Donzoko
Režie:
Akira KurosawaHudba:
Masaru SatóHrají:
Toširó Mifune, Isuzu Jamada, Kjóko Kagawa, Minoru Čiaki, Kamatari Fudžiwara, Haruo Tanaka, Acuši Watanabe, Eidžiró Tóno, Kódži Micui, Pinkas Braun, Bum Krüger (více)Obsahy(1)
Filmové spracovanie drámy Maxima Gorkého z roku 1902 "Na dne". V období Edo v biednej špinavej ubytovni, ktorá je symbolickým zobrazením ľudského dna spolu bývajú ľudia pohybujúci sa na okraji spoločnosti. Bývalý samuraj, zlodej, prostitútka, opitý hráči, herec, drotár a jeho ťažko chorá žena, leňosi a povaľači si denno-denne rozprávajú tie isté životné príbehy a žijú tie isté bezcieľne životy. Navzájom sa jeden druhému vysmievajú a každý sám seba považuje za lepšieho ako okolie.
Jedného dňa do ich brlohu pribudne pocestný - starý budhistický mních, ktorý sa tam rozhodne prezimovať. Keď zistí, v akej nečistote sa to ocitol, rozhodne sa pozametať. Vstúpi do života všetkých prítomných, vleje im nádej na lepší život a odíde. Po štyridsiatich dňoch skúšok bol film natočený len za tri dni. (Turiec)
(více)Recenze (29)
Specifický tvar sociálního dramatu i filmu prokazuje i v japonském případě životnost a světový rozměr Gorkého díla. Téma bosáků, vyvrženců či nerudovských trhanů je přeneseno do japonského prostředí neurčitého časového zařazení zřejmě do doby po prosazení reforem mejdži, což by vysvětlovalo ony muže v oblecích, kteří přihlížejí zeshora rvačce, v níž přijde o život domácí. Bodem prosvětlení a naděje se stává stařec považovatelný za mnicha, jehož integritu ale zpochybní právě jeho reakce ve vrcholné scéně tohoto vlastně divadelního filmu s nezvykle statickou kamerou. I způsob hraní, provozovaného prakticky všemi herci, je vlastně výrazně nefilmový. Přesto nebo právě proto vzniká dokonalá japonská forma osvojení evropského tématu prokazující, že obecné lidské typy jsou nadřazeny nejen času, ale i prostoru a etnicitě. Plně to platí i pro všelidství ze dna pomyslné společenské pyramidy. ()
Oproti jiným Kurosawovým filmům tenhle pokulhává technickým zpracováním. Není tak vizuálně působivý jakoostatní mistrovad díla. Také zde v průběhu filmu absentuje hudba, což je škoda, protože ta vždy tvoří silnou stránku Kurosawy. Na druhé straně zde všichni herci předvádějí kocert, takže to film, společně se zajímavým příběhem vytdvihuje z průměru. ()
Film o lidech, pro něž smrt je ta lepší varianta, trpí neduhem japonské kinematografie, uřvaností. Tohle není citlivě zpracované téma, jak ho obvykle Kurosawa dokázal natočit. Herecké výkony jsou značně afektované, nejpřirozeněji překvapivě působí ten podivný haiku rap při opilecké jízdě. ()
Častokrát píšem pri adaptáciách divadelných hier, že z nich cítiť ich divadelný pôvod. Pri Na dne som mal reálny pocit, že som v divadle. Z omylu ma vyvádzali iba české titulky. Keď som si počas filmu odskočil, bál som sa, že na mňa niektorý z hercov zavolá, aby som neodchádzal. Divadelnosť cítiť aj pri tých niekoľkých exteriérových scénach, ktoré sa odohrávajú na dvore domu, ale ten je zámerne obkolesený vysokými múrmi, čiže sa jedná skôr o interiér. Kurosawa vo svojich dielach demýtizuje v našich západných očiach japonskú spoločnosť, ktorú máme romanticky zafixovanú ako tú, ktorá sa rýchlo pozviechala z porážky v druhej svetovej vojne, je workoholická a dokáže sa zomknúť pri obnove krajiny po tsunami. Takisto sa nebojí v zobrazení ľudských slabostí dať na rovnakú úroveň ako mužov, tak aj ženy. v tomto filme zobrazuje ľudskú spodinu, ale kriticky sa dokáže vyjadriť aj k vyššej spoločnosti, ako napríklad vo filme Zlý chlap spí dobre. ()
Pro mě zatím snad nejslabší Kurosawův film. Námět je sice zajímavý, ale vzhledem ke své délce film nemůže v některých momentech nenudit. A je tomu tak dokonce i u režisérské verzce, která je kratší o více než 10 minut. Některé momenty však byly docela na úrovni... ()
Japonský majster Akira Kurosawa sa opäť našiel v ruskej, literárnej klasike, a tentokrát konkrétne u velikána Maxima Gorkijho, ktorého divadelnú hru z roku 1902 s názvom „Na dne” , teraz pre zmenu, filmovo (z)adaptoval, čiže preniesol do »obdobia Edo« (Obdobie Edo alebo tiež Tokugawa (1600-1868). Edo (dnešné Tokio) bolo sídelným mestom šógunov z rodu Tokugawa), pojednávajúca o niekoľkých úbožiakoch, žijúcich na okraji spoločnosti v schátranej ubytovni, ktorých každodenný stereotyp, jedného dňa naruší príchod potulného starca, ktorý možno každému z nich - vleje za krčah optimizmu, keďže sa vskutku zrovna nachádzajú v ozaj nezávideniahodných pozíciách, pričom každý má presne stanovené problémy najrôznejšieho rangu, s ktorými sa proste musia dennodenne potýkať, a keď sa do tohto "kotla" následne primieša aj nejaká tá intríga, tak o nevyspytateľné situácie je snáď automaticky dopredu postarané, áno, totižto, až do samotného konca, divák naprosto netuší, čo sa ešte môže stať, a predsa sa nakoniec stane, keď na úplný záver sa spustí (a)typická opona, kvôli ktorej budem mať naďalej o čom rozmýšľať, lebo sa mi dostáva akéhosi trpkého pocitu, čo mi to vlastne ten pán režisér počas tých dvoch hodín naservíroval na tanier, pritom som sa ho nemohol akosi ani poriadne nabažiť, až tak strašne mi chutilo, že si zase na druhej strane nemôžem pomôcť v tom, ako dvorný režisérov herec Toširó Mifune, bol v tomto prípade "zrejme" odsunutý na vedľajšiu koľaj, a to asi v takom prostom význame, že ho skrátka trochu "zatienil" ostatný, herecký ansámbel, povedzme i samotný mních Kahei alebo sestry Osugi s Okajou, no i napriek tomu som priam presvedčený o tom, že sa postava "Sutekičiho" medzi nimi určite len tak ľahko nestratila... ()
Naprosto neuvěřitelná, zcela nadčasová a velmi realistická sonda do duší lidí, kteří jsou na naprostém dně. Skvělé je, že vůbec nehledá vnější "objektivní" důvody. Každá nějaký má. Taky každý něco velmi urputně hraje hraje. To podstatné se děle uvnitř... Kurosawova adaptatce Gorkého divadelní hry je na jedné straně nesmírně věrná předloze a zároveň až neuvěřitelně japonská. Jediné co film dnes dosti sráží je skutečně mizerný technický stav, což je veliká škoda... Celkový dojem: 90% ()
Vizuál síce nie je taký silný ako v iných Kurosawových filmoch, o to viacej ide do popredia samotná myšlienka. Jej jednoduchosť hraničí s genialitou ( predlohou je Gorkého román "Na dne"¨) a komorné spracovanie ju len posilňuje. ()
Možná zbytečně moc postav, některé z nich nestačí nějak zaujmout a jejich slova moc nevyniknou a snad i zbytečně ubírají prostor těm „hlavním“, výborným, trefným, výstižným a skvěle podaným postavám. Možná zbytečně moc dlouhé, ten závěr mi přijde přehnaně natažený. Pro tento film bych strašně rád uměl japonsky, protože bych si ho chtěl dát bez obrazu (a doprovodných titulků), myslím, že jen zvuková stopa by skýtala výborný zážitek. Zážitek to byl i tak, byť ne stoprocentní. ()
Jen na okraj pár slov Otokara Březiny: „Není možno upírati, že je v každém člověku všechno. Je v něm celý zvěřinec, všechny slabosti, neřesti a hříchy, ale i všechny svatosti, něhy a krásy. Jsou v něm všechny možnosti. Záleží jen na tom, jak tuto Noemovu archu ovládá.“ ()
Perfektní přenesení tématu do japonských kulis. Depresivní podívaná, úžasně glosovaná starým poutníkem na útěku (postava, která představuje nemožnost odříznout se od minulosti - bez ohledu na to, jakého poznání člověk dojde či nikoli). Konec žádnou katarzi nepřinese a tak se můžem kochat příjemnými myšlenkami i po skončení. Rád bych vyzradil poslední slova filmu, ale... ()
Za pozitívne hodnotím, že Kurosawa nerozvíja tému zlých majiteľov a vykorisťovaných nájomníkov, ktorá sa núka, ale hlavným motívom sú ľudia. Ľudia, ktorých stav nie je odzrkadlením nepriaznivého osudu, ale ich vlastného života. Tragédia príbehu nespočíva v smrti, prítomnej vo viacerých podobách, ale v bezútešnosti postavenia tých, ktorí sa do neho dostali vlastným pričinením. Starý mních im otvára oči. Obhajuje právo každého jedinca byť akceptovaný a žiť dôstojne ako človek. Zároveň však predpokladá, že sa sami pohnú z miesta. Ako to povedal jeden z postihnutých: „Povedal nám, aby sme šli, ale nepovedal kam.“ ()
Tohle Kurosawovo hodně komorní drama (ale fakt hodně komorní - celé se to odehrává v podstatě ve třech místnostech a (řekněme) dvorku ubytovny) podle divadelní hry Maxima Gorkého sice má spoustu podnětných myšlenek, hlubokých dialogů a dostatečnou psychologii postav, jenže mu dost ubližují dva stěžejní problémy. Tím prvním je občasná silná teatrálnost dialogů, která by na divadle jistě zapůsobila, ale ve filmu prostě působí uměle a nedůvěryhodně. Zvlášť když to je jeden ze zástupců "japonského realismu", nebo aspoň já bych to takhle zařadil. Druhým problémem je slabá atmosféra, která na mě sice působila v celé první hodině, ale v té druhé mě ten film začínal čím dál tím víc nudit, jak se vlastně nikam pořádně neposouval a jak ani neměl děj. Zahrané je to sice skvěle a rozhodně to má co říct, ale těžko se mi to hodnotí vyšším hodnocením, když jsem ke konci začínal mít problémy to dokoukat. A přitom zajímavých myšlenek ten film nabízí dost po celou dobu, jen natočený je krapet mdle... Časem možná tu čtvrtou hvězdu přidám, ve srovnání se současnými artovými filmy je to totiž určitě nadprůměr, ale i přes to to zatím na vyšší hodnocení uvidím. Jinak začínám mít pocit, že Kurosawovy filmy z padesátých let mě nikdy moc neoslovují, vzhledem k tomu, že je mám hodnocené všechny stejně. Jsem zvědavý, jestli to jeho asi nejslavnější film Sedm samurajů překoná, ale délka toho filmu mi moc nadějí nepřidává... 3* ()
Přepsáno v září 2018. Na dně je nadsmyslová existencionální poezie ve filmovém provedení. Drsná přímočarost Gorkého je zjemněna filmařskou estetikou na japonský způsob v jedinečný obraz bídy lidské existence. Na dně společnosti se skrývají hříchy, v lihovém oparu se zapomíná na vlastní traumata, oběti lidského chtíče klečí ve studu odsuzujícího zesměšnění a lidské slabosti se válí v prachu apatické marnosti. Alegorie špatného svědomí společnosti má levitující taneční krok a osobitý hudební doprovod bezstarostné znělosti hlasů uprostřed zmaru v oparu. Na dně je filmovou písní filozofického rozhraní, unikátnost lidského života dostává nejvýznamnější vyjádření. Nejsymboličtější postavou je Kahei (pozoruhodný Bokuzen Hidari), poutník a přechodný nocležník chudinské ubytovny. Je světlem naděje a vznešenosti lidského ducha. V osvobozujícím utišení nabývají hodnoty svůj skutečný význam a svět se zdá být snesitelnějším místem k životu. Nejednoznačná prchavost je znakem vůle a beznaděje. Předurčenost mizérie je silnější mocí. Důležitou postavou je Sutekiči (zajímavý Toširó Mifune), sebevědomý zloděj a statný mladý muž. Výsadnější postavení je výsledkem živobytí, je rafinovaně využíván a niterní hrdost nahlodávají vlastní stíny pochybnosti. Cesta ze zatracení nenachází vzájemnou rovnováhu. Hlavní ženskou postavou je Osugi (dobrá Isuzu Jamada), vychytralá majitelka ubytovny pro chudé. Vlastní prospěchy jsou na prvním místě, zhrzená ženskost je zárukou tvrdé odvety a bolestivé prohlédnutí protistrany je zdrojem uspokojující rozkoše. Výraznou postavou je Okajo (zajímavá Kjóko Kagawa), mladší a nemilosrdně zneužívaná sestra Osugi. Náklonost je zničena pomstychtivou jedovatostí, lidská důstojnost je násilně zadupávána a duše ztrácí vyrovnanost. K výraznějším postavám patří také Rokubei (dobrý Gandžiró Nakamura), bezohledný manžel Osugi. Se supí vytrvalostí hlídá své království a náznak každé slabosti je příslibem bohaté hostiny. A také Jošisaburo (příjemný Kódži Micui), bezstarostný karbaník se vzdálenou vzpomínkou na vlastní velkou minulost. Z dalších rolí: slabošský alkoholik a zapomenutý divadelní herec (zajímavý Kamatari Fudžiwara), na sen melancholicky čekající prostitutka Osen (Akemi Negiši), zchudlý samuraj bez hrdosti Tonosama (příjemný Minoru Čiaki), zhoubně hrdý dráteník Tomekiči (Eidžiró Tóno), jeho umírající manželka Asa (Eiko Mijoši), úplatný policista Šimazo (Kičidžirô Ueda), líný a zvídavý spolunocležník Tacu (Haruo Tanaka), či neposedný blázen Unokiči (Yû Fudžiki). Na dně je pestrou mozaikou bídy lidské existence, je hravou filozofickou rozpravou existencionalismu a poetickým filmem obětí lidské bezohlednosti a záště. ()
Dve hodiny filmu se odehravaji pouze v jedne mistnosti ubytovny a jejiho dvorku, behem sledovani ma clovek chut vyjit s nejakym ubytovanym ven, ale nemuze a to jen umocnuje atmosferu, ze neni cesty ven a Vy jste nuceni zustat v one depresivni nalade po cely cas, coz jen umocnuje deni celeho filmu... Vse jeste zdatne prikrmi fantasticke herecke vykony snad vsech zucastnenych. Na druhou stranu si vsak myslim, ze Kurosawa natocil daleko lepsi veci a nevim, zda bych jeste chtel se k tomuto dilu nekdy vratit. Myslim, ze ve scene, kdy na dvore umre domovnik, je videt na skale nad domkem skupinka nekolika muzu v oblecich, jelikoz se film odehrava v polovine 19. stoleti, tak si myslim, ze se jedna o nekoho z filmoveho stabu ci kolemjdoucich lidi behem nataceni. Zvlastni:-)! ()
Patří spíš do nějaké divadelní databáze. Filmová je jen práce se světlem - v prvních dvou dějstvích se ze tmy vynořují stíny obličejů, zatímco v dalším je slunce v horní půlce filmu, zatímco spodní se topí v šeru i s obličeji, aby se pak v epilogu vše vrátilo ke starému, jen s obměnou tváří. Jediný pocestný svítí bělobou svého oděvu. Poselství Gorkého hry je jasné: žádný příkaz nebo zákaz nezruší bídné noclehárny, protože lidé je musí opustit sami ze své vlastní vůle.Jde o klasický realismus, který tvořil protiklad supervýpravným podívaným pro bohaté měšťáky (viz parodie v Moulin Rouge) a skýtal příležitost pro herce ukázat, co v nich vězí. Bohužel japonské pojetí Stanislavského rve uši - takové trhání kulis nevídá člověk často. ()
Začiatok je zaujímavý, ale po hodine už začne nudiť, kedže sa vo filme takmer nič nedeje a opakujú sa v nom dookola rovnaké veci, rovnaké trápenia. Trochu mi tiež vadilo to vyvreskovanie hercov a trochu preafektovaný heecký prednes. Asi jeden z najslabších Kurosavových filmov. Hodnotenie: 60% ()
Tohle by bylo možný (a krásný) vidět naživo na divadle, celé aranžmá je divadelní, herectví je divadelní, dvě (fantasticky bizarní) hudební vložky mají zdánlivě spontánní lehkost dobře nazkoušeného živého vystoupení, jenom opony mezi dějstvími chybí. Pokud máte takové věci rádi, pošmáknete si. A je to víc (hořce) o obecně lidské naději než o sociální kritice. Rozhodně jeden ze zajímavějších Kurosawů. ()
Odhlédnu-li od skutečně příšerné kvality obrazu a zvuku originálního DVD Levných knih, musím přiznat že mě film přibil na židli. Gorkého hru přejal Kurosawa do té míry, že sledujeme doslova divadlo s minimem střihů a detailů, kdy jevištěm je chudinský brloh plný ztroskotanců. Klaustrofobii se nedá uniknout. Můžete si skočit na pohárek saké do krčmy, mužete se jít nadýchat čerstvého vzduchu ven na dvorek, ale stejně se za chvíli vrátíte zpět. Všichni chtějí pryč, ale stejně nakonec zůstanou. Kdo ví, jestli není jinde ještě hůř. ()
Sociálně-kritické divadelní drama se odehrává čistě ve stísněné noclehárně (nejdál se podíváme na její dvorek), špinavé díře pro nejchudší spodinu, ztroskotance a pomatence, kteří zde "na dně" z různorodých důvodů živoří, opíjejí se, zoufají si, ale i se baví a radují. Zároveň si každý myslí, že je lepším než ostatní, přičemž odvahu vstát, odejít a začít nový život nenachází nikdo. Poznávání osudů vícero postav tvoří základ komorního jeviště, nesoustředěného na dějové zápletky (nejvýraznější je milostný čtyřúhelník), pozvolného, onou (východní) expresivností občas až přes míru "ožralecky" ukřičeného. Statické kulisy chvilkami nudí, herecké výkony chvilkami pohlcují. Mezi 3 a 4 hvězdičkami. ()