Tátova volha

Tak takhle si čeští tvůrci představují „ženskou“ road movie? Pátrání hrdinek je iniciováno (nepřítomným) mužem a za mužem také směřují, devadesát procent jejich dialogů se týká mužů (zbylých deset rakoviny), když se octnou ve svízelné situaci, pomůže jim muž. Vyprávění je organizováno kolem zesnulého otce - k němu se sbíhají všechny motivy, jeho odkaz motivuje rozhodnutí Terezy udělat něco se svým vztahem, okolo něj se točí většina konverzací (neustále přemítání nad tím, jaký otec byl, co by jak udělal, co po něm Tereza podědila), díky němu se matka s dcerou někam posunou (doslova, protože jedou jeho autem). Ženy se zkrátka starají zejména o muže (nejnázorněji v případě Polívkova senilního Jindřicha, odkázaného na péči své partnerky), ne o sebe. Tereza záleží především na tom, aby byl Petr šťastný a svobodný, proto se s ním chce rozvést (ne kvůli vlastnímu štěstí). Matčino závěrečné odhalení je sice v rozporu s tím, jak byl film strukturován, k jakému závěru nás vedl, ale stejně nevede k přehodnocení názoru na otce a nijak neovlivní vývoj vyprávění (cestu je třeba dokončit tak jako tak). Nedomyšlený koncept (resp. nedomyšlení toho, k čemu by měl sloužit) je odhalen až v závěru, návodná hudba, která hraje prakticky bez přestání a pomáhá vyplnit všudypřítomnou prázdnotu (námět by vydal na povídku, ne na celovečerák), mě iritovala od začátku. V pojetí Jiřího Vejdělka je vážný takový film, k němuž hraje vážná hudba. Nemůže se stát, že byste nevěděli, co máte cítit. Stačí poslouchat. Ideální, pokud se chcete nechat dojmout, ne přemýšlet. Přidejte malebné záběry české krajiny každých dvacet minut a dostanete bezzubý urážlivý kýč. Takových Vejdělek už pár natočil (a nejede v tom sám), sledování Tátovy volhy je ale o to bolestivější, že stojí na (mužském) předpokladu, že ženy jsou na světě kvůli mužům a ještě jsou za to rády. Nejhorší na tom je, že něco takového tvrdí film, který se tváří mile a neškodné a je natočený vcelku profesionálně (což u nás bohužel rozhodně není standard - viz amatérské pseudofilmy Jána Nováka, Tomáše Magnuska a dalších). 35% Zajímavé komentáře: Coliseum, Kokska, Oktavianus (13.12.2018)

Trochu méně jednoznačný Vejdělek (klad), plagiát Zlomených květin (zápor) a celkově méně kontroverzní (méně šukání), než byste u pana režiséra čekali. Ovšem taky klasické atributy se najdou - smrt, nemoc, návštěvy u milenek jsou (logicky) krátké a téměř nikdo se nediví, že druhého vidí po dvaceti letech a všichni se spolu v pohodě baví. 50%. (21.12.2018)

Musím říct, že po loňským fiasku českého filmu jsem začal být extremně skeptický k domácí tvorbě a měl jsem sto chutí zaject na Barrandov a sundat se stožáru českou vlajku, jenže v těhle mrazech by mě tam akorát tak přimrzli koule. Jméno Jiří Vejdělek, mě ale zklamalo jen jednou a potěšilo pětkrát, takže jsem se nachomejtl na projekci a čekal na filmový chod. Nezáživný začátek, pomalu střídalo příjemno a místy až úsměvno. Trošku mně zamrzelo jak byly ve filmu vylíčeny všechny mužské postavy, to z filmu dělá až příliš zbytečně ženskou záležitost. Pravdou je, že scény, tedy zejména dialogy Elišky s Vilmou a Elišky s Evou jsou absolutní klenoty filmu, fakt jsem hodně bavil. S Vilmou mohla být scéna klidně i možná škoda, že se nešlo do konfrontace s potencionálním mateřstvím Vilmy a Evy u Tomáška, protože to byla dobrá šance humor ještě vygradovat. Film je jasnej oddechač, na pohodu, který ocení zejména ženy 30 +, krásný exteriéry, dialogy z půlky vtipný, z půlky zbytečně natahovaný. Příběh nic náročnýho, ale to u filmů, který mají ambici, aby jsme ubrali páru, oddechli si v sedačce neni přece ni špatnýho. Musím uznat, tvrzení kolegy "katulina", že Martin Mysicka skutečně slaboch nebyl a když tak o tom teď dodatečně přemýšlím, možná byl nej postavou z filmu což mé hodnocení posouvá směrem ke čtyřem hvězdám. (28.02.2018)

Jirka Vejdělek tyhle životem ošlehané příběhy prostě umí točit. A co více...lidi mu na ně docela rádi chodí do kina, což je fajn, a tak vesele točí dál. Tátova volha je takový nenáročný příběh, kde každá role je obsazena dobrým hercem a každá role skrývá jisté poselství, které Vás buď pobaví nebo poučí. Osobně jsem bojoval s rolí Táňi Vilhelmové. U její postavy jsem často měl co dělat, abych přijal to, jak se chová. Nejenom, že mě mrzelo chování k manželovi, kterého hraje Martin Myšička a jehož postava mi byla snad nejmilejší z celého filmu, také mě překvapilo, jak bezcitná umí být ke své matce, kterou s nonšalancí sobě vlastní krásně hraje Eliška Balzerová. Na druhou stranu vše tu do sebe zapadalo jako klíč do zámku a mně se líbilo, že každý tu vlastně má svojí vlastní osobnost, kterou se prezentuje a je na divákovi, aby ji buď přijal a nebo odsoudil, což to druhé je jednodušší, protože rádi ve svých životech soudíme druhé, než abychom se podívali na sebe. Hezké, myslím si, že nebudu mít důvod se k tomuto filmu příště opět nevrátit. (26.03.2019)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $1,969,000▐ Len taká povrchná zlátanina. /25%/ (11.09.2018)

„VEZMEME SI TÁTOVO AUTO A POJEDEM SE PODÍVAT NA JEHO MILENKY…“ /// Začínáme funusem (jakoby…) a pak (místo pozůstalosti) řešíme tajemství. Tátovo (jako toho mrtvýho…). Česká roadmovie. Dcera s matkou v nebožtíkově volze na cestách… nejde ani tak vo ženský (navštívený rodiny), ale vo ně dvě. „Já vím, že jsem nikdy nebyla ideální máma…“ A co jako já s tím? Lidi, co neměli ideální mámu, asi slzej…, ti druzí možná taky, ale zřejmě nad tou snahou o ztřeštěnost. Snahou… Balzerová podobá se Vilmě (Vejdělku… kurva, přece to nemůžeš furt recyklovat…) a víc než ftipný je to… spíš teda asi dojemný. Takže dramatický. Vejdělka zřejmě čeká Hřebejkův osud. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nechápu, proč si lidi namlouvaj záznamník. 2.) Nevím, jak se mám vypořádat se smutkem a rakem. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (20.10.2018)

"Táta nikdy nechtěl, abych to auto řídila. Ono si to pamatuje." Krásný veterán se za zvuku příjemné hudby vyhřívá pod kýčovitým sluncem a já marně čekám na tu slibovanou komedii. Přitom vše vypadalo tak zábavně - smrt, rakovina, myšlenky na rozvod. Jenže tady někdo vzal ten život příliš vážně a já se přiznám, že jediné, co mě opravdu rozesmálo, byl svižný nástup závěrečných titulků. Asi nezbyly prachy na to, aby se to dotočilo. Tak snad příště. A abych nezapomněl, tak já jsem se v tom filmu našel. Já jsem ten spolehlivý manžel, který se o všechno stará a kvůli tomu si zaslouží opovržení. Takže díky za to, že nejsem jediným užitečným idiotem na světě. (28.12.2018)

Je to vlastně fascinující střet vejdělkovsky vykořeněného světa bez hmatatelných problémů, kde jsou přitom přítomny traumata jako rakovina relativně mladého člověka a bezprostřední smrt v rodině. Problémy jsou všudypřítomné, ale postrádají jakoukoliv hmotnost a všichni trpí smutkem nonšalantní otrávenosti. Postavy řeší, jak co nejpohodlněji katalogizovat svůj život bez nutnosti užití morálky, citu a zájmu o cokoliv krom bezprostřední pohodlí. Hrdinky jsou tentokrát méně amorální, než je v českých filmech běžné, protože je odstraněno vše, vůči němu by šlo takový vztah vůbec vyjádřit (a když se to odnikud objeví, zachovají se postavy samozřejmě nejhůř, jak jde vůbec vymyslet). Celá jejich cesta je především o stvrzení toho, že jejich život je dokonalý právě takový, jaký je, a lidé jsou tím divnější, čím víc se jejich povaha a situace odlišují od těch našich dam. Je to uklidnění, ale také varování před jakoukoliv myšlenkou se mít nějaký zájem a definovat se jakoukoliv konkrétní vlastností. Snaha vší silou zabránit změně je je nejsilnější motivace nejvýraznějších činů - a rámovaná je jednoznačně kladně. Je to něco mezi splněným snem a noční můrou. (06.02.2019)

Když Zlomené květiny jedou na schematický Výlet a zahrají si člověče nezlob se na účelově nalajnovaném hřišti s bezkrevnými figurkami. (16.04.2020)

Přesně tak to dopadne, když zastydlého puberťáka donutíte natočit vážnější film. Jakmile zjistí, že existují vážně nemocní a také staří lidé, kteří navíc podezřele často umírají, má vyhráno a scénář je z poloviny hotový. Naštěstí nejde o úplnou zbytečnost, protože přebytek záběrů na malebnou krajinu se v budoucnu ještě využije na reklamy pro tradiční české brambůrky nebo jeden německý obchoďák. (24.03.2019)

„Jo, asi by nám celou tu dobu nelhal, viď?“ - „Ne, to víš, že ne.“ Prakticky nic jsem od filmu nečekal (ostatně, necítím se být cílovou skupinou tohoto snímku)…a také v podstatě ani nedostal. Nemůžu mu odepřít, že se na něj hezky dívalo, vizuál jako takový nezklamal. Atmosféra filmu byla též příjemná, stejně jako hudba (výběr úvodní melodie se moc podařil). Ale to je tak nějak vše. Z hereckého hlediska stojí za zmínku snad jen Balzerová s Myšičkou, kteří ovšem předvádí jen svůj standard, ostatní protagonisté více či méně zapadnou (a asi teď budu trochu zlý, ale ta „lví“ nominace pro Vilhelmovou je, pěkně prosím, za co? Ne moment, teď mi to došlo, ona vlastně shodila…vlasy, ehm). A co říct k vlastnímu ději? Ano, i já znám modifikovaný citát o tom, že cesta je (mnohdy) důležitější než samotný cíl. Což pro tenhle film platilo do puntíku, a vlastně nic proti tomu, ale přece jen…tak doslova to pan režisér Vejdělek vzít opravdu nemusel (a jen mě tím „koncem“ definitivně usvědčil v nižším hodnocení). Podtrženo a sečteno, slabší průměr. (27.01.2019)

Pouťové Zlomené květiny, ze špejlí a krepového papíru. Od Vejdělka další půvabná filmová kurvička, která nedá každému, protože si své zákazníky na té naší české ulici vždycky najde sama.. Sice to je jen bezvýznamný detail, ale nasnímání matky s dcerou v interiéru jedoucí volhy působí, že jsou v kokpitu nízko letícího letadla.. (13.09.2018)

Logicky postavený příběh dvou žen vystavených působení mezní životní situace hledá katarzi v hledání zdánlivě zcela zapomenutého nebožtíkova syna. Mezní situace poněkud bizarně zabarvená do někdejší ruského vozu Volha vede ne po hradech a zámcích, ale někdejších nebožtíkových kamarádkách; senilitou stižený přítel se na okamžik vrací do přítomného světa a stává se spouštěcím mechanismem, který mimoděk léčí staré rány. Scénář činí životným výborná režie, špičkové herecké obsazení a dobře promyšlená pointa. To také dává filmu svém souhrnu špičkové vyznění. (14.07.2022)

Klasické načančané vejdělkovské nic. Bohužel právě tento filmový tvar se líbí tak, až se diváci zalikají na nejjednoduších vtipech na úrovni Zlaté mříže. Ale tož, jsou tu i ty české hvězdy, takže když už nic, tak je Tátova volha malý český all star vehikl. Maciuchová, Cibulková, Holubová nebo Milka... jako milenky zemřelého manžela Eli Balzerové. No není to báječné? V televizním programu to bude jistě hit. #finaleplzen (28.04.2018)

Po smrti někoho blízkého vždy existuje nemalá možnost, že se objeví pořádné dluhy, velké dědictví nebo třeba nemanželské dítě. Poslední varianta zůstala i po manželovi Elišky Balzerové, která spolu s dcerou Tatianou Vilhelmovou při likvidaci pozůstalosti objeví starou dětskou malůvku. Vezmou nebožtíkovu milovanou červenou Volhu a pokusí se zjistit pravdu: u manželových milenek. Výsledkem návštěv jsou úsměvné scénky, ovšem nijak hluboký význam nemají. Ačkoliv ony milenky hrají vynikající herečky, kterým tvůrci přichystali nejlepší gagy, jsou tyhle vsuvky zaměnitelné a nijak dramatické. Zapadají tak do poměrně velké plytkosti děje, protože i mezi matkou a dcerou je vřelý vztah, který žádný vývoj nepotřebuje. Dramatičnost Jiří Vejdělek těží alespoň z dceřiny manželské krize a z čekání na výsledky lékařských testů. A to si přiznejme, že ona vztahová krize je poměrně umělá. Výsledek je nicméně milý a nostalgický, mírně dojímající a výtečně nasnímaný Vladimírem Smutným. Pokud ovšem hledáme v daném tématu něco náročnějšího, Zlomené květiny od Jima Jarmusche jsou někde úplně jinde. (15.08.2018)

Mám ráda Vejdělkovi komedie. Ten přímočarý humor nemusí vyhovovat každému, ale aspoň na první zhlédnutí potěší. Ale jak to bývá, každý autor se časem unaví, začne tak trochu vykrádat sám sebe nebo ještě hůře - přechází do sentimentu. Téma i upoutávky byly hodně nadějné. Proti hereckému obsazení ani proti hereckým výkonům nemám větších výtek. I tu přílišně optimistickou atmosféru bych nějak skousla. Ale co mi úplně chybělo byl originální přběh. Po závěrečných titulcích musím konstatovat, že té volze by bylo lépe doma v garáži. A za ty ušetřené prachy se mohl natočit nějaký dobrý film. Je mi to líto o to víc, že jsem do poslední chvíle doufala, že něco podobného nebudu muset napsat. (25.03.2019)

Nic proti; film, Volha a Eliška Balzerová jsou na místě. Jen ty jména by se občas mohli obměnit. To je buď Vilhelmová, nebo Geislerová, jako kdyby český filmový klub rybářů měl děravý sítě a jen tyhle dvě pokaždý vyplavaly. Tak Petrův zdar! (07.09.2018)

Hezky obsazená a hezky zahraná série banálních scének. Otravná hudba, bezradné spoléhání na hezké obrázky. Obsahově nulové - není tu nic, co by nebylo prakticky ve všech ostatních českých tragikomediích. Což je přesně ta nanicovatost, jež se dávno stala signifikantním jevem... (16.10.2022)

Příjemný nekomplikovaný příběh o jedné rodině, vlastně o dvou rodinách jednoho muže.. :-) (26.09.2018)

Asi před 2 roky jsem to nějak vzdal se současnou českou produkcí a dal jsem si s ní v kinech pauzu s tím, že budu navštěvovat ty filmy které mě nějak zaujmou a případně u nich uvidím jestli je v nich nějaký pokrok. Tak jsem se loni trošku spálil u Po strništi bos které byli fajn ale přece jenom jsem asi čekal víc. Uplynulo 6 měsíců a úplně jsem se nenaštval u Prezidenta Blaníka. A nyní po měsíci do kin se vydala novinka Jiřího Vejdělka jehož komedie patří mezi ty lepší. A byl jsem příjemně překvapen. Tátovu volhu bych se nebal označit za takové poloviční vykoupení současné české filmové scény. Spíše než komedii (kterých je v Čechách po čertu moc) jsem totiž dostal zajímavý film s chytrým myšlením o životě. Je to vlastně občas hrozná deprese která je prodaná hned od začátku kdy Eva v podání Elišky Balzerové truchlí nad manželem. Celej ten film vlastně skvěle táhnou herecky výkony. Eliška Balzerová je jako vždy perfektní a je to prostě paní herečka. Samosebou jí zdatně sekunduje Tatiana Vilhemová v podání její dcery Terezy. Zdaleka nejpropracovanější postavou je však Terezin manžel v podání Martina Myšičky který je pravděpodobně nejlépe vykreslenou postavou v českých filmech za poslední léta. Celkem na filmu obdivuji i to, že se ve Vejdělkově scénáři objevují celkem zajímavé zvraty které bych od něj nečekal. Ten film je i na čechy na neuvěřitelné řemeslné úrovni- perfektní hudba Jana P. Muchowa která po dlouhé době ukázala v českém filmu něco čemu se dá říkat hudba, krásné záběry kamery.... je to na české filmy slušný nadprůměr. Ano, úplně se tam nevyužijou camea slavných hereček jako Hana Macuichová či Eva Holubová, konec vyjde napůl na prázdno, občas to příliš padá k jednoduchému klišé, postava Bolka Polívky tam je jenom kvůli tomu aby tam byla nějaká vtipná figurka... i tak jde však na českou tvorbu o velice slušný nadprůměr který navíc u mně s klidným srdcem překonává Prezidenta Blaníka. Což bych si ještě před měsícem nedovoloval tvrdit, že tomu tak u mně bude. Viděno v kině:2x (09.03.2018)