Odcházeti s podzimem

Tragický příběh jedné povětrné ženštiny obšťastnující veškeré důstojnictvo místní posádky a mistrně podaná hlavní role herečkou Blankou Bohdanovou. K příběhu samotnému. Chápu ty odsudky tehdejších maloměstských paniček, protože taková byla tehdy doba a podobné výstřelky se tenkrát jaksi nenosily. Ovšem co ty odsuzující pohledy všech těch oficírů, kteří si s ní užívali nejednu hezkou chvilku? Co tím chtěl básník (Fráňa Šrámek) říci? (19.07.2014)

Tvůrčí adaptace krásné Šrámkovy povídky překládá skličující, ba dusící retrospektivní vyprávění – či hrdinčino propadání se – s bouřlivou pointou v dialog s minulými milenci z píseckých kasáren, prokládaný echy minulých rozhovorů – s vojáky a matkou, doslovený srovnatelným roztržením (se). Přestože se mnohé z prózy – atmosféričnost, silná společenská kritika a především hmotnost všech těch druhých (druhých vojáků a druhých lidí) – vytratilo, síla hereččina bezohledného obnažení přikovává diváka k jeho vlastnímu pranýři (k jeho vlastním bilancím) srovnatelnou měrou. Odevzdávala-li se hrdinka Krškova snímku před smrtí toho vyvoleného – nebo vylhaně vyvoleného? – zdejšímu regimentu, až se stala směšnou Regimentsernou, miluje po Bartlově smrti, ovanuta mrazivým stínem mrtvého, svou fikci, která se zdá vykoupit všechno předešlé, nesrozumitelné hřešení vůči maloměstskému salonnímu vychování. A znovu se stává figurkou, nestravitelným soustem v lidských ústech, které v nich roste – a dusí je stále víc každým stiskem zubů. (07.09.2019)

Z českých romanticko poetických filmů, rozhodně dramat, mi Krškovo pojetí vyhovuje nejvíce. Jeho romantismus určitě nepatří do červené knihovny, a jeho poetika se nevyčerpala dobou. Vztah místní (písecké) dámy Erny a důstojníka, který právě spáchal sebevraždu, je právě tím, že se neuskutečnil, pro ni skutečnější než všechny její ostatní důstojnické zálety, které skončily ve šperkovnici. Snaha potkat ho a svést ho, činit ho zodpovědným za své vztahy s jinými důstojníky, až po veletoč zaslíbení a nakonec vdovství. (27.01.2020)

Dramaticko-romantický film (podle povídky Fráni Šrámka), místy to na mě působilo až jako takový zdařilý secesní povídky příběh. Film líčil příběh maloměstské krasavice (Blanka Bohdanová), která vystřídá řadu milenců z důstojníků místní vojenské posádky. Avšak po smrti jednoho z nich se vpravý do role vdovy. Je to těžké dilema mezi neskutečnem-vidinou, a skutečností, mezi touhou a realitou. Asi nejlepší televizní film od tohoto slavného režiséra, scénáristy ale hlavně velkého lyrika a poety viz třeba snímky Řeka čaruje, Měsíc nad řekou, či Stříbrný vítr. Mimochodem námět tohoto filmu pocházel právě z pera Václava Kršky, který před X lety-nazpět jako filmařský začátečník společně ještě s Františkem Čápen zrežíroval podle tohoto románového námětu svůj společný debut Ohnivé Léto. (20.12.2006)

Bilancování armádní matrace, která na konci s hrůzou zjistí, že není jediná ve městě.. Zajímavě vystavěné televizní drama prostoupené cynismem, melancholií a deziluzí. Šrámkův filmový zprostředkovatel Krška tam dodal tolik impresionismu, že jsem při hřbitovní scéně čekal expresionisticky se vynořujícího Maxe Schrecka.. (02.03.2020)