Režie:
Quentin TarantinoScénář:
Quentin TarantinoKamera:
Robert RichardsonHrají:
Leonardo DiCaprio, Brad Pitt, Margot Robbie, Emile Hirsch, Margaret Qualley, Timothy Olyphant, Julia Butters, Austin Butler, Dakota Fanning, Bruce Dern (více)VOD (4)
Obsahy(1)
V devátém filmu kultovního režiséra Quentina Tarantina se televizní herec (Leonardo DiCaprio) a jeho dlouholetý kaskadér (Brad Pitt) rozhodnou prosadit se u filmu na konci zlaté éry Hollywoodu - v roce 1969 v Los Angeles. (Falcon)
Videa (6)
Recenze (1 760)
Fetiš. Tohle slovo uslyšíte ve spojení s Tarantinovou novinkou ještě hodněkrát. Autorova fascinace šedesátkami tentokrát bohužel převálcovala všechno ostatní, takže doba hippies, sledování televize a žití amerického snu je na ploše dvou a půl hodin vykreslována až příliš precizně. Na úrovni jednotlivých scén i celkového propojení paralelních linek totiž nevyznívá nijak světoborně, a to jak po stránce scénáře, tak ani filmařské grácie. Tarantino je samozřejmě dostatečně zkušený na to, aby diváckou pozornost udržet dokázal, přesto se nelze ubránit dojmu, že od něj prostě chceme víc. Tady se až v závěru dočkáme důkazu, že Tarantino stále dokáže bavit a překvapovat – a o to víc mrzí ta dlouhatánská doba předtím, věnovaná vykreslování hollywoodské mašinérie na způsob rozpačité coenovky Ave, Caesar. A to rozhodně není přirovnání, které bych v souvislosti s mým nejoblíbenějším režisérem chtěl používat... ()
Asi jako kdybyste pustili Avengers: Endgame někomu, kdo nečetl žádné komiksy a neviděl předchozí marvelovky, a čekali, že ty tři hodiny bude slintat blahem. Tarantino mnohokrát avizoval, že je Tenkrát v Hollywoodu poctou padesátým a šedesátým letům, jíž si víceméně točí pro sám pro sebe. Výsledek ale na tyhle propriety spoléhá do takové míry, že nezbývá moc času na klasickou „tarantinovskou zábavu“, jíž je v těch 162 minutách maximálně půl hodiny. Nechci tím říct, že by to celé nebylo parádně zahrané i natočené, a že jsem si to většinu času neužíval – na to je Quentin až moc zručný a Pitt s DiCapriem si to dávají od začátku do konce. Dvouhodinové čekání na finále ale klidně mohlo být poloviční a nic by se nestalo, což z Tenkrát v Hollywoodu dělá minoritní fan service na jedno podívání. Jako proč ne, starší generace si taky zaslouží svůj nostalgický epos. Trochu sobecky jsem ale od Tarantina čekal mnohem víc! (7/10) ()
Celé je to hodně retro s atmosférou 60. let a (spíš bohužel než bohudík) je to hodně cinefilní záležitost a Tarantino se čím dál víc vzdaluje běžnému divákovi. Prvních 150 minut je hodně roztahaných, skoro bez zápletky, jen spousta odboček, žvanění a budování atmosféry. Jasně, že se docela zasmějete, ale méně než u předchozích Tarantinů (a o dost méně než u Slunovratu:), ale taky tam bylo dost dlouhých scén, ve kterých nic vtipného nebylo a nechápal jsem, proč tam jsou. I písničky, na kterých Tarantinovy filmy vždy stály, jsou tentokrát nevýrazné. No, a pak je tu posledních 10 minut, které jsou naprosto super, ale nemohu o nich nic napsat. Pokud nevíte, kdo byla Sharon Tate, zcela vám unikne jedna rovina filmu (čti: budete se víc nudit) a hlavně vůbec nepochopíte posledních 10 minut. Divák, který se vyzná v kinematografii a historii (např. já!) a ví, kdo to byl, je celý film v očekávání toho, co se na konci stane (a stejně je pak překvapen). Celý film je takový Tarantinův sivý žertík s předlouhou expozicí, a byť je pointa zdařilá, těch 150 minut před ní zanechává spíš pachuť. ()
Není nutně třeba strávit týden v anotacích a chytat se v každém z tisíce odkazů - 9. tarantinovka je tak unikátní retro a poctivá, chytrá a osobitá práce s minulostí ve střetu dvou Hollywoodů, že z toho můžete být oblouznění tak jako tak i bez hlubšího ponětí o vraždách na Cielo Drive, rozhledu v padesátkové western televizi, anebo znalosti, který z fiktivních titulů kariéry Ricka Daltona ukazuje na který reálný. Ano, ve výsledku je to láska k filmu a L.A., ten "memory piece" feel cinefila, hračičky a jedinečné režisérské osobnosti, co dělá z Once Upon A Time (na závěr "counterfactual" trilogie) jeho vůbec nejlidštější a ve finále můj vůbec nejoblíbenější počin z celé jeho excelentní filmografie. A pak je tu vynikající komediální buddy dvojka Pitt/DiCaprio, chválím netlačení na pilu, rytí do hippie prašivců, finále v hypernásilí. (x) (moje příprava zde) [viděno 35mm v New Beverly Cinema s účastí samotného Quentina] / P.S. KNIHA: Cením dvě věci: zdaleka to není pouhý přepis filmové předlohy, Tarantino je v textu stejně vysoce záživný jako režijně za kamerou. Každá z hlavních postav tu má rozšířený prostor, za mě nejzábavnější Cliff Booth; jak to bylo s manželkou, jak si začal s Brandy, jeho drsný zářez v armádě atd. Super byl hlubší popis zápletky Lancer TV show, což je místy regulérní a poutavá westernová story. Je na místě varovat, že značná část knihy se věnuje zakulisí tehdejšího Hollywoodu a bude tak obsahově atraktivní především pro geeky nadšence. Speciální místo zde má Kurosawa, Aldo Ray a Shakespeare :) Kniha versus film se nejvíc rozchází v závěru, ten zde není nijak brutální a úderný, zato dostaneme exkluzivní konverzačku z baru pro věhlasný opilce a dojemný telefonický nácvik mezi Calebem a Mirabellou. Takže skvělý bonus. ()
Ultrapohodové filmařské retro s prosluněnou atmosférou osudového léta 1969, jehož fiktivní i reálné postavy pomalu, ale zábavně kráčí k jedné temné noci, která otřásla Hollywoodem, Amerikou a symbolicky ukončila květinová šedesátá. Určitě si o ní před kinem přečtěte základní fakta, jinak nedáte finále filmu, které jsem odhadl dopředu a měl z něj příjemně smíšené pocity. A DiCaprio a Pitt mají skvěle napsané postavy a válejí. ()
Galerie (123)
Zajímavosti (114)
- Rozhlasová stanice, kterou poslouchají postavy ve filmu, je KHJ Los Angeles. V 60. a 70. letech 20. století velmi populární stanice, také nazývaná „Boss Radio“. Můžeme slyšet její znělku, různé dobové reklamy a některé písničky dokonce pocházejí přímo ze záznamu vysílání. (J.F.B.)
- Zhruba ve čtyřicáté minutě se objeví ve filmu i česká stopa, a to obraz Alfonse Muchy „Automne“ („Podzim“) z roku 1900. (Hombre8)
Reklama