Scénář:
Vladimír KörnerKamera:
Václav HanušHudba:
Svatopluk HavelkaHrají:
Jiřina Šejbalová, Karla Chadimová, Marie Vášová, Miroslav Macháček, Jaroslav Blažek, Oto Ševčík, Vladimír Erlebach, Iva Janžurová, Jan Maška (více)Obsahy(1)
Je téměř dvacet let po válce. Rány minulosti, co se nikdy zcela nezacelily, ale stále mnozí nosí ve svých srdcích. Traumata doby si sebou nese i Marie Vláčilová (J. Šejbalová), která přežila jeden ze zajateckých táborů v Německu. Nyní po tolika letech se podařilo nalézt masový hrob zajatců z onoho tábora a vyšetřovatelé navštíví právě Marii, aby od ní získali jakékoliv zprávy o táboře. Díky jejím významným informacím se má pak stát korunním svědkem obžaloby v Německu a nyní se připravuje na cestu. Jenže to vyvolává další a další nepříjemné vzpomínky – hlavně na dceru Pavlu, co si prošla německou převýchovou a svou matku po shledání téměř neznala… (Česká televize)
(více)Recenze (33)
Další zapomenutý film československé filmové vlny šedesátých let přináší neotřelý pohled na československo - německé vztahy poválečného období. Vše umocňuje čarovná kamera, nečernobílý scénář postupně nabíhajícího Pražského jara a špičkové herecké výkony, jimž zřetelně dominuje Jiřina Šejbalová. Naši předkové se tehdy zbavovali černobílého pohledu a dopracovávali se lidských souvislostí v pohledu na tyto palčivě bolestné body. ()
První film podle scénáře Vladimíra Körnera, který se mě příliš nedotkl. Téma bylo silné, ale zpracování poněkud mdlé. ()
Složitý vztah matky a dcery, která byla poslána na "převýchovu" do Německa a matce se vrátila. Kriminalitsická koncovka nebolí, ale celé je to dosti rozhárané, chtělo to trochu více citu.! Výkon paní Šejbalové je však nepřekonatelný, snad ještě paní Medřickou či Fabiánovou si v této roli představím.. ()
Oba začínající režiséři si vzali na svá bedra opravdu nelehké břemeno. Silné téma a precizní scénář (také začínajícího) Vladimíra Körnera dle vlastní předlohy. Vše vloženo do postavy v podání Dámy československého dramatického filmu. Příběh ženy, snažící se zapomenout, ovšem její minulost se má znovu otevřít. Vele zkušené herce snímá stejně kvalitní kameraman a výsledek je opravdu znát. Vedle silného dráma si užijeme i milou dobovou atmosféru (hodina twistu či scény v plném provozu na náměstí) která film krásně zpestřuje. ()
Film sleduje příběh ženy se kterou se život zrovna nemazlil. Marie přežila jeden ze zajateckých táborů, manžel jí zemřel a dcera byla dána na převýchovu do říše. Nyní má být Marie korunním svědkem jenž může usvědčit zločiny minulosti. Zároveň to ale může ovlivnit život její dcery žijící v Německu. Depresivní, tisnivý, psychologický drama, který se zaryje pod kůži. Slabší 4 hvězdy. ()
Dušan Klein udělal slušně jen tři filmy o "básnících". Zbytek hrůza. Ale jinak je to milý člověk. ()
Tak tohle pro mne bylo těžké zklamání. Poněkud vyděračský a nebál bych se říct agitační film (pohledem na zlé německé kapitalisty, kteří nechtějí převzít vinu za nacismus, aby mohli nerušeně v soudovém NSR podnikat), který snoubí dvě naprosto protikladné filmové roviny - a to snové pasáže a představy proti naprosté a až ubíjející doslovnosti. Chybí tomu soudržnost, zaujetí, celé je to jak skládanka nahodilých obrazů z různých filmů, celé je to chladné jak psí čumák. ()
Poutavý film. Sice se nedozvíme, kdo nese vinu na úmrtí staré paní(Jiřina Šejbalová),ale mohla v tom mít prsty nějaká organizace, co zametala stopy po válečných zločincích, ale i rodina paní Vláčilové. Pana Ota Ševčíka přemluvil Vlastimil Hašek. ()
Snímek popisuje příběh staré nemocné ženy, která zvažuje zdá má svědčit jako hlavní svědek proti válečnému zločinci nebo má radši nechat minulost minulosti a tím pádem se vyhnout zlobě obžalovaného, který je dnes vlivným občanem poválečného Německa. Neméně důležité jsou vzpomínky, která paní Vláčilovou ( Šejbalová ) ovlivňují - návrat dcery, která byla převychována v německé rodině. Tento film určitě není nějak napínavý a dnešního diváka bude asi nudit, ale svou naučnou hodnotu určitě má (hlavně ty vzpomínky - osud Pavly ). Navíc pointa se dle mého docela povedla. P.S. Jelikož je film poněkud starší, zvuková a obrazová kvalita není stoprocentní. 65% ()
Majngot, tyhle oficiální texty distributora to je mor. Civilní vylíčení práce kriminalistů je tady pomalu to poslední oč jde. --- Körnerův rukopis jde zde poznat, stýkání a potýkání s Němci je jeho bytostné téma, a vždy to pojme netradičně, jakož i zde. Některé scény a záběr jsou skvělé - poněmčelé děti čekající na nádraží na svých kufrech s cedulkou kolem krku až si je najdou jejich původní čeští rodiče, bloudění hrdinčiny bíle oděné dcery lesem křivolakých černých stromů (kde vůbec takový les je?), tmavá "německou minulost" skrývající skříň na vybílené půdě (symbol jak hrom). Prostě, kamera zde často čaruje a v tom ji účinně podporuje hudba. K tomu výkon Jiřiny Šejbalové, ale nejen její. Nejslabší je režie, takže nakonec dávám slabé čtyři hvězdičky, protože si shodně s předhodnotitelem mchnk myslím, že film je nedoceněný, leč často jsem si na mnoha místech filmu říkal, co by s takovým námětem, s takovým kameramanem a s takovým hereckým obsazením zvládli Vláčil či Kachyňa. ()
Zajímavá psychologická studie. Zabředla jsem do ní takovým způsobem, že jsem si myslela, že je film minimálně o hodinu delší. Tohle je velmi těžké a složité životní téma. Škoda, že to všechno působilo až moc rozplyzle. Čekala jsem trošku víc.Na tehdejší dobu je herecké obsazení výborné. Exceletní je samozřejmě Jiřina Šejbalová. Bylo příjemné vidět Oto Ševčíka v jiné roli než je kníže pán nebo německý důstojník. Přišlo mi, že je přemluvený, ale nemohla jsem si vzpomenout, kdo ho mluvil. ()
Málokdy se stavá, že se mi příběh či hlavní postava dostane tak moc pod kůži, jako v tomto případě. Vůbec zde neberu v potaz jakousi rozvláčnost a řežijní nevyspělost. Bylo mi to fuk. Mě dostalo téma samotné, napjatě jsem sledovala osud paní Vláčilové. Během jediného života dostávat jednu podpásovku za druhou, přitom stále jít s hlavou vztyčenou a dělat to co je správné. To je pro mne příběh Opravdového člověka. Ve zlomový okamžik se rozhodnout mezi morální či citovou důležitostí. Vše umocnil skvělý výkon Jiřiny Šejbalové, které jsem věřila každé slovo, každý pohyb, každý výraz jejích očí. ()
Prvotina Dušana Kleina je ovlivněna dobou. Námět, který ještě mnoho let po válce měl co říci, neboť mnoho lidí ještě tuto dobu zažilo. Z pohledu dneška to trošku moc tlačilo na pilu, ale je to dáno dobou a režimem. Paní Šejbalová byla prostě velká herečka a filmu dodala tu správnou atmosféru dramatu matky, která dvakrát za život přijde o dceru. ()
Namet, zaver a Jirina Sejbalova v hlavni roli jsou jedine tri duvody, proc se na tento film podivat, jinak nuda, sed a beznadej. ()
Může mi laskavě někdo vysvětlit, co bylo na tomto filmu kriminálního ? 77 minut vzpomínek paní Šejbalové na pozadí příprav soudního procesu s bývalým dozorcem v koncentráku je stejně záživných jako půlnoční přímý přenos šachového turnaje. ()
Nekoukatelné... ()
Není to vůbec špatné. (i když Klein je velký režijní packal) Jen je celkem zbytečný ten prokomunistický kriminální zádrhel. Jako psychologický film o tom, že ne vždy vrácené děti z německa šťastné byly, by to bylo lepší. ()
Velmi zvláštně natočená kriminálka. První polovina povětšinou zachycuje zádumčivou tvář Jiřiny Šejbalové a divák si není jist, zda nejde o nějaké psychologické drama. Potom se ovšem děj rozproudí a zanechává celkem dobrý dojem. ()
Smutný příběh o válce, čekání, nespravedlivost a nevděčnosti. ()
Dušan Klein tedy začínal v době rozkvětu České nové vlny! A tenhle film je jí plně poplatný a musím říci, že pro mě mnohem stravitelnější než některé klasiky tohoto období. Typické je prolínání několika dějových osnov. Kromě té základní, tj. chystání paní Vláčilové na proces do západního Německa, kde má svědčit proti válečnému zločinci, se zde objevují vzpomínky na minulost, která se jí hrůzně a různě vybavuje - na ono esesácké kápo v táboře na konci války, na setkání se svou dcerou, která byla dána na převýchovu do německé rodiny, zároveň také pouhé snové představy o tom, jak se této dceři, která se z Německa nevrátila ze Světového festivalu mládeže (jak odlišný pohled od Zítra se bude tančit všude), asi daří a jaké by bylo setkání po letech... Za jádro filmu považuji právě ono odcizení, k němuž odtržením matky a dcery za okupace, došlo, aniž byly obě ženy schopné najít k sobě znovu cestu. A jako druhé "já" zde proti paní Vláčilové vystupuje její lékař, který ji zbavuje iluzí, které si o své dceři vysnila... Jednoduchá, zpravidla jednohlasá hudba (flétna?), jednoduché, někdy až do surrealismu (starý sad s ořezanými větvemi) použité kulisy, které měly blízko i k tehdejšímu výtvarnému projevu, to všechno dává filmu vysokou hodnotu, přestože herecké výkony nijak neoslnily. ()