Soumrak

"Napszállta" bolo veľkým očakávaním, ku ktorému som sa konečne dostal až teraz. Už som si myslel, že sa k filmu nedostanem. Ale nakoniec sa podarilo. Takže si poďme o filme niečo povedať. V prvom rade opäť pochválim kombináciu réžie Lászla Nemesa a kamery Mátyása Erdélyho. Tak ako naposledy vo svojich funkciách fungujú obdivuhodne. Kamera vo filme je fantastická a neustále nás dostáva priamo do deja. Vďaka tomu som sa počas sledovania ani raz nenudil. Bol som zvedavý ako sa to celé vyvinie a neustále sme sledovali Irisz počas celého príbehu. A bolo to zaujímavé. A takisto platí, že nejde o veľmi príbehový film, ale skôr výrazne postavový film. Nehľadáme v tom nejaký silnejší príbeh. Skôr sledujeme našu hlavnú hrdinku, sledujeme jej vnútorný boj, hľadanie pravdy a svojej vlastnej identity. A kým na začiatku filmu pôsobí vysoko ustráchane a strateno, tak na konci filmu je naopak už veľmi silná a rozhodná. Herecké výkony vo filme sú skvelé, réžia skvelá, kamera nás dostáva do deja. Problém filmu je pre mňa, že som počas sledovania z neho dlho vôbec nebol jasný. K čomu sa máme dostať? Čo je cieľom? Čo z tých scénok máme vyčítať? Pôsobí to miestami ako keby sme len sledovali jej cestu ako sa snaží pochopiť udalosti, históriu v Budapešti a prečo je meno "Leiter" zavalené hromadou špiny. Je to zaujímavé, ale nemám pocit, že sa to dá považovať, za celkový príbeh. A okrem toho je tu niekoľko momentov, kedy by som si prial vedieť viac z toho čo sa udialo v danom momente, no nie je to cesta, ktorou sa film rozhodne ísť. Som rád, že som film konečne videl, no neviem či by som sa k nemu niekedy vrátil. Nenudil ma, no nemôžem povedať, že by ma nechal tak výrazne zasiahnutého ako to bolo v prípade "Saul Fia". Myslím si, že film stojí za pozornosť, no nemôžem zaručiť, že budete s výsledkom spokojní. Hodnotenie: B (04.04.2020)

Opravdu obrtížný film na hodnocení i komentování. Dívalo se na to hezky, kamera většinou zaostřená na nejbližší popředí (většinou hlava zezadu či zepředu) byla trochu otravná, ale ne přespříliš. Ani postavy rozplývající po krátkých dialozích, aby se znovu objevily někde jinde, a neustále opakovaly to samé poselství: "Zmizni odsud!", nebyly tak odpudivé, jak asi měly být... Kultura dámských klobouků a subkultura kloboučnic a jejich interakce se světem jsou kadlubem celého dění. Možná se na tuto dobu i můžeme odkazovat jako na "(pod)dobu dámských klobouků". V roce 1914 namaloval vynikající expresionista August Macke obraz "Žena se slunečníkem u kloboučnictví", dámský klobouk byl také jeho trvalým zájmem. Kdysi jsem sehnal jeho bezvadnou reprodukci a pověsil si ho pro obveselení nad postel. I tomuto filmu by Macke rozumněl určitě lépe než já. (02.07.2020)

Když jsem si pustila tento film, neměla jsem ani páru o tom, že László Nemes režíroval oceňovaný snímek Saulův syn. Po pár minutách jsem však začala mít tušení jistých souvislostí... Musím uznat, že pokud je příběh dostatečně zajímavý, tak potom ta kamera vážně nemá chybu. Vizuálně se jedná o velmi sugestivní a vtahující zážitek. Jen jsem ve skrytu duše doufala v trochu konkrétnější vysvětlení tajemné minulosti rodiny, ale i přesto jsem asi jedna z mála, komu se líbil víc Soumrak než právě Saulův syn. Ještě musím zmínit, že Juli Jakab role hlavní hrdinky neskutečně sedla. (80%) (05.05.2020)

I na osvědčeném festiwalku můžete nedopatřením úplně klidně šlápnout do hovna osvědčeného režiséra. Doteď to dostávám z podrážky, mám totiž dost členitý dezén plný těžko dostupných záhybů, a připadám si jako peruánský indián, kolem něhož se právě se škodolibým smíchem prohnala horda avarských nájezdníků. Po veskrze originálně pojatém, smysluplném a opravdu sugestivním Judassic parku si Láslo zjevně nechal patentovat kameru v zátylku nějakého žida, avšak tentokrát to opravdu posral. A tak do maďarské metropole plné verbálně semidebilních Ugrofinů, kteří si očividně nerozumějí, protože je asi Maďarština fuckt těžký jazyk, přijíždí počátkem století Saulova dcera, patrně z pogromené rodiny, ale kdo ví, a s konstantním výrazem deprimovaného výra se jímá přijít na kloub první půlhodinu solidně a slibně se rozvíjející záhadě a temnému tajemství. Poté však následují další plné dvě hemoroidocidní hodiny manýristické kostýmní prudy, evidentních komunikačních poruch a naprosto retardovaně utínaných dialogů, jen aby se to jakože tajemství udrželo až do konce, a v tomto případě dokonce i za něj, během nichž kromě nasraného diváka a hlavní hrdinky, sveřepě se chovající jako zevní genitál s logopedickou vadou, vědí všichni přihrávající kolem úplně všechno, ale nikomu to prostě neřeknou ani za pytel sušených čuráků. Po hodině neklidného poposedávání jsem začal tušit zradu a má neblahá předtucha se do puntíku vyplnila. Náhle, ve sto čtyřicáté čtvrté minutě natahovaného zmaru a periodicky se opakujících otravných skečů s bez ladu a skladu pobíhajícími Maďary, tajuplnějšími než recept na uherák, je z roku 1910 náhle rok 1914, pizda s výrazem nasupeného výra bez sebemenšího opodstatnění čumí do zákopů První světové a bác ho, závěrečné titulky! Na to ukrutné tajemství už sice tak před hodinou a půl začal srát Bílý Tesák a člověk se v podstatě soustředil výhradně na snahu to podunajské martýrium se ctí usedět, ovšem vaše otlačená prdel, v níž teď navíc totálně máte další audiovizuální teror, řve v agónii po pomstě a zmítá vámi neodolatelná chuť vyhladit všechny maďarské ufony v okruhu čtyřiceti kilometrů. V Polsku jak na sviňu žádní nebyli, tak jsem se rozhodl zchladit si žáhu alespoň likvidací maďarské ekonomiky, aby už neměla prachy na točení podobných sraček, a to prostřednictvím doživotního bojkotu firmy PICK Szeged Szalámigyár és Húsüzem. Beztak už patří Agrofertu. (29.04.2019)

László Nemes ve svém druhém celovečerním filmu používá stejnou estetiku jako v pohlcujícím dramatu z Osvětimi. Velké a chaotické davové scény, nezaostřené celky, dlouhé scény na jeden záběr. To, co fungovalo před několika lety ve filmu Saulův syn, ale u Soumraku bůhví proč nefunguje. A to vůbec. Možná za to může rozbředlý příběh, možná extrémně nesympatická hlavní hrdinka. Natočeno na 35mm filmovou surovinu to sice všechno vypadá hezky, ale se skoro dvou a půl hodinovou stopáží a příběhem-nepříběhem je to vážně únavné. Na mysl přichází obavy, zda Nemes není jen „one hit wonder“, ale to ukáže jen čas. Očekávání na jeho další projekty mám každopádně ztlumené na minimum. Bohužel. [TIFF18] (17.09.2018)