ()
Toto je typický dokument s krásnym posolstvom, ale zároveň s nudnou réžiou a prevedením. V zásade sa tu jedná o cestopis ťažko chorého človeka, ktorý sa pasuje s ťažkým životným údelom a ukazuje ľuďom, ako naozaj žiť. Škoda len, že je to sterilné, nezaujímavé a už veľakrát videné možno v iných projektoch. Klobúk dole ale pred Honzom a jeho vôľou. 55 % ()
Jednu hvězdu za téma, druhou hvězdu za Viktora Preisse. ()
Nastal čas napravit velký hřích - doposud jsem neviděl žádný dokument od nejúžasnější české režisérky všech dob Evy Toulové! Dlouhou dobu tohle byl její nejúspěšnější počin, než teda přišlo pokračování Černobyl na kolečkách, nicméně i tak má "jednička" na její poměry velmi nadprůměrné hodnocení, tak jsem prostě musel posoudit, jestli náhodou není dobrá dokumentaristka a jestli na ni náhodou nezměním názor. A nezměnil. Jako ano, nic lepšího holka jedna netalentovaná asi nenatočila, ale nemůžu si pomoct, i tak je to nepovedený dokument. Hlavně to na mě působí jako určitá inscenace. Takhle, nemám problém věřit tomu, že ta cesta proběhla, že ji Jan Dušek celou skutečně absolvoval a že byly chvíle, kdy nějakého asistenta potřeboval, takže to nechápejte tak, že by to podle mě byla fikce, to si fakt nemyslím. Inscenací myslím to, že na mě ten dokument působí jako reklamní produkt, který zaujme a prodá se už jen kvůli silném tématu vozíčkáře s roztroušenou sklerózou, co si jede splnit sen a zvládnout Svatojakubskou pouť, ale skutečně nadšení a odhodlání zde vidět není. Jan Dušek je jen Toulovým objektem, který když má něco říct do kamery, tak to do ní řekne způsobem, jako by to byl naučený text. O Duškovi se pořád mluví, jak je bojovný a odhodlaný, ale přitom mu celý filmový tým neustále a za všech okolností pomáhá, přitom bych od člověka s takovým charakterem čekal, že se bude snažit cestu zvládnout co nejvíc individuálně a i s problémy se bude snažit porvat do chvíle, když už ve svém stavu skutečně nebude moct jak zasáhnout. Jenže tady je fakt neustále opečováván a i když zde jsou chvíle, kdy by to bez pomoci druhých fakt nešlo, i tak je zde naopak spousta takových, kdy nebyla nutně potřeba. Ať už to bylo jakkoli (on ten dokument dost zkresluje - ale o tom později), chybí mi zde moment, kdy by třeba Dušek řekl, že chce tu bahnitou cestu zkusit projet sám a že až se na to nebude cítit, že mu ostatní můžou pomoct, pak by ta bojovnost byla naprosto jasná, ale takhle je to "překonání nepřekonatelného" prostě křečovité. To samé s Duškovým vztahem k víře - vůbec jsem z toho nepobral, jestli je věřící a jestli pouť do Santiaga de Compostely chce zvládnout kvůli trase nebo kvůli náboženským důvodům. O Bohu Dušek mluví poprvé až po zhruba 50 minutách, kdy je napřed před ostatními, začne poprchávat a on žádá Boha, aby déšť zesílil (což se stane) a až promokne až na kost, žádá zase Boha o pravý opak (a stane se). Je to zajímavé, samo o sobě, ale víru jsem z Duška necítil - k Bohu zde přistupuje jako k jakémusi automatu na přání, který ti vše splní hned co se pomodlíš, ne že by od něj potřeboval upřímnou pomoc. A když pak dorazí do Compostely, dělá hromadu náboženských rituálů, v katedrále by nejradši strávil hodiny, ale nějaký větší náznak víry v něm prostě nikde. Bude to znít hnusně, ale tak, jak to řekl on, může říct každý, kdo si na věřícího hraje. Vzpomněl jsem si při tom na jednu naši místní političku, která vždycky před komunálkami chodí do kostela, povídá si s místními a chová se jako nejsvatější bytost na světě, ale věřící není ani omylem. Víc už to ale rozebírat nebudu, prostě mi tam tohle taky dost chybělo. A teď konečně k tomu zkreslování - ve snaze být strašně pozitivním ten dokument přichází o pořádný dojem z té cesty. Kromě pár problémů spojených s vozíky je to neustále optimistické, sluníčkové, růžové, štáb si hrozně sednul a nikdy žádné problémy nebyly... A opět se vracíme k té inscenaci - fakt nevěřím, že to celou dobu bylo tak "jednoduché" fakt že ne. Zajímavé taky bylo, jak moc se to snažilo vyhýbat nějakým dělením na dny (o kterých se zpočátku dost mluví, i o nějakém jejich limitu pro zvládnutí, ale pak se to úplně ztratí) nebo scénám nějakého ubytování, protože z pár drobných náznaků je vidět, že tam problémy byly, ale Toulové se to nehodilo do krámu, tak to netočila nebo prostě škrtla. Těch 90 minut fakt šlo využít víc než jen neustálými záběry z dronů a občasnými wtf scénami, ve kterých účinkuje sama Toulová a třeba tancuje okolo lampy nebo blbne s Duškovým synem. A i ty pokusy o humor byly dost nefunkční, podobně jako komedie Toulové (hahahaha, já jsem taky strašně vtipný). Přitom stačilo málo a mohlo to mít hlubší ráz a ladění, díky kterému by vyniklo vše, o co se to tak blbě snaží a pak by tahle pouť se splněním životního snu byla fakt silná a povedená. Holt se nestalo. Btw, je to i hrozně divně vedené, naprosto nahodile se zde střídají informace o Duškovi, o jeho nemoci, o pouti, o místech která míjí, výpovědi Duškových přátel a jeho týmu a fakt tomu chybí nějaká ucelená koncepce. 2* () (méně) (více)