Chuť cementu / Taste of Cement (2017)

Taste of Cement
Chuť cementu
(festivalový název)

Dokumentární / Poetický

Libanon / Německo / Sýrie / Katar / Spojené arabské emiráty, 2017, 85 min

(další profese)

Poetický dokument je elegií za Blízký východ, kde se beton přelévá po regionu s tím, jak stále znovu povstávají budovy ničené válečným běsněním. Vůně a chuť cementu jsou pro vypravěče zároveň vzpomínkou na otce, odjíždějícího za prací do sousední země, i děsivým zpřítomněním devastovaného domova.(MFDF Ji.hlava)
Poetická vizuální esej o syrských dělnících, kteří pracují na stavbě nových mrakodrapů v Bejrútu poničeného občanskou válkou, zatímco jejich vlastní domovy jsou bombardovány napadrť. Občanská válka v Libanonu před čtvrtstoletím skončila, Sýrie je naopak uprostřed ničivých bojů. Druhý snímek režiséra Ziada Kalthouma představuje setkání se Syřany, kteří opustili svou válkou zdevastovanou vlast a kteří cestují za prací do sousedního Libanonu, kde se nechávají najmout na stavbách. Kvůli zákazu vycházení nemohou ani po práci opustit staveniště, a tak zůstávají každou noc uvězněni v betonových základech rostoucích mrakodrapů, kde je při sledování zpráv z domoviny na malinkých televizních obrazovkách pronásledují vzpomínky na válku. Utrpení dělníků připravených o základní lidská práva podtrhuje úchvatná vizuální a zvuková složka. Film získal hlavní ocenění na prestižním festivalu Visions du Réel.(Jeden svět)
Syrští dělníci pracují na stavbách mrakodrapů v hlavním libanonském městě Bejrút, a to v době, kdy v jejich domovině již několik let zuří občanská válka. S ní neblahé zkušenosti má i právě Libanon. Pro veškeré syrské utečence, tedy i tyto dělníky, platí zákaz vycházení po 19:00, takže žijí jen ve špatných podmínkách v prostorách stavenišť. Bedlivě na malém televizoru sledují zprávy ze své vlasti. Režisér poetikou protkaného a visuálně poutavého snímku Ziad Kalthoum sám ze Sýrie utekl do Bejrútu. Není to tedy (jen) film, je to zkušenost.(Filmový festival Litoměřice)
Zatiaľ čo sýrski stavební robotníci v Bejrúte stavajú mrakodrap, ich vlastné domy čelia ťažkému ostreľovaniu. Libanonská občianska vojna sa skončila, no sýrska vyčíňa ďalej. Pracovníci sú na stavenisku v podstate zamknutí. Keďže libanonská vláda vyhlásila pre všetkých sýrskych utečencov zákaz nočného vychádzania, po siedmej večer ho nesmú opustiť. Jediným kontaktom s vonkajším svetom je pre stavbárov diera, cez ktorú každé ráno vyliezajú von, aby mohli začať nový pracovný deň. Odrezaní od svojej vlasti sa každú noc zhromažďujú okolo malého televízora, v ktorom sledujú najnovšie správy zo Sýrie. Hoci ich sužuje trápenie a úzkosť, ako aj odopretie základných ľudských a pracovných práv, stále živia nádej na iný život. Kalthoumov počin na pomedzí filmovej esejistiky a poézie je kinematograficky pôsobivou a zároveň nesmierne osobnou výpoveďou o živote v exile, ktorou potvrdzuje povesť jedného z najosobitejších mladých filmárov svojho regiónu.(IFF Bratislava)