Artuš, Merlin a Prchlíci

Rok před filmem 101 dalmatinů uvedla Věra Plívová-Šimková tyto dalmantinky. To nejlepší z její tvorby měla dávno za sebou, ale tohle se mi v dětství hrozně líbilo. Láska ke psům, zachráněn pes před smrtí a Valerie Kaplanová čtyři roky před smrtí. Hlavně barevně a scénáristicky to nebyl nejlepší film. Hudba byla na dětské filmy slušná. Taky ty představy s korunou na hlavách psů mi moc neseděly. A o dětské role se postarali v té době slavní malí herci, kteří hráli tenkrát ve více dětských filmech. Ale že tento film nebyl moc reprízovaný asi taky o něčem svědčí. (10.05.2020)

Nic proti snaze přidat do mnohdy idealizovaného a kýčového světa dětských filmů také trochu toho každodenního realismu. Ale v tomto konkrétním snímku se vyskytuje takové množství protivných, záludných, uřvaných, negativních a kvůli každé blbosti se hádajících (dospělých) lidí, že jsem jej dokoukal jen s krajním odporem. Možná jsem staromódní, ale přeci jen se domnívám, že v rodinných filmech by alespoň některé dospělé postavy měly představovat i cosi jako modely žádoucího chování. Tady se nic takového nevyskytuje, všichni dospělí vystupují coby víceméně nesnesitelní pazgřivci. Možná si toho bylo vědoma i paní režisérka, a poněkud neorganicky působící zpomalené záběry dovádějící smečky dalmatinů si tak lze vysvětlovat i jako její pokus onu nepříjemnou náladu celého filmu tu a tam přerazit něčím sentimentálním. (30.09.2018)

Bohužel jednotlivé součásti filmu nedrží při sobě, je to rozsypané jak skvrny na dalmatinu. Zvuk není dobře přilepený k obrazu, dialogy herců jsou škrobené, je to konglomerát hláškovacích scének, které se ale nikdy nestanou legendárními, protože nejsou na správných místech, nejsou životné, ani správně vypointované. Jenom tak plácají do vody, jsou rozsypané ve scénáři, který moc nefunguje. Herci, dětští i dospělí se nesešli s dialogy i neustále se opakující hudební motiv si jede po vlastní koleji, příběh bloudí. Jednotlivé scénky si můžete pouštět nezávisle na sobě, přehazovat si jejich pořadí a film to nijak zásadně neovlivní a nakonec si pustíte scénku s neckyádou, která se snaží mít nějaký emocionální dopad, ale ten se nedostavuje, dav dospělých a dětských komparzistů jen křičí a skáče před kamerou, jako že se náramně baví. Bohužel jsem celou dobu neustále viděl jen herce a komparzisty na filmovém place. Neměl jsem pocit, že sleduji skutečné osudy živých lidí a to je problém. Film se snaží o atmosféru hravého dětství a nějakou atmosféru má, ale mě neoslovila, byla mi spíš nepříjemná. (19.06.2024)

Dá se říci klasický rodinný český film. Film o rodině Prchlíků a jejich problémy se 2 dalmatiny. Film je to spíše průměrnější, řada věcí je zde jen naznačena nebo spíše předhozena (hlavně různé rodinné vztahy), aby pak zase tiše z děje zmizely. Zvláštní mě připadala proměna švagrové v podání Magdy Reifové, která nejdříve vystupuje jako pořádná mrcha, aby se ke konci z ní stala chápavá matka. Stejně je hrozná škoda, že se od natáčení podobných rodinných a hlavně dětských filmů upustilo. Měli jsme v tom velkou tradici, celá řada filmů byla mimořádně kvalitních a myslím si, že jsou i relativně dobře prodejné. Rozum mi to nebere, že se tohle, až na výjimky, opustilo, a spíše se točí řada přiblblých komedií nebo různých dramat. (26.08.2011)

Černobílé psí pozdvižení má v sobě nesporný kumšt mistrně dětských filmů, ovšem kumšt je brzděn dobovými neřestmi, jako nucený humor, malé upozornění na sponzory, a samozřejmě lehce umělý postsynchronní dabing. Průměr skutečně drží Valerie Kaplanová s Veronikou Jeníkovou a drámo na závěr. Je prostě vidět, že to má oblíbená režisérka neměla plně ve svých rukou. (01.06.2013)