New York Philharmonic Young People's Concerts
Obsahy(1)
Hudební cyklus, který diváky naučil milovat klasiku. Titulního dirigenta dabuje Josef Abrhám. Hraje Newyorská filharmonie. Možnost setkávat se s charismatickým dirigentem, skladatelem a pedagogem Leonardem Bernsteinem (1918–1990) je zážitek. Podle slovníku cizích slov charisma je zvláštní duševní schopnost, zejména ke konání některých zázraků. Bernsteinův cyklus naučných televizních koncertů statisíce lidí v Americe, Evropě a v Asii přesvědčil o hodnotách klasické hudby. Komentované koncerty s L.Bernsteinem se v New Yorku konaly od roku 1958 vždy pro dva až tři tisíce posluchačů, v Carnegie Hall a Lincolnově centru (Town Hall). Do roku 1972 Bernstein účinkoval jako autor, komentátor, klavírista a dirigent koncertů, které svou sugestivitou a brilancí nemají ve světě obdoby. Koncerty Bernstein věnoval dcerám Jamii, Nině a synovi Alexandrovi. „Vždycky mne dopálí, když mě někdo nařkne ze snadného úspěchu“, tvrdil Bernstein. „Takoví rádobykritici nemají ani zbla tušení jakou mi dá práci každý koncert. Psací stroj dělá moc hluku. Mám rád ticho papíru a tužky. Při diktování bych se cítil nesvůj. Když píšu, mumlám si, protože se to bude povídat, nikoliv číst. Nakonec mne Felicia, moje žena, musela z textů zkoušet. Pokud jsem je neuměl nazpaměť, nemohl bych před orchestrem mluvit s nadhledem a hlavně improvizovat“. Celý cyklus připravoval s Bernsteinem nepočetný štáb jeho spolupracovníků. (Česká televize)
(více)Recenze (5)
Young people's concerts jsem sledoval v polovině 90. let, kdy je začaly vysílat na ČT2. Někdy mi to přišlo takové trochu agitující, ale mladí Američané podle všeho tento Bernsteinův popularizační přístup brali. Celkem by mě zajímalo, jestli by ještě dnes dokázal takový pořad mladé lidi zaujmout... ()
Cyklus Young People’s Concerts má v originální podobě 56 dílů z let 1958-1972 (nejprve černobílých, od roku 1966 barevných). Koncerty byly v USA původně vysílané jako solitéry, teprve od roku 1964 jako cyklus, do kterého byly dodatečně zahrnuty i všechny dříve natočené díly. Česká televize si pro svoji vlastní verzi vybrala necelou polovinu z nich (25 dílů z let 1958-1970) a dala jim pořadová čísla bez ohledu na chronologii jejich vzniku. Díly české verze (v závorce: rok premiérového vysílání koncertu v USA / rok výroby v rámci původního amerického cyklu, pokud je uveden): 1) Co vyjadřuje hudba (1958 / 1964), 2) Co je americká hudba (1958 / 1964), 3) Co je to instrumentace (1958 / 1964), 4) Co je symfonická hudba (1958 / 1964), 5) Co je klasická hudba (1959 / 1964), 6) Humor v hudbě (1959 / 1964), 7) Co je to koncert (1959 / 1964), 8) Lidová hudba v koncertní síni (1961 / -), 9) Co je to melodie (1962 / -), 10) Co je to sonátová forma (1964 / 1964), 11) Zvuk orchestru (1965 / 1965), 12) Intervaly jako hudební atomy (1965 / 1965), 13) Co to jsou mody (1966 / 1966), 14) Jak jste muzikální? (1968 / 1968), 15) Co je to impresionismus (1961 / -), 16) Hudebnost Latinské Ameriky (1963 / -), 17) Jazz v koncertní síni (1964 / 1964), 18) Berliozovy halucinace (1969 / 1969), 19) Labutí jezero a Pták Ohnivák (1969 / 1969), 20) Přípitek Vídni ve tříčtvrtečním taktu (1967 / -), 21) Fidelio: oslava života (1970 / 1970), 22) Pocta Dmitriji Šostakovičovi (1966 / 1965), 23) K devadesátinám Igora Stravinského (1962 / -), 24) Pocta Sibeliovi (1965 / 1965), 25) Kdo je Gustav Mahler? (1960 / -). -------- V titulcích (jednotlivých dílů) dále uvedeno: režie Charles S. Dubin (díly 1-3), Roger Englander (díly 4-25). ()
Tak tohle je něco přesně pro mě. :-) Tedy ne že bych drtivou většinu z těch skladeb neznala (ovšem pod taktovkou charismatického Lennyho si je vychutnám velice ráda vždy a všude ;)), což je zde ale naopak pro mne obrovská výhoda, neboť si pak mnohem víc užívám ono rozebírání (mnohdy doslova do jednotlivých tónů) té které skladby, vyslechnu si její různé fragmenty rozdělené na jednotlivé nástroje či sekce (kde mi pak v hlavě zní i ten zbytek orchestru, co tam v tu chvíli právě nehraje ;))) - v tom si obzvlášť lebedím; dozvím se, co ten který konkrétní úsek (či celá skladba) vyjadřuje, představuje (což ocením zejména u mých úplně nejvíc nejoblíbenějších skladeb), jakož i něco ze života (či dalšího díla) skladatelova. Ale ideální je tento pořad i pro úplné (či věčné ;)) začátečníky v klasice, neboť Lenník jim vše nenásilnou, ale i zábavnou formou, a s elegancí sobě vlastní, rád podá. Jakožto vynikající skladatel, dirigent a pedagog (a velký sexy sympaťák :-D ) je úplně ve svém živlu. A já pak taky, když ten bomba pořad sleduji. ;-) ()
Legenda hudebních televizních pořadů v historickém a globálním měřítku. Osobně jsem měl poprvé tu čest až v roce 2018 na ČT Art, a doznávám se ke svému kulturnímu barbarství, protože jsem před panem Bernsteinem upřednostnil třeba dokument o Nikim Laudovi:) V každém případě je zajímavé si poslechnout, jak odborník na slovo vzatý a ve své době neuvěřitelný inovátor a popularizátor "klasické" hudby, mluví o svém řemesle a různých aspektech hudby vůbec. A také je zajímavé nahlédnout do tehdejšího režijního umění televizních přenosů, protože v záběrech do publika je nezřídka vidět borce, kteří zcela evidentně chrápou s hlavou vyvrácenou vzad, nebo (asi) chůvy, které před sebou regulérně mají rozložené pletení, jako kdyby seděly doma u rádia:) Jak by to asi muselo vypadat dnes, aby to fungovalo? Tak jako tehdy před šedesáti lety skutečně asi ne;) Ale jako záznam kusu televizní a hudební historie i tak pojednání Leonarda Bernsteina O Hudbě zaslouží 80%. ()
Už v 90. letech jsem to doslova žral, když jsme to s tátou sledovali. Teď po letech, když už táta nežije, to žeru zase. Díky, pane Bernsteine, za vaši lásku k hudbě. A díky tati,že jsi mě k tomu kdysi přivedl... ()
Reklama