Polnočná omša

Slovenské drama zasazené do období Štědrého dne 1944 sice rozhodně nezapře původ v divadelní hře, ale jako psychologická studie několika lidí s nelehkými dilematy funguje více než dobře. Režisér Jiří Krejčík si k realizaci přizval celou řadu českých spolupracovníků (i pár českých herců), takže je to jeden z mála opravdu československých filmů. Samostatnou pochvalu jako obvykle zaslouží i skladatel Zdeněk Liška, který tu moudře vycítil, že méně je někdy více. (12.05.2020)

Kvalitná dráma so zaujímavou zápletkou zasadená do Nemcami okupovaného Slovenského štátu, plná skvelých hercov, z ktorých by som najviac vyzdvihol Karola Machatu a Meličkovú. Hasse sa osvedčil už vo Vyššom princípe a tu to potvrdil. Pekne gradujúca atmosféra, ktorá postupne otvára všetky svoje tajomstvá a divák s očakávaním sleduje reakcie protagonistov na vzniknuté, resp. nastavené situácie. Plus ten paradox s dobou Vianoc. (27.10.2015)

Adaptace hry Petra Karvaše je výborná. I když víc než epická složka příběhu, odehrávajícího se kdesi v Horehroní, je podstatnější podobenství o zradě - kolaboraci, o lidství, odvaze, o vlastní tváři. Zaujaly mne hned úvodní kontrastující obrazy popravy a proti tomu poklidné vybírání zákusku v cukrárně. Symbolické je zasazení do vánočního času. Výborně vyřešena dvojjazyčnost: titulky, když mluví němečtí vojáci; německý major mluví se Slováky většinou slovensky, ale nedokonale – např.: Vánoce - venku válka,tady tichá harmonie. Perfektní hudba Zdeňka Lišky. Týden před zhlédnutím filmu jsem byl v Zuberci - Brestové, kde probíhaly oslavy SNP. Některé hrané scény (německé přepadávání slovenských domácností) byly jako vystřižené ze zubereckého skanzenu. (24.08.2009)

Zfilmované pozoruhodné slovenské drama ve vzorovém československém provedení souvisí s filmem SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN; vánoce předposledního válečného roku vnitřně rozpolcené rodiny jsou položeny do kontrastu s typickým nacistickým válečným zločincem; nedefinují před námi schémata, ale živí lidé se svými individuálními osudy. Výborný scénář je podložen neméně znamenitou režií Jiřího Krejčíka a oslnivým hereckým obsazením. Jedná se o jedno z mezních děl první československé filmové vlny. A současně o nevšední pohled na Slovenské národní povstání. Zločinnost, lidská malost i ušlechtilost. V kapce se tu zrcadlí celý vesmír převážně malého lidství. (27.04.2021)

Tolik zla, hrůzy, strachu, úzkosti a napětí nacpat do příběhu, který se odehrává během Štědrého dne roku 1944 jsem musel rozdýchávat. Strašlivé zlo, boj o přežití za každou cenu a naprostá ztráta lidských hodnot, scény, u kterých tuhne krev v žilách. Nebudu rozpitvávat děj, tohle je brutální drama, které předčí snad i Krejčíkův předchozí Vyšší princip. Atmosféra by se dala krájet, herecké kreace neskutečné (tohle je vrchol, co se dá všechno zahrát a je zbytečné někoho vyzdvihovat, z těch všech výkonů mrazí), strach číhající z každého záběru. Strach, strach a zase jenom strach. A do tohoto skličujícího pekla hraje jako paradox vánoční hudba Zdeňka Lišky. Neuvěřitelná kombinace, o to více ještě umocňující krásu vánočního období v době odporného bestiálního vraždění. Lišák to prostě vždycky uměl, vzpomeňme třeba Spalovače, kde použil podobný kontrast. Polnočnou omšu jsem viděl poprvé někdy před dvaceti lety, potom asi před rokem a potřetí teď a musím říct, že každý další zážitek z filmu se pokaždé stupňuje. Jiří Krejčík byl puntičkářský režisér, který si potrpěl na sebemenším detailu, z herců vyždímal vždy maximum a proto je to ve výsledku sakra vidět. Ve svém úsilí a pečlivosti natočit věrohodný film z jakékoliv doby mě hodně připomíná Františka Vláčila, oba dva byli naši největší režiséři, nikdo netočil filmy jako oni. Klobouk dolů. Ještě bych zmínil, že se snímek natáčel na formát Cinemascope, to znamená absolutní vizuální krásu. A když si kameraman Rudolf Stahl mladší zaostřuje různé detaily a záběry, potom nezbývá tenhle klenot zařadit do kategorie filmů, kde pětihvězdičkové hodnocení nestačí. (27.04.2021)