Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Jeden z mála dokladů, že i v tuhých 50. letech vznikaly jiné, apolitické filmy, byť z dnešního hlediska možná zcela vyšeptalé, s teatrálním přednesem. Fráňa Šrámek poskytl námět k nostalgickému ohlédnutí dávných spolužáků na jednom abiturientském sjezdu, kteří zjišťují, jak jim život neplodně proklouzl mezi prsty. A ani nemají šanci vymanit se z maloměstského sevření. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (68)

ripo

všechny recenze uživatele

Fráňa Šrámek má v české literatuře zcela ojedinělé postaveni, neboť je básníkem v pravém slova smyslu generačním, a přece, jak to bylo vyjádřeno jeho jmenováním národním umělcem, jeho dílo má živý vztah k dnešku. Krška filmoval Šrámka proto, že v jeho překrásné lyrické komedii mohl plně rozehrát to, co v našem filmu bylo dosud vzácné — vnitřní citové vztahy člověka k člověku, a odkrýt krásu citového okouzlení mladých duší. Právě proto, že nechtěl, jak sám doznává, Šrámka formulovat a aktualisovat, ale že chtěl věrně zachovat atmosféru literární předlohy, že chtěl zdůraznit její životnost, pravdivost i kritičnost, vytvořil vskutku básnické filmové dílo lyrické intonace. Při filmovém přepisu zasáhl Krška podstatněji pouze do postavy Vilíkovy; Šrámkův Vilík prožil první světovou válku a ve střetnutí se Slávkou ztrácí sebejistotu předčasně vyspělého muže; Krškův Vilík setkáním se Slávkou na samém počátku svého rozletu dozrává. Tento záměr Krškův pochopil plně chlapecký představitel Vilíka — Eduard Cupák. Ostatní postavy filmu, zejména Slávku Hlubinovou, v mistrovském podáni Dany Medřické, vede Krška více méně přesně po šrámkovské linii. Filmový přehled 33/1953 ()

Zloděj kol 

všechny recenze uživatele

Dnes už patrně minuly doby, kdy Fráňu Šrámka četl každý gymnazista. Upřímně řečeno jsem se o to před několika lety coby gymnazista pokoušel. Ne snad z toho důvodu, že bych právě slyšel všechny zvony světa, ale proto že jsem pročítal svou oblíbenou 1. polovinu 20. století. Stříbrný vítr jsem po padesáti stranách zavřel (což nedělám až tak často). Divadelní hru Měsíc nad řekou jsem přečetl celou, ale výsledek byl opět rozpačitý. Byla sice celkem dobrá, ale zase ne tolik, aby mi přišla výjimečná. Následně jsem došel k rozhodnutí, že buď mizerně deklamuji, anebo jsem cynik, v lepším případě ironik. Potom jsem krátce po sobě viděl oba Krškovy filmy (ovšem ne poprvé). Teprve tehdy jsem Šrámka plně docenil. S jeho dílem je opravdu potřeba zacházet velmi jemně. Krška z něho vybral vhodné motivy, které vystavěl podle vlastních představ a pocitů. Stal se tak druhým autorem díla, ale zároveň svou lyrickou jemností plně vystihl Šrámkův odkaz. Ovšem dominantní složkou jsou herecké výkony. Hlubina, starý pán s mladistvými ideály, opět přesný Zdeněk Štěpánek (i když je poznat, že by mu spíše slušel orel v letu, než s ustřiženými křidélky). Roškot má v sobě více furiantsví i sentimentu, Jiří Plachý i na malé ploše dokládá, jak výjimečným hercem byl. Zdeňka Baldová dovršila galerii filmových maminek, paní Hlubinová svou starostlivostí a obětavostí vyjadřuje to, co mohly prvorepublikové role jen naznačit. Šrámkovým zosobněním je Slávka, která si náhle uvědomuje ztracené mládí, právě v této scéně nejpřesvědčivější Dana Medřická, silně citová a přitom nohama na zemi. Šrámkovsko lyrický Eduard Cupák přesně ve službách textu i námětu jako svorník mezi generacemi. Někomu může Měsíc nad řekou připadat jako divadelní hra bez výrazného použití filmových prostředků. Zcela určitě, ale představuje to, pro co mě napadá pouze sousloví herecký koncert. Zkrátka pokud by se mnou stál u okna nějakého píseckého domu pan Šrámek možná bych viděl jen komín, ale s panem Krškou jsem viděl i měsíc nad řekou. ()

Reklama

Marthos 

všechny recenze uživatele

Po únorovém komunistickém převratu byla řada tuzemských režisérů nucena vytvářet umělecké kompromisy. Patřil mezi ně i básník, spisovatel a skutečný poeta českého filmu Václav Krška. Jeho tvorbu lze rozdělit na tu, která vycházela vstříc dobovým kánonům (Revoluční rok 1848, Mladá léta, Z mého života) a pak na tu, která vycházela vstříc náročným a vnímavým divákům. Do této kategorie náleží i dva přepisy úspěšných děl Fráni Šrámka. Krška, odjakživa ovlivněný kouzlem poetiky a víry v mládí a ideály, našel v této předloze opět svůj opěrný bod. Šrámkova stejnojmenná divadelní hra oživuje odvěký střet mládí a stáří, střet života a bilancování. Na příběhu stárnoucího píseckého papírníka Hlubiny Šrámek mistrovsky zobrazil skutečnost, že každý člověk je starým tak, jak sám cítí a že i ve stáří lze od života ještě něco očekávat. Ostrý kontrast probíhá i mezi mladými hrdiny. Zatímco Hlubinova zralá dcera Slávka touží po romantickém naplnění svých snů, aniž by ztrácela smysl pro realitu, mladý Vilík Roškot je typickým představitelem probouzejícího se mládí, suverénního, zbrklého a zmateného. Celý příběh je protkán mámivou atmosférou horkého léta a zapadajícího slunce, kdy na nebe vstupuje měsíc. Měsíc nad řekou. Jeho kouzelná moc sblíží oba mladé hrdiny, kteří až za ranního úsvitu poznají, jak opojná je síla vlahého večera a zářícího měsíce, ten krásný přelud, co měl být nazýván láskou. Krška si pečlivě zvolil herecké představitele. Věděl, že šrámkovské postavy mohou hrát jen skuteční umělci s duší. Zdeněk Štěpánek získal v Hlubinovi zcela ojedinělou příležitost vrátit se k pozdně romantickým úlohám a přesvědčit, že on je stále tím orlem v letu. Výrazová monumentalita se ozývá i ve výkonech Zdenky Baldové a Jiřího Plachého, který krátce po dokončení zahynul za dodnes neujasněných okolností. Dana Medřická čekala na svou velkou filmovou příležitost dlouhých deset let, kdy poprvé vstoupila před kameru. Do Slávky vložila všechen svůj nastřádaný talent a schopnosti potvrzené předtím na divadelních prknech a ztvárnila tak jednu ze svých životních rolí. Vedle těchto hereckých individualit se však neztrácí ani mladý Eduard Cupák, kterému poloha rozháraného hrdiny zcela vyhovovala a naplňovala tím původní autorovu představu. Filmový MĚSÍC je v rámci české produkce neslavných padesátých let tím nejkřišťálovějším a nejčistším dílem, zcela oproštěným od jakékoliv ideologické tendence a divadelního aranžmá. Je dílem, které svou silou zasáhne i otupělého diváka XI. století. Je dílem, které burcuje i rozněžňuje. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Alternativní šrámkovská látka Krškovy režijní filmografie dále rozvíjí písecký genius loci. Rozporně interpretované mládí konfrontované s dospělejším a zralejším pohledem na svět určitě neprohrává, ale mluvit o jeho triumfu by také nevystihovalo skutečnost. Prolnutí mládí (Cupák a o poznání starší Medřická) je tedy konfrontováno s rozvážným romantismem stárnoucího věku, jak jej ztělesňují dva velikáni českého divadelního i filmového panteonu Jiří Plachý a Zdeněk Štěpánek, resp. Zdena Baldová. Schopnost radovat se z předností všedního dne a nezapomínat přitom na ta dávno rozeplá křídla zašlých jinošských let není protiřečivou. Se znalostí dějin druhé poloviny dvacátého století bychom měli tento levně napadnutelný postoj více doceňovat. Více doceňovat znamená zraleji myslet, cítit, rozvažovat, hloubat. Být opravdu sám sebou v souladu se sebou samým. Tato šrámkovská sófrosyné (uměřenost) opravdu není to nejhorší, co v životě můžeme potkat. Zajímavých srovnání tohoto druhu, setkávání s rozvážnou statečností, v životě vlastně nikdy není dost. A klidně přitom může zpívat splav ve stříbrném světle naší jediné planetární oběžnice při otevřeném podvečerním okně. Proč ne? ()

raroh 

všechny recenze uživatele

Otázkou je, zda Krška přeci jen Šrámka nepoetizoval až moc a netáhl ho víc do sentimentálních než kriticko-anarchistických vod /už v tom, že celkovou estetikou posouvá snímek víc do Rakouska, přitom dílo reflektuje už proběhlou válku/, v nichž byl doma. Šrámek tematizoval mladickou vzpouru, stejně tak životní pragmatismus, Krška tu do značné míry pracuje v určitých paraelách uchopení třeba Jesenina v sovětské kultuře v podobných vodách (proto si nemyslím, že lze označit film mimo tendence raných 50. let). Nevím, zda nejsou příliš v kontrastu někteří příliš výrazní (což třeba u Radoka v Daleké cestě sedělo dokonale) herci (Medřická, Cupák a Plachý) proti obrazové filmovosti snímku, i když Zdeněk Štěpánek je tu nezvykle uměřený (Baldová, ale i Vydra mladší a Waleská jsou dokonalí). Osobně dávám přednost Stříbrnému větru, který je prostoupen právě anarchismem raného Šrámka a vzdorem proti všemu duševně rakouskému. Ovšem skrytému erotickému napětí nelze nepodlehnout. ()

Galerie (37)

Zajímavosti (5)

  • Poslední film Jiřího Plachého st. (M.B)
  • Dobové noviny Rudé právo film velice kritizovaly. (M.B)
  • Prvý pocitový film československéj povojnovej kinematografie. (Raccoon.city)

Reklama

Reklama