• pytlik...
    ****

    Zajímavosti: Název získal dům U Dvou slunců podle stejnojmenného domovního znamení, tedy dvou slunců v kartuši. Původním záměrem jeho vlastníka však bylo mít ve znamení pouze jedno slunce, jenomže dům s takovým označením už se na Malé Straně nacházel. Ve dvacátých letech dvacátého století se domu přezdívalo "U dvou sumců", protože zde bydleli bratři - dvojčata, vyznačující se dlouhým knírem. Jeden z nich vedl hostinec a druhý v něm pracoval jako číšník a na konci týdne se vždy prohodili. Tento námět pak použil Poláček ve svém románu Hostinec u Kamenného stolu._______František Kreuzmann coby pan domácí se ve filmu vyznačuje velkou láskou k ochočenému ptáčkovi. Jednalo se však nikoli o špačka, ale o kosa. Proč nazýval Kreuzmann kosa špačkem, o tom se dosud vedou mezi filmovými odborníky vášnivé debaty. Možnosti jsou v podstatě tři: 1. panu domácímu se tohle křestní jméno zkrátka líbilo 2. pletl si špačka s kosem 3. jeho nadřízený v práci se jmenoval Kos, takže by si s ním v rámci služební subordinace nemohl dovolit cicmat a koupat ho v misce s vodou. A on to tolik chtěl.(30.10.2013)

  • Willy Kufalt
    *****

    ,,Jenom tady nahoře (na střeše) je krásně, když jsme tu sami. A bez lidí. Dovedou potrápit." Jeden pavlačový dům, sedm dní v týdnu, dvě desítky lidí a stovky různých příhod, udalostí, starostí i radostí každodenního charakteru. Poetické a svou atmosférou krásně "nerudovské". Režisér Jiří Krejčík nadchl (alespoň mne) i touto svou prvotinou, ve které naznačil, že v budoucnosti z něho může být tvůrce řady jedinečných filmů... Ze všech postav a dějových linek ve filmu dominuje (a taky mě nejvíc zaujal) osud postavy mladého úředníka Václava Bavora. Málo známý herec Jaromír Spal zde v hlavní roli stvárňuje člověka, který již překročil práh dospělosti, je dobře zaměstnán, ale nikoliv spokojen se svým životem. Ve svém zaměstnání se víc než práci věnuje, ještě spolu s kolegou malířem-karikaturistou (Jaroslav Mareš), psaní tajné knihy jakýchsi pamfletů na lidi a příhody v úřadě. Ve volných chvílích pak nachází své hlavní životní východisko v psaní poezii, až mu jednou náhodou v tisku uveřejní první báseň. Což je krásná asociace na umělecké začátky autora knižní předlohy Jana Nerudu. Zaujal mě pak také Karel Höger a samozřejmě spousta hezkých myšlenek (nejen ze střechy), které rámcují celý film i jednotlivé části (dnů) v něm. ,,Lidi jsou zlí. Někdy... ale dobře by mi bez nich taky nebylo. I tam dole je krásně." 90% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948)(7.1.2018)

  • NinadeL
    **

    Týden v tichém domě je v Krejčíkově podání naprosto a absolutně zlý film. Tolik negace aby člověk pohledal. Dokonce i ty pozitivní motivy vyznívají tak nějak bezútěšně. A z mnoha epizod je mi vysloveně mrazivo. Konečně celá ta story kolem Svozilové a Waleské je tak marná jako žádná jiná, ten nijaký Höger to celé skutečně nezachraňuje a Kurandové figurky byly přeexponované za každých okolností. Reprízy skutečně nevyhledávám. Ale pokud si uvědomím, že Krejčík do toho šel rovnýma nohama jako do svého debutu, odvaha se cení.(22.9.2015)

  • Vesecký
    ****

    Čtyři hvězdičky jsou určitě minimum, které tento velmi poetický a milý film může dostat. Zpracování nejrozsáhlejší z Povídek malostranských Jana Nerudy asi nebylo jednoduchou záležitostí. Vylíčit obyčejný týden v obyčejném malostranském domě se spoustou nájemníků není jednoduché, ale Krejčíkovi se to povedlo výborně. Jednu z mála hlavních rolí dostal zde Jaromír Spal, který se brzy převtělil do herců drobných filmových postav a nikdy se z něho hvězda nestala. Výbornou partii tu sehrál František Kreuzmann, kdežto Jarmila Kurandová jako obvykle trošku přehrávala. Role sedla i Světlé Svozilové a kupodivu mi tentokrát nevadila ani Blanka Waleská. Úmrtí chudé podnájemnice, zrození mladého básníka - satirika, který je kvůli svým karikaturám připraven o místo, svět drobných úředníčků a hokynářství... To bylo malostranské prostředí poloviny 19. století, jak ho znal mně tak milý básník Jan Neruda. Za vrchol filmu považuji scénu, kdy je hokynářka a její sousedka pozvány, aby nastoupili na pohřeb do kočáru a hokynářka je odmrštěna slovy "Já jsem měšťka". Nepřipomíná Vám to, že se historie opakuje? Jen se dnes říká "Já jsem úspěšný..."(5.7.2017)

  • tahit
    *****

    Jeden z početné řady filmů, který mám moc rád. O lidech a lidičkách z Malé Strany, kde o rozmanitost obyvatel malostranského domu není nouze. Pestrý svět z nefalšovaného obrazu lidských slabostí a zákonů českého člověka, i když se tu prolne i němčina. Nemluvě o zobrazených malostranských zákoutích, které jsou nádherně naservírovanou pastvou pro oči. Herecké obsazení je zde vynikající. Tady se musím trochu rozepsat o několika věcech. Protože světlo světa jsem spatřil v Praze v hlavním městě Československa a Malá Strana byla moje dětství, vždy jí budu mít rád a srdcem budu stále tady a nikdy na ní nezanevřu. Od té doby, co se zajímám o film, jsem neviděl poetičtější film o Malé Straně natočený u nás. Protože umět tak jímavě vyhmátnout filmovými prostředky básníkovo literární dílo Jana Nerudy je veliký kumšt. Pane režisére Krejčíku, tleskám Vám.(23.12.2010)

  • - Snímek z roku 1947 byl celovečerním debutem pro režiséra Jiřího Krejčíka. (M.B)

  • - Variace na Nerudovy verše napsal Jaroslav Seifert. Zdroj: Český hraný film 1945-1960, NFA 2001. (NFA.cz)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace