poster

Tenkrát v Hollywoodu

  • USA

    Once Upon a Time in Hollywood

  • Slovensko

    Vtedy v Hollywoode

  • Austrálie

    Once Upon a Time in Hollywood

  • Nový Zéland

    Once Upon a Time in Hollywood

  • Velká Británie

    Once Upon a Time in Hollywood

Komedie / Drama

USA, 2019, 162 min

Komentáře uživatelů k filmu (809)

  • ORIN
    *****

    Lekce z filmové fikce.(15.8.2019)

  • POMO
    ****

    Fakt bacha na trolly - je to milá a zábavná čekačka na báječné finále, o kterém nechcete předem nic vědět. Zábavná duem diváckých miláčků, kteří si delikátně užívají každou scénu/gesto (Brad má nakonec lepší roli než Leo), a milá prostředím filmařiny a vystižením barevně pozitivních, bezstarostných šedesátek v LA. Margot jako Sharon Tate je ultimátní blonďatý anděl, vyvážený kontrast k vybraným hipisáčkám z Mansonsova gangu. Ty jsou naopak vyobrazeny jako nejhorší sebranka a adekvátně se k nim přistupuje (bravo Quentinovi za odvážný, svěží vánek nekorektnosti v této fucked up #MeeToo době). V dialozích i významu jednotlivých scén z westernů Ricka Daltona (Leova postava) v kontextu k filmu jako celku ale působí Tarantinova kreativita trochu unaveně. Asi jako cameo Franca Nera v Djangovi - příjemmné svojí přítomností, ale dialogově bylo nejslabší, chce se říct až bezpointovou scénou filmu. Většina z nás má za Tarantinovo mistrovské dílo z poslední dekády buď Bastardy, nebo Djanga (můj případ). Tak až takový majstrštyk od Tenkrát v Hollywoodu nečekejte. Kvalitativně je to spíše Osm hrozných v obrácené, božsky odlehčené náladě. A s BÁJEČNÝM finále. [Cannes](24.5.2019)

  • kleopatra
    *****

    Pestrobarevný výlet do minulosti s dvěma úžasnými frajery, kde si Tarantino krom jiného pohraje s trpělivostí mnohého fandy rychlé akce a kolem dějin - pokud bych já byla režisérem té, co má děťátko, vnímala bych závěr jako dárek. Za tu drzost, fantazii a hold v jediném paklíku, kde co by bylo-nebylo a navíc za zvuku super hudby, mockrát děkuji.(22.8.2019)

  • verbal
    ***

    Fuckt bacha na geje – není to Tarantýno! Je zřejmé, že s tímhle xichtem Kventýnovi nikdy nezbývalo nic jiného, než prcat archivní celuloidové kotouče a přebaly splatterových videokazet. A tak si k tomu teď zvizualizoval popkulturní fetiš, a nejenom fút, úchyl jeden! Fetiš dokonale precizní a do nejmenších detailů až patologicky vytuněný, snad i ty prochcané matrace na Spahnově ranči vytáhli z pod nějakých narkáčů ještě v 70. letech, nacpaný k prasknutí historickými referencemi, olupení panicové z filmové teorie se budou hromadně tahat za šulínky a předhánět se, kdo objeví více odkazů na tu či onu degenerativní dobovou sračku, a na tu u Kventýna obvyklou hemoroidocidní visualomanskou délku i fetiš vcelku zajímavý, poměrně odsejpající a kladoucí si alternativním závěrem nevyřčenou otázku, zdali by se ten krpatý ofižiovaný „polský kokot“ stal pedofilem, i kdyby Karlíkův mastňácký klubík omylem zaútočil jinde. Nasraně druhé ovšem, pokud jdete na Tarantýna a těšíte se na něco jako jeho poslední tři dokonalé filmy, tak vězte, že ze 160 minut je ho tam tak pětatřicet a zbytek tvoří jen egomaniakální honění fanatického fanouška nad určitou epochou dějin odpadkové komerce. Čili pro ty, kdo vědí o dané době úplné hovno nebo skoro hovno, kdo kompulzivně netouží ocumlat Margotce špinavá chodidla, protože by z toho měli akorát plnou hubu aft, kdo oprávněně nepovažují Rocca Sifrediho za herce, ale jen za přeceňovaného, urputně přehrávajícího prkenného neumětela, nebo kdož jsou největší hororoví experti s klinicky diagnostikovaným panickým kokotismem, to bezesporu byla či bude naprostá ztráta peněz, času a soudnosti. Já osobně, velkohubě se samosebou považujíc za nejvkusnější střed vah mezi miskami tupých kokotů na straně jedné a přechytřelých rozumbradáčů na druhé, musím jen nutkavě konstatovat, že celé to jednoznačně vytrhnul skvělý, úžasný, vynikající a i v požehnaném věku stále přesličný nejlepší herec své generace, božský Hřebík! Opravdu s úžasem a striktně heterosexuálním odstupem jsem se doslova kochal tím, jak ten frajer dokáže pouhým nepatrným nakrčením obočí, malým gestem, postojem, pohledem či pohybem dokonale vyjádřit přesně to, co se po něm chce, a minimálně byla neskonalá zábava v přímém kontrastu sledovat násilně a urputně se pitvořícího a herectví předstírajícího Leoše di Obrnu. Každopádně tohle Kventýn zaparkoval někam přesně mezi půlky. Ponižování zpychlého opičáka a rozkokošné finále byly moc fajn a ani celkově to rozhodně není obludně prudivý retrozvratek jako Hnědá Džeky či trapně přepálená nesnesitelná ufonská pičovina Zabíjení deBilla, nicméně podruhé jako do Panchartů nebo Djanga bych do toho šel snad jen, kdyby mi někdo zaplatil. Nebo možná za felaci. Samozřejmě genderově vyváženou. Takže 3,499999289824, ať nežeru.(26.8.2019)

  • Cival
    *****

    Půvabná retropohádka, která potvrzuje, že je Brad Pitt neokázalým mistrem svého oboru.(18.8.2019)

  • Lima
    *****

    Od ´Jackie Brown´ zdaleka nejlepší film magora z videopůjčovny, i proto, že klasickou tarantinovku nepřipomíná, a že velký Quentin krvežíznivým tarantinovcům tak trochu vypálil rybník. Ti čekali typické krvavé morytáty, a dočkali se vyspělé filmařiny, kde Tarantino úsporně pracuje s tempem, nikam nespěchá, mazlí se s každou scénou, s každou replikou (scény se Sharon Tate v kině, či přemoudřelou holčičkou jsou TOP). V samém závěru se však BOHUŽEL Quentin utrhne ze řetězu a v přepáleném (doslova) finále nám všem zase ukáže, že za kamerou přeci jenom stojí ten starý dobrý morbiďák, snad abychom nezapomněli. Pomo tady píše o „báječném“ finále, pro mě bylo nejslabším článkem jinak skvělého filmu. Závěrem krátká poznámka: bylo by dobré aspoň trochu mít v povědomí, kdo to je (byl) Roman Polanski a Sharon Tate, a jaký měli vliv na popkulturu konce 60.let. Ne jako ta slepice v kině vedle mě, která to na konci glosovala slovy: „Co tam dělala ta blond blbka, když tam byla úplně zbytečná?“ ___ PS: Ty krásné plakáty s Rickem Daltonem měly úplně ten samý grafický nádech, jako postery ke spaghetti westernům, které jsou k dostání na Wrong Side of the Art. Jo, a škoda, že jsem hetero, jinak bych si plakát s Bradem Pittem z tohohle filmu pověsil na zeď v pokojíčku :o)(24.8.2019)

  • Tosim
    ****

    Ať nad tím filmem přemýšlím jakkoli, paradoxně jsem se nejvíc bavil tím, jak mě snímek nijak zvlášť nebavil. :o) Spousta ztracených existenci ve Cesmínovém lese, mnoho filmových narážek, z nichž 90% jsem učro nepochopil, ale ty, co jo, mě bavily (Corbucci, sranda á la Bud Spencer z Bruce Leeho, Reinlova západoněmecká verze Jamese Bonda). I přes častou nudu film plynul, občas tu víc, tu méně zaujal a mířil k vynikajícímu finále, který jsem si, jako člověk obeznámený se společenskými souvislostmi, užil. Docela to šlo. A to mi v současné době, kdy Tarantinovi filmy mají sestupnou tendenci, přijde jako solidní hodnocení mého víceméně spokojeného zážitku. 70%.(19.8.2019)

  • Tom Hardy
    ****

    Pohádka o jednom šťastném konci s plamenometem. Občas je to třeba...(2.9.2019)

  • Matty
    *****

    Jak prohlásil Tarantino v rozhovoru pro Time, „I thought, We don't need a story. They're the story“. Nijak nevadí, že Tenkrát v Hollywoodu je méně efektní než předchozí Tarantinovy filmy (vyjma Jackie Brown, se kterou má společné pomalé tempo, melancholické naladění a větší zaměření na postavy). Víc než na perfektně načasovaných vtipech, zapamatovatelných hláškách, nečekaných zvratech a budování napětí v dlouhých sekvencích stojí na emocích postav (případně na tom, co - jako Sharon Tate - symbolizují), budování fikčního světa, dobové atmosféře, charismatu herců... současně má nápaditou tříaktovou strukturu, která dobře slouží jak evokaci pozdních šedesátých let v LA, tak další z Tarantinových rozprav nad filmovým/reálným násilím a kinematografií coby prostředkem, jak žít paralelně několik životů a navracet k životu to, co zaniklo. Dále se SPOILERY! Od velkého detailu k velkému celku. Od hrdiny z plakátu k hrdinovi, který zachraňuje skutečné životy. Od nazisploitation k exploataci inspirované Mansonovým gangem. Vzpomínka na éru, kdy se americké filmy pod vlivem evropské kinematografie stávaly artovějšími (Absolvent, Bezstarostná jízda) a pod vlivem války ve Vietnamu a násilí v ulicích měst násilnějšími (Bonnie a Clyde, Divoká banda). Tím, že Tarantino těchto postupů využívá (např. jump cuty a dlouhé bezdějové jízdy jako z filmů francouzské nové vlny), připomíná dané období nejen hudbou, výpravou a kostýmy, ale také formálně. Klasický Hollywood oproti tomu zpřítomňují dva vyhořelí kovbojové, kteří stejně jako přesluhující šéfové velkých studií nerozumějí mladým „zkurveným hipíkům“ a v nově se utvářejícím narativu jsou odsouzeni k rolím padouchů, s nimiž se ovšem nehodlají smířit. Konec jejich éry je ale nevyhnutelný. Protagonista kovbojky, kterou si čte Rick, je zhruba v polovině příběhu vyřazen z provozu zraněním kyčle. Na stejném místě je v závěru filmu zraněn Cliff. Na konci Tenkrát v Hollywoodu se tedy podle všeho taky nacházíme pouze v polovině Cliffova a Rickova příběhu. Jejich osud už je daný a jakkoli se závěr filmu, napravující jednu tragédii, může jevit jako happy end, víme, že hrdinové neskončí dobře (podobnou škodolibost v sobě má fakt, že si malá Trudi Fraser/Jodie Foster čte biografii pro ni geniálního Walta Disneyho, jehož rasismus a antisemitismus se začne řešit o mnoho let později). Prolínání jednotlivých rovin fikčního světa, resp. přiléhavěji jejich dublování, a jejich vztah k reálným historickým událostem, které významně spoluutvářejí naše očekávání a emocionální odezvu, je podle mne pro soudržnost vyprávění i pochopení příběhu klíčové. Vidíme Sharon Tate tak, jak ji zachycovala dobová propagační videa a fotografie (skutečnost, že se na ni někdo dívá, zesilující její nedosažitelnost, je akcentována napříč celým filmem, nejvíc během Playboy večírku, kdy ji z dálky komentuje McQueen). V jediné scéně, kdy se dívá sama Sharon, sledujeme ve skutečnosti spíš Margot Robbie, obdivující na plátně svou zavražděnou hereckou kolegyni. Cliff, žijící příznačně ZA filmovým plátnem (drive-in kina) představuje opravdovější verzi Ricka, protože za něj schytává skutečné rány a vůbec vykonává práci k tomu, aby mohl existovat ve světě filmu a televize (kdyby mu neopravil televizní anténu, nemohli by sledovat Rickovo cameo v FBI). Hrdinové existují skrze příběhy, v nichž hrají i příběhy, které se o nich vyprávějí, u nichž - což je pro Tarantinův vyprávěcí koncept zásadní - vždy nevíme, zda jsou pravdivé (zabil, nebo nezabil Cliff svou manželku?). Repliky pronesené v rámci role mají dopad na to, co se přihodí v životech postav (Rick jako DeCoteau sděluje postavě Lukea Perryho, že pošle svého člověka na jeho ranč - následně vidíme Cliffa přijíždějícího na Spahnův ranč). Vrcholem rozrušování hranic mezi skutečným a možným je pak Cliffovo setkání s trojicí vrahů, o jejichž opravdovosti on pod vlivem LSD pochybuje. Jeho fena, která v podstatě jako jediná neztvárňuje žádnou roli, ale prostě je (psem), tyhle pochyby nemá a odvede hlavní díl práce při likvidaci vetřelců. Vztah mezi filmem a skutečností, hercem a jeho rolí, násilím a jeho mediální reprezentací Tarantina odjakživa fascinovaly přinejmenším stejně jako ženská chodidla. Tentokrát si s přechody mezi jedním a druhým pohrává snad ještě důmyslněji než kdy dřív a ani po dvou zhlédnutích nemám (zdaleka) pocit, že bych pochytil a rozkryl všechno, co nabízí. 90%(9.8.2019)

  • J*A*S*M
    ****

    Hmm, sledování filmu Tenkrát v Hollywoodu ... asi jako když vám hrdý novopečený rodič ukazuje album plné fotek svého malého děťátka a rozplývá se nad ním, a myslí si, že se budete rozplývat taky. Jenže, ono i když jsou ty fotky třeba moc pěkné, tak vás to po pár stránkách přestane bavit. Zkrátka z toho důvodu, že je vám ten harant vlastně úplně ukradenej. Obdobně se Tarantino ve svém novém filmu rozplývá nad šedesátkovým Hollywoodem, přehrává celé, občas neskutečně dlouhé scény starých, většinou neexistujícíh filmů, které nijak nesouvisí s ničím, co by se dalo nazvat "dějem". A ano, je to pěkné, milé, atmosférické ... ale pro člověka, pro nějž starý Hollywood nic moc neznamená, to fakt trvá moc dlouho. A opravdu to není to, na co bych byl od Quentina zvědavý. Tohle bylo vážně jen sebeopájení se atmosférou filmových šedesátých let, dobou, která už je dávno pryč. Navíc skoro úplně bez humoru - což pro mě bylo asi úplně největší překvapení. Občasné snahy o něj navíc pro mě vyznívaly dost na prázdno, a třeba epizodka s Brucem Lee je tak neuvěřitelně trapná, že jsem se až styděl. V pražské Lucerně za mnou seděl nějaký pán, který se nahlas smál snad co dvě minuty, a já jen kroutil hlavou, protože tam fakt nebylo čemu?! No nevim, tentokrát Tarantino holt nenatočil film pro mě. Jen scéna na Spahnově ranči a famózní finále naznačují, čím ten film mohl být, kdyby to opravdu byl "film o Manson Family", jak se psalo v úplně prvních zprávách o nové tarantinovce. /// Už několikrát jsem tu překlikl mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Trojhvězdí odpovídá rámci Tarantinovy předešlé tvorby, čtyřhvězdí rámci letošní filmové konkurence. Tak si vyberte sami.(22.8.2019)

  • Cervenak
    *****

    Film roka, jedna z najlepších bromance všetkých čias, geniálna exkurzia dobovým Hollywoodom (a Almeriou), Bradov a Leov herecký koncert a extrémne zábavná Tarantinova alternatívna história... 10/10.(18.8.2019)

  • Enšpígl
    *****

    QT dovršil svou lásku k filmům a dělaní filmů. Tolik odkazů na filmy, na postavy, hrátek se scénama, dobových filmových plakátů jsem nikdy nikde neviděl a přiznejme si, je jeden člověk, který má tolik znalostí o filmech, že si může dovolit natočit film, který ve svý podstatě je dlouhou dobu o ničem a přesto strašně moc baví, a tím je Mr. Tarantino. Z celé té hollywodské zakulisárny jde upřimná láska k filmovému řemeslu, nikam nespěchající pohodový příběh nechává rozehrávat charaktery hlavních postav, které hrají dva velesympatáci Leo a Brad. Leo dostal ve filmu více scén, kde může ukázat svůj jedinečný herecký talent (Odhozená holčička, monolog v přívěsu ) . Brad zase dostal postavu, která nemůže být nesympatická, filmem se vlastně proexistuje, ale takový pohodový týpek se sklonem k chlastu a tvrdé ráně pěstí opravdu za tu dobu přilne k srdci. Velmi oceňuji scénu ve westernovém městečku Brad + hippies, kdy si QT z nás diváků vysloveně udělal prdel, ale naprosto dokonalou a k tomu mu stačila jen změna hudby, pár zaběrů kamery, a několik pohledů, skvělé pane QT. Film nemá takovou slovní sebeonanii jako jsme o QT zvyklí, ale o to víc si člověk všimá všemožných detailů, zábavných střhů (krmení psa ) . Za mě je tohle neskutečně přijemná retro pohoda s filmovým srdcem, dvěma sympaťáky a ultra sexy Margot Robie.(9.8.2019)

  • Marigold
    ****

    Je to jak dlouze, labužnicky natáhnout kouř z bezfiltrovky a vychutnat si jeho stejně dlouhé vydechování. Nerozkašle vás, neškrábe v krku. Což je vlastně jediný problém, který s tímhle "kalifornských snem" mám. Znalci Tarantinova díla budou záhy tušit, že se opět bude měnit historie a tentokrát už to zdaleka není tak podvratná sranda jako u Panchartů. Troj-hlediskové vyprávění (herec-kaskadér-Sharon Tate) nemá úplně tu precizní stavbu Osmi hrozných, je to epizodická kolekce historek z natáčení a okouzlených vzpomínek na vyhaslé neony. Prostě Tenkrát v Hollywoodu není vrcholným Tarantinem, což neznamená, že po skončení filmu nebudu po krk zamilovaní do křivého úsměvu Cliffa Boothe a těch 162 minut dělit třemi, protože tak rychle tahle historka utekla. A zároveň že nebudete odolávat nutkání jít na to znovu, i když pointu jste znali předem...(9.8.2019)

  • MrHlad
    ***

    Tenkrát v Hollywoodu možná není úplně film pro mě. Na jednu stranu oceňuji to, že Tarantino jako režisér dovede natočit film, který dobře vypadá, má skvělou muziku, hezky se na něj kouká a všichni, kdo se objeví před kamerou, ze sebe tlačí maximum. V tomhle případě jsme se ovšem asi úplně nepotkali u příběhu. Tenkrát v Hollywoodu jde trošku ve stopách Hanebných panchartů, bohužel tu Tarantino na rozdíl od nich netočí variaci nebo poctu konkrétnímu žánru, ale spíš době a průmyslu. A popravdě o televizním průmyslu v Americe šedesátých let vím víceméně prd a ze seriálů, o nichž se tu mluví, jsem slyšel tak o každém třetím. Samozřejmě nechci tvrdit, že to je Tarantinova chyba - on sám říkal, že tenhle film pro něj bude hodně osobní a je to na něm vidět. Ale zkrátka se tu zabývá věcmi, které neznám a které mě popravdě ani moc nezajímají. Podobně „mimo“ jsem se před lety cítil u jeho Jackie Brown, protože subžánr blaxploitation mi také nic neříkal. Ve výsledku jsem u Tenkrát v Hollywoodu často seděl před plátnem a říkal jsem si, že to, co se na něm odehrává, je asi cool, z něčeho to vychází a na něco to odkazuje, ale vzhledem k tomu, že vůbec nevím na co, nedovedu do toho úplně proniknout. Spíš to bude chyba moje než samotného filmu, faktem však zůstává, že podruhé na to asi nikdy koukat nebudu.(12.8.2019)

  • woody
    *****

    Tenkrát v Hollywoodu není Tarantinův divácky nejvtřícnější film. Je hodně osobní, rozvětvený, pro evropské (ale i americké) diváky neznalé kontextu 50s a 60s Hollywoodu nicneříkající. V každé ze 160 minut je vidět, jak je to pro Tarantina velice osobní. V době zavraždění Sharon Tateové mu bylo 6 let a žil v L.A. - a zbožňoval ty béčkové filmy a seriály, jimž dnes vzdává hold. A lze tvrdit, že ho ta událost, extrémně krvavá a dodnes nepochopitelná, trvale poznamenala. Tu éru nostalgicky spojuje se svým dětstvím a postava Tateové to v sobě všechno vystihuje. Nedivím se lakonickému setření novinářky, která ho na tiskovce obvinila, že je v tom filmu jen vizuální atrakce. Není, je to jedna z nejlepších Tarantinových postav, která ukazuje, o jak vyspělého a výjimečně nadaného autora se jedná - zatímco v minulosti všechny jeho postavy mluví a mluví, mnohdy až plácají, Tateová je silná v okamžicích, kdy nic neříká, usmívá se a prostě si užívá onu bezstarostnost Hollywoodu konce 60. let, která ji do jisté míry stála život. Počítání, kolik dialogů měli muži a ženy v tomto filmu, je pak vyloženou debilitou jisté části názorového spektra. Nedokážu odhadnout, zda je potřeba znát dopodrobna historii 50s a 60s Hollywoodu. Sám jsem po projekci spadl do wiki-králičí nory a dohledával si, kteří z těch lidí byli reální, co byly ty seriály/filmy zač a čím byli tak důležití, že je Tarantino ztvárnil. Povědomí o Mansonovi a Tateové má ovšem díky bulváru v podstatě každý, což je asi to nejdůležitější. Všechno ostatní jsou pomrkávání a odkazy pro znalé. Kromě naprosto krásného závěru (vyhýbejte se spoilerům!) mě nejvíce uchvátila sekvence na Mansonově farmě. Tarantino zde dotáhl do extrému svou úžasnou schopnost budování nevědomého napětí, jako to předvedl už u hospody plné nácků nebo to převáděl po celou dobu v Hrozné osmičce. Ta skoro čtvrthodinová scéna je svou gradací a hlavně zneužíváním diváckých očekávání naprostý top a těším se, až ji uvidím znovu. Podobně jako u Hanebných panchartů to bude vyžadovat druhé nebo i třetí zhlédnutí. Nejen, aby si člověk všiml všech nuancí a nápověd, ale aby byl už také připravený na to, co ho čeká. A mohl se tomu plně poddat. (Kolují zvěsti, že by mohl Tarantino na Netflix časem uvolnit o několik desítek minut rozšířenou verzi - sem s ňou, do toho světa se chce člověk prostě znovu vrátit, protože to je krásný svět šestiletého milovníka filmu). PS: Brad Pitt si to dává jako nikdy.(15.8.2019)

  • Adrian
    ***

    V jednotlivostiach lepšie ako v celku. Presvedčivé oživenie konca 60's v spôsobe, ako ani nemuselo toto obdobie naozaj existovať, ale v akom si ho pamätníci, ako vtedy 6-ročný Quentin, chcú pamätať (niečo na spôsob ako si dnes mýtizujeme divoký západ skrz westerny), Caprio/Pitt výborný v tak vzájomnej interakcii ako i v sólo scénach, tradične výborný hudobný doprovod. Čo ovšem u mňa škrípalo bolo to prepájanie filmového/TV priemyslu, ruka v ruke s obdivnou reimagináciou niektorých konkrétnych filmov či seriálov (napr. zasadenie Capriovho Ricka Daltona do seriálu, ktorý je jasnou upomienkou na tento skutočný seriál - Lancer - z ktorého vo Once Upon a Time in Hollywood sú využité aj postavy, ktoré tu stvárňuje Luke Perry či Timothy Olyphant) s reálnymi udalosťami okoloho Mansonovho gangu a tragického osudu Sharon Tate. Samostatne obidve tieto polohy fungujú výborne, vo vzájomnom spojení to preskakovanie nemá tú príznačnú ľahkosť. Vedel by som si predstaviť skôr dva samostatné filmy, jeden ako režisérov loveletter k milovanej fimovej/TV produkcii jeho detských rokov a ku tomu ako kontrast spracovanie hrôzy onej noci v rezidencii Polanského a Tate, kľudne aj v štýle, ktorý je Tarantinovy vlastný. Ale možno práve ten chystaný nový dlhší zostrih, ktorý Tarantino plánuje pred uvedením do distribúcie, tento v mojich očiach zatiaľ neduh porieši spôsobom, že tieto dve polohy filmu budú spolu koexistovať v lepšie fungujúcom celku. Uvidíme v auguste...7/10(30.5.2019)

  • DaViD´82
    ****

    Finální akt nemá oporu v předchozím dění; fungoval by nemlich shodně jako samostatná půlhodinová povídka "co kdyby". Přes dvě hodiny jde tedy o blbinu beze směru a slepenec zbytečných vatózních scén, které... Jsou natolik vypiplané, vtipné, pointované, holdy vzdávající, skvěle zahrané a dobově zasazené, div si až jeden nestýská, že jich není ještě o pěkných pár více; jakkoli jich samozřejmě mělo naopak být o pěkných pár méně. A kdyby to bylo méně "od milovníka Hollywoodu Tarantina pro milovníka Hollywoodu Tarantina" a především více soudržné, pak bych odcházel z kina spokojen bez výhrad.(15.8.2019)

  • KarelR
    ****

    Asi jako kdybyste pustili Avengers: Endgame někomu, kdo nečetl žádné komiksy a neviděl předchozí marvelovky, a čekali, že ty tři hodiny bude slintat blahem. Tarantino mnohokrát avizoval, že je Tenkrát v Hollywoodu poctou padesátým a šedesátým letům, jíž si víceméně točí pro sám pro sebe. Výsledek ale na tyhle propriety spoléhá do takové míry, že nezbývá moc času na klasickou „tarantinovskou zábavu“, jíž je v těch 162 minutách maximálně půl hodiny. Nechci tím říct, že by to celé nebylo parádně zahrané i natočené, a že jsem si to většinu času neužíval – na to je Quentin až moc zručný a Pitt s DiCapriem si to dávají od začátku do konce. Dvouhodinové čekání na finále ale klidně mohlo být poloviční a nic by se nestalo, což z Tenkrát v Hollywoodu dělá minoritní fan service na jedno podívání. Jako proč ne, starší generace si taky zaslouží svůj nostalgický epos. Trochu sobecky jsem ale od Tarantina čekal mnohem víc! (7/10)(10.8.2019)

  • Superpero
    ****

    Důmyslná hra s diváckým očekáváním, která bohužel není zábavná po celou dobu. DiCaprio a Pitt jsou perfektní. Měl jsem tam oba fakt rád. Jenže na to koukáte a stále čekáte až se něco stane. A ono se nic neděje a pak čekáte, že támhle bude mrtvola a není, a pak čekáte, že bude bitka a není. A pak čekáte že bude....a není. Po skončení to dává smysl a řeknete si, že to vlastně bylo fajn. Bohužel scény, kdy DiCaprio točí kovbojskej film jsou prostě neúměrně dlouhý a nudný, to ať se na mě nikdo nezlobí. Takže jo, palec nahoru, ale znova už bych si to nepustil.(18.8.2019)

  • Bluntman
    *****

    Obšírněji k TENKRÁT V HOLLYWOODU (dále jen TvH). Kdo chce krátkou verzi komentáře, tak: věta z konce HANEBNÝCH PANCHARTŮ ("I think this just be my masterpiece!") mohla zaznít i v závěru 9. Tarantinova snímku, který pro mě nebude tím nejcinefilnějším (PANCHARTI) ani nejoblíbenějším (JACKIE BROWNOVÁ), nýbrž nejsofistikovanějším. Pokud bych měl psát kritiku či tematický text, nazval bych to superčtenářsky přívětivě jako "Oddalované zakončení, tenze a aliterace". Míněno je tím to, že (poznámky, zatím po jedné projekci):__________ 1.) Tarantinova poetika spočívá v oddalování, vyplňování toho žánrového a vyprávění posouvajícího odbočkami a zdánlivými nadbytečnostmi (gangsteři si povídají o běžných věcech, pomsta je klikatá a plná nečekaného, za druhé světové se dbá na přípravu a pití/jezení, před záchranou milované z otroctví je nezbytné si vydělat a přijít s komplikovaným plánem, o své falešné identitě musí osmička druhé ukecat), které jsou tentokrát zužitkovány až po hodině (např. agent, znalost lidí z ranče) či dvou (např. krmení psa, komentář k super/hrdinství a proměně ze záporáka na klaďase). TvH je v tomto mistrovské: flashbacky, fokalizované sekvence, flashbacky ve flashbacích, pasáže s prolukami a s přechody z jednoho bodu do druhého - a v těchto redundantní prvky na rituály společenské (společné sledování, pokec s novými lidmi) a kinematografické (zakládání pásu do promítačky, způsob natáčení, podmínky a jednání během sledování, příprava na sdílený zážitek)._____ Oddalování, roztahování a nadbytečné by bylo manýrou, kdyby nevedlo k požadované emocionální reakci vycházející z pnutí, jenže: TvH staví nejenom na pnutí spočívajícím ve znalostech událostí oné osudné noci (před ní i třeba v použité hudbě, kdo jí produkoval a s kým se znal), a tudíž jako vždy u Tarantina k oddalování propuknutí v násilí, ale i v tenzi na dalších rovinách snímku jako celkového systému.__________ 2.) Tenze žánrová: jde o western, ve kterém westernový hrdina (a jeho kaskadér) čelí zastaralosti, jenže v Hollywoodu roku 1969, kde na místo silnic a aut novou dobu značí hudba z rádií, nápisy uváděných titulů, způsob nasazení i recepce (a kontextová znalost je nezbytná pro pochopení tematické roviny, jinak to je jako sledovat western a nevědět, že stavba železnic a auta značí příchod nové doby). Zároveň jde o metafikci, jenže nepracující se zažitými vzorci (vzestupu a pádu, vzestupu na úkor jiné a odchodu, postupného pádu s definitivním koncem). Plus jde o generační záležitost, ve kterém na konec nejde o střet dvou generací, nýbrž ideologií - a vtip je v tom, že...__________ 3.) Tenze formy: western, užívající řadu postupů westernů televizních a klasických filmových, je zároveň (!) natočen jako flák novovlný (víc teda Lelouch než Godard, páč retro a vztahy, poflakování se s postavami) a novo(novo)hollywoodský (rozvolňování vyprávění, střídání hledisek, sebeuvědomělost vyobrazovaného, hudba a média jako způsob vztahování se postav ke světu příběhu a definování světa příběhu podle médií, tříštění kontinuity poskočnými a ostrými střihy, černým obrazem, dialogovými háčky vedoucími nejdřív k odbočce, zvukovými můstky náhle utnutými...). Pnutí je očividné i v konkrétních volbách souvisejících se stylem: od montáží, které srovnávají vycházející a upadající hvězdu, přes práci s více plány a předkamerovým prostorem, kdy před postradatelným hercem je billboard či plakát upomínající na dobu jeho hvězdnosti, až třeba k hudbě, která pro mužskou dvojku znamená nástup nové generace a kontrakultury, zatímco pro ženskou začínající hvězdu může konotovat hrozbu smrti, jelikož poslouchaná píseň byla produkována tím, koho chtěl Manson původně zabít._____ 4.) Tenze vyprávění, které není síťové (byť postupy využívá: členění do bloků, směřování ke zlomové historické události jako úběžníku, média provazující oddělené linie), ani jenom nestřídá tři hlediska, nýbrž je založeno na aliteraci. (Aliterace je původně literární figura, kdy se opakují stejné hlásky/skupiny hlásek). Jasně, mohlo by se psát o tom, jak nápaditě se pracuje s tzv. paralelní narací založenou na dvoukolejné cestě dvou postav (a tím, že jedna postava jsou tentokrát dvě), ale to by vyžadovalo přílišné prozrazování.__________ Aliterace: 3 dny, 3 postavy, 3 variace téhož (navracející se krmení, navracející se hrozba Mansonovy "rodiny", navracející se společné sledování...; zkoušení si role před natáčením, její mrvení při natáčení; kupování knihy zfilmované manželem, ale s jinou herečkou, a čtení knihy hercem, jehož úpadek motivy paperbackového pulpu reflektují; natáčení televizního westernu v roli padoucha unášejícího dívku, návštěva westernového ranče s konfrontací se skutečnými padouchy...). To dosvědčuje, že TvH fakt není ani epizodický, ani nostalgický počin - a kdo to tvrdí, je egomaniak, který svými projekcemi znásilňuje audiovizuální dílo, jemuž nerozumí a nikdy neporozumí. Například celý druhý den je poučenou disputací nad různými podobami kinematografického aparátu/dispozitivu (tj. samotné filmové produkce, projekce, instituce, propagace, sociálních a psychologických vlivů). Směřuje se ke spojení klasického a postklasického otevřením vrat a splynutím postupů (westernové i altmanovské záběry na lidi z nadhledu a zpoza domů). Média jsou u Tarantina sociální lubrikant.__________ 5.) Nevede to k happy endu, protože navzdory tvrzení ostatních tentokrát nejde o revizonistické dílo. Nic se - s ohledem na skutečnou historii - NEPŘEPISUJE, jelikož se VPISUJE, což je odlišná textuální praktika: žádná změna, leda oddálení, žádná tvorba vlastních děl (PANCHARTI) či kritika někdejších (DJANGO), jenom začlenění existujícího do nového kontextu (Rick v několika snímcích a seriálech). (Pokud se něco přepisuje, tak žánry a očekávání s nimi spojené, protože takto metafikce, např. ZRODILA SE HVĚZDA, postklasické westerny, např. DIVOKÁ BANDA a BUTCH CASSIDY A SUNDANCE KID, nekončí.) Stejně se pracuje s řadou intertextuálních odkazů, u nichž nejde o to znát pouze "je" (zápletku, tvůrce, motivy, témata, hudbu, typy postav, konkrétní scény apod.), jako tomu bylo u Tarantina dřív, ale celý kontext (vzniku, uvádění, propagace), protože ten tvoří velmi komplexní komentář o Hollywoodu jakožto toho, z čeho vycházejí obrazy - jaké, jak vznikají, jak jsou prezentovány, jak jsou přijímány, jakou mají moc ve vztahu ke skutečnosti._____ TvH není cinefilní oslava (fiktivní tvorba přepisující skutečnou historii v PANCHARTECH) ani polemika pro poučené (DJANGO vymezující se vůči určitému typu reprezentace minorit napříč audiovizí) anebo hra s audiovizuální minulostí referující na konec ke skutečnosti (OSM HROZNÝCH), ale po jackiebrownovsku melancholickým rozjímáním. Ne nad možností druhé šance, ale nad obrazy, jejichž způsob projekce mizí (35mm, 16mm), nad hrdiny, kteří se musí transformovat na superhrdiny (závěr), nad mýty, které továrny na sny o sobě vytváří - a k nimž patří i smrt, jak dokládá první obraz Mansonovic bandy, která přechází před billboardem s Jamesem Deanem. Docela příznačně jsem melancholické dílo o smrti obrazů (obrazů-mýtu: postav, místa, doby) viděl v multiplexu, kde digitální projekce měla prvních cca deset minut rozpixelovaný obraz, než to někdo zastavil a půlhodinu řešil. Pokud TvH tzv. o něčem "je" (pojednává), tak leda o tom, že konec lze pouze oddálit, protože ten skutečný je nevyhnutelný, kinematografie svou fabulací může leda - přiznaně, viz název až v závěru, zvolená nediegetická hudba - chlácholit. Žádné smutnění, naopak vědomí pomíjivosti a konečnosti, smrti.(15.8.2019)

  • kiddo
    **

    Osm hrozných byl smutný pubertální ústřik, ale na existenci pubertálních ústřiků není z principu nic špatného. Za jakým účelem ale vzniklo tohle, to fakt nechápu. Tarantinovo veřejné kopání proti obavám z vlastní irelevance? Jako fajn, ale v tom případě se jaxi nemohu ubránit myšlence, že zatímco se jeden výrazově zaseknutý dědek rochnil ve své zapouzdřenosti a natočil si referenční sebevykrádačku o ničem pro publikum složené z jednoho člověka, někdo nový s nápadem, který přesahoval Tarantinovo "stárnu a chybí mi dětství", teď kvůli tomu dál v L.A. utírá stoly.(30.8.2019)

<< předchozí 1 2 3 4 11 21 31 41
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace