Gabriela

Filmová tvorba režiséra Krňanského stála vždy tak trochu na okraji divácké pozornosti, snad proto, že se Krňanský kdysi dobrovolně uzavřel do světa staropražských humoresek Ignáta Herrmanna. V období nacistické okupace mu byl návrat za kameru umožněn pouze třikrát, ovšem kýženého úspěchu již nedosáhl. Gabriela rozehrává klasický milostný trojúhelník, v němž proti sobě stojí manželská nevěra, odcizení, strach a láska. Nezajímavý film nezachránili ani sami herci – Glázrová předvádí jeden ze svých obvyklých výkonů, poznamenaných jevištní manýrou, o poznání lépe dopadla Högerova kreace muže, klopýtajícího ve vlastních lžích a přetvářkách, u Marie Rosůlkové překvapí spíše její mladistvý zjev, než cokoli jiného. Určitým vytržením ze stereotypu je alespoň drobná epizodní figurka starého učitele hudby v civilním podání Jindřicha Plachty, vytvářejícího i na malém prostoru další mimořádný lidský portrét. Jistým historickým artefaktem se mohou potom zdát pasáže z koncertní síně, v níž se divákům nabízí ojedinělé setkání s orchestrem České filharmonie. (21.04.2009)

Slušné psychologické komorně laděné melodrama (jedno z nejlepších po roce 40' viz třeba Štastnou cestu, Turbina, Experiment, Kouzelný dům) z manželského trojuhleníku. Opět vynikající Marie Glázrová, zajímavá mladičká a elegantní Marie Rosůlková (kdo by to řekl že bude jednou hrát všechny ty dobrotivé a roztomile potrhlé stařenky) a charismatický Vladimír Leraus. Zmíňka o Karlu Högerovi už tu padla, kdyby ho člověk neznal z jiných jeho filmů tak by snad řekl že to není ani on! 3*. (12.05.2006)

Mě Gabriela moc nepřesvědčila o nějakém dramatu. Přeci jen se Karel Höger rozhoduje k radikálnímu činu až pod vlivem okolností a Gábina se snaží svého manžela umluvit. Veškeré drama se tak koná až vlastně na konci, kdy Petr prozře, ovšem opět pod tlakem okolností, sám by se nejspíš vlastně neodhodlal. Jednání postav tak mají až do konce punc účelovosti a ne toho, že tak dělají díky citové nebo rozumové změně. Jak už jsem psal na začátku, na jakékoli drama si divák musí počkat do konce, do té doby jde spíše o psychologické drama stavěné na dialozích a pocitech. (04.09.2023)

Samotný příběh je víc než nudný a bez jiskry, ovšem to je zde vedlejší. To, co se cení na tomto filmu je zaprvé vynikající herci (už tehdy perfektní začínající Karel Höger a půvabně živelná Marie Glázrová, které čím dál, tím víc přicházím na chuť). No a zadruhé je to pak duši hladící hudba, která narozdíl od ostatních filmů té doby nedrásá uši, ale je jako balzám a zvýrazňuje polohu dané scény, která se zrovna odehrává. (06.01.2014)

Další z poměrně málo známých pamětnických filmů. Klasický námět manželského odcizení, nevěry a touhy po odpuštění. Velkou roli zde hraje hudba. Krátká stopáž zachraňuje příběh před nudou. Herecké výkony sice nebyly na Oskara, ale roli nevěrníka a defraudanta úspěšně zvládl Karel Höger, stejně jako jeho starostlivou a zanedbávanou ženu věrohodně ztělesnila Marie Glázrová. Z ostatních upoutal Jindřich Plachta a Marie Rosůlková. Zdeňka Baldová jako pomocnice v domácnosti mě dostala výrokem : „ Dva bratři to jsou, a jsou si podobní jako hrábě povříslu.“ Kdo dneska ví, co to bylo povříslo? Na štěstí to lze vygooglovat. (26.02.2016)