Kapitán

Ohromující herecké výkony, zejména na talentovaného Maxe Hubachera se těším i v dalších počinech, zmíním ale i vynikajícího Bernardsa Hölschera (Schütte), kterého, jistě k velké škodě německého filmu, bohužel jinde než v seriálových detktivách nepotkáme. Němci mají v tomto směru v posledních dvaceti letech opravdu z čeho rozdávat. Téma těžko stravitelné, tím spíš, že se věrně drží skutečnosti, tak jak ji v dubnu 1945 tehdy devatenáctiletý Willi Herold a ti, kterým bohužel zkřížil cestu, prožívali. Příběh z filmu záměrně působí dojmem vyhrocené bizarnosti a artového nereálna, jako by „událost podle skutečnosti“ byla to poslední, co by mohl připomínat. Zdánlivě dadaistický dojem akcentuje absurditu možného v závěrečných měsících války. Překvapení, v němž divák zjistí, že příběh je reálný, je samozřejmě hlavním účinkem, na němž film staví. Ale aby to na konci z obou směrů secvaklo dohromady, něco přece jen chybí. (09.01.2019)

Kdyby to nebylo podle skutečné události (a zobrazená je, až na pár výjimek, velmi věrně), asi bych to vypnul. No, takhle jsem zůstal. Válka dělá z lidí zvířata, jen málo filmů to tak věrně zobrazuje jako Kapitán. Němcům se povedl casting v čele se zdánlivě neviňoučkým Maxem Hubacherem, který bezcitného sociopata hraje parádně (dá-li se to tak říct). Armáda, stačí se začít chovat jako arogantní důstojník a už to jede. Konečný chaos Třetí říše umožnil nekonečné množství odporných zločinů, o tomhle jsem neměl tušení a to jsou mojí specializací soudobé dějiny. Němci jako by v závěru války rezignovali na zdravý rozum a podřízeně čekali na svůj osud, jako by pocit kolektivní viny způsobil neschopnost učinit cokoli, aby to krvavé a nesmyslné šílenství skončilo. Jeden z důvodů asi byli zástupy fanatiků, kteří do poslední chvíle věřili v konečné vítězství. To je jedna sorta lidí, druhou byli ti, kteří po letech ztratili jakoukoli lidskost. A těch je ve filmu přehršel. Výsledkem je naprosto nesmyslný masakr chudáků, kteří už prostě jen nechtěli na konci války umřít. Bohužel stačil jeden magor a bylo to. Škoda v závěru toho německého soudu, takhle to nebylo. Film je studený a ledový, nemá takřka emoce, což jen zdůrazňuje stav německých vojáků na konci konfliktu a evokuje praktickou odpornost celého filmu, Opět nedokážu nezmínit Nabarvené ptáče, v porovnání s tím je to jen podbízivá a prázdná sračka. Film by klidně mohl být prevencí na středních či vysokých školách, společně s nějakým psychologickým výkladem, protože tohle by se prostě nemělo opakovat. (08.04.2020)

A pak, že šaty/ uniforma nedělají člověka/ svini. Přestože téma filmu bylo více než vážné a atmosféra doslova mrazivá, našel jsem si i několik vtipných momentů, které jsem vůbec neočekával (a o to víc jsem si je užil). Proměna pronásledovaného nešťastníka, kterému by kdekdo držel palce, v absolutního zmetka byla dokonalá, Max Hubacher to dal skvěle, a protože nedostatky vypíchl Big Bear, dodám už jen, že jsem o Willi Heroldovi nic nevěděl, takže jsem předpokládal, že jde o fikci. A on byl, parchant čiperná, reálnou postavou. Další důvod k zamyšlení. (29.10.2018)

S velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. Spidermanovské rčení, které si ale každý může vyložit po svém. Například takový desátník Herold v podání vynikajícího a velmi přesvědčivého M. Hubachera to vzal opravdu od podlahy a svérázně a i když není z filmu tak úplně jasné, proč vládl vzal zkrze mušku zbraně, alespoň nám to dokazuje, že moc kazí charakter a šaty dělaj člověka. Výlet středoproudařského R. Schwentkeho do artové krajiny nedopadl vůbec špatně. Pohled do Třetí říše takřka na pokraji zhroucení je vcelku ojedinělý a o to víc díky průvodci v těle kata s dětskou tváří. (21.09.2018)

O tom, ako moc dokáže zmeniť človeka. Der Hauptmann je šialený film o besnení človeka, ktorý prepadol moci a jeho zvlčilosť má stupňujúcu tendenciu lebo môže... Čiernobiely formát je dokonalou voľbou a filmu presvedčivo dodáva punc vierohodnosti. Ku koncu sa snímok síce nevyhne skratkovitosti, pokojne mohli tvorcovia pridať pár minút, aby divákovi zavŕšili osud hlavnej postavy. (27.10.2018)