Šódžo šúmacu rjokó

Ve čtvrtém tisíciletí z lidstva nezbylo nic, než rozpadající se ruiny mega velkých měst plných dosluhujících, ale stále aktivních strojů. V tom dvě mladí dívky putují s cílem jen žít dál, hledající jídlo a pohonné hmoty pro dvou pásovou tříkolku. Během cesty hlavně debatují o věcech pro nás běžných jako co je čokoláda a podobně. Pro nynější svět věci dávno zapomenuté. Konec je takový více science fiction s podivnými bytostmi přinášejícími zánik světa. Pomalé tempo. Spíš se divím, že se postavy z toho světa nezblázní. (29.10.2020)

Po tom, co jsem dočetl první volumko Oyasumi Punpun se moje touha ponořit se do něčeho depresivního stále stupňovala. Šódžo šúmacu rjokó mi krásně posloužilo jako zpáteční lístek do světa anime, neboť pomalejší a artovější díla jsou u mě vždycky vítána. Od začátku mě uchvátilo to, jak ten svět dokáže bejt tak funkční i přesto, že je naprosto prázdnej. Po celou dobu jsem se totiž díval na holý nic, který ale v podtextu skrývalo něco, co tuctovej a nenáročnej divák nikdy nebude schopnej ocenit. Scény, ve kterých sněžilo se mi naprosto zažraly pod kůži. Jde z toho hrozně cítit ta chladná zimní atmosféra a když mě to donutilo přemýšlet o tom, že ty dvě holky jsou na světě v podstatě úplně sami, vyvolalo to u mě hrozně moc emocí.  Je to až zvláštní co dokážou po sobě jdoucí obrázky u člověka vyvolat. Nejvíc se mi ale líbila pasáž s robotem a rybou. Celá tahle série s sebou nese jistou filozofii a poetičnost a právě ty na mě v týhle části působili nejvíc. Proto mi přijde až paradoxní, že "symfonie deště" a "svit měsíce" na mě nepůsobili tak dobře. Nejvýš nad vším tím je ale hudba. Krásně dokresluje pocity a atmosféru a já to naprosto miluju. I přes to všechno jsem trochu zklamanej. Doufal jsem ve větší rozpitvání psychiky a zachycení nějakýho zoufalství z prázdnoty. Napočítal jsem asi dva nebo tři momenty, ve kterých se k něčemu takovýmu schylovalo, ale na poslední chvíli se tón přehodil do humoru nebo se stala jakási polepšující okolnost. Ačkoliv jsem teda dostal něco jinýho, než v co jsem doufal, jsem nadšen. (70%) (22.07.2022)

Anime Shoujo Shuumatsu Ryokou známé také jako "Girls' Last Tour", je pozoruhodným příspěvkem do žánru post-apokalyptického anime. Toto dílo kombinuje melancholickou atmosféru s nečekaným pocitem lehkosti a naděje, což je v žánru, který se často soustředí na temnější aspekty lidské existence, poměrně neobvyklé. V seriálu odehrává dvě mladé dívky Chi a Yuu, které putují napříč rozlehlou a pustou krajinou, která zbyla ze světa po apokalypse. Přestože jsou podmínky jejich cesty drsné a často zoufalé, jejich vztah a vzájemná podpora dodávají příběhu jemný nádech optimismu. Animace je jednoduchá, ale účinná s důrazem na rozsáhlé, opuštěné scenérie, které zdůrazňují osamělost a izolaci hlavních postav. Zvukový design je také pozoruhodný, s tichými, meditativními soundtracky, které dokonale doplňují vizuální stránku. Shoujo Shuumatsu Ryokou je unikátní díky své schopnosti spojit těžké téma s nevinností a lehkostí, což vytváří zvláštní, ale přitažlivý kontrast. Tento seriál je ideální pro diváky, kteří hledají něco méně tradičního v žánru post-apokalyptického anime, a nabízí hluboký pohled na lidskou přirozenost a odolnost. (12.03.2024)

Viděno v rámci Anime-Planet Secret Santa 2022. Podle papírových předpokladů všechno, co by Starletka měla z duše nenávidět - dva moe bloby, CGDCT, žádný děj, slice of life, iyashikei... - ale, světe div se, se jí to líbilo. Toto "zdánlivě o ničem" dílko totiž obsahuje dost zajímavých filozofických myšlenek, kdy se v každé epizodě zpravidla nejprve nadhodí nějaké (často těžké) téma k diskuzi v teorii (smysl života, náboženství, smrt...) a následně je pak prozkoumáno v praxi. A i když nemůžu s čistým svědomím říct, že bych se do každého tohoto mini-příběhu úplně 100% ponořila, jako celek jsem si ho užila a spoustu scén si ještě nějaký ten pátek živě vybavím. 7.5/10 (23.12.2022)

Narazit na GLT je, alespoň v mém případě, jako zjistit, že je v obchodě k sehnání vaše oblíbená potravina, která se téměř nikde neprodává (protože si ji moc lidí nekupuje). Pokud by ale člověk do toho konkrétního obchodu nešel a nekouknul právě na to místo v regálu, tak klidně stále žije v nevědomí, že existuje. Navíc určitě brzy zase zmizí z regálů. O to větší je pak radost, když se tyto kruhy protnou a nejenže na ni člověk narazí, ale ještě ji stihne koupit a zkonzumovat. Podobných pořadů není mnoho (napadají mě pouze Last Man on Earth, první Zombieland a zejména, avšak ne pouze, druhá polovina 4. řady The Walking Dead). Většina mainstreamovch post-apo děl se zabývá otázkou normalizace života/znovuvybudování civilizace a s ní spojenými politickými a válečnými konflikty. Co však v momentě, kdy je (alespoň na první pohled) zřejmé, že život již nikdy nebude jako dříve? (na internetu jsem objevil hezký termín soft-post-apocalypse) #1 Minimální počet postav na obrazovce dává o to více prostoru prozkoumat jejich myšlenky a charakter, zároveň však není nutnost každou vteřinu plnit dialogy nebo akčními scénami, bohatě stačí obyčejný život, který bývá vzhledem k prostředí překvapivě často pozitivní. #2 Minimální množství zásob (ať už z důvodu zničení nebo rabování) automaticky nutí postavy vydat se na pouť, doslova, někdy i metaforicky. #3 Minimální počet postav ve světě nutí postavy na obrazovce držet pohromadě, často navzdory tomu, že nejsou stejná "krevní skupina", o to více je zajímavější sledovat jejich přátelství. A to všechno platí i pro GLT. Čím se tedy odlišuje od výše zmíněných? (minimální spoilery) Plusy: Žádné romantické subploty; díky tomu, že to není hrané, je fantasticky vyobrazená futurističnost/dezolátnost/rozlehlost prostředí; moe bloby; Kettenkrad; opening píseň, které konkuruje snad jen stejně juxtapoziční OP k Death Parade, a dešťová píseň. Mínusy: Anime bohužel končí zhruba na dvou třetinách cesty předlohy a dokončení je momentálně v nedohlednu; mírná infantilnost některých scén; druhá forma Eringi; některé části OST. (05.05.2020)