Hačigacu no kjóšikjoku
Rhapsody in August
Obsahy(2)
SLZY. SMÍCH. NEVINNOST. LÉTO VZPOMÍNEK. Stará žena se po letech dozvídá, že má bratra, který se odstěhoval na Havaj. Její potomci se vydávají navštívit znovunalezeného strýce a babička má opatrovat vnoučata. Vypráví jim o minulosti, o osudech své rodiny, do nichž nesmazatelně zasáhlo svržení atomové bomby na Nagasaki. Fascinující generační výpověď o japonské minulosti i přítomnosti od filmového mistra Akiry Kurosawy! (oficiální text distributora)
(více)Recenze (52)
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $516,431║Tržby Celosvetovo $-║ ()
rozpočet : ? tržby americke : $516,431 ()
Uvědomíme-li si, že film točil stárnoucí režisér na konci své životní cesty jako dílo, určené především pro japonského diváka a to - jak se zdá - se zvláštním důrazem na diváka dětského, pro nějž se půstoletí staré, jakkoliv tragické události mění v omšelý historický fakt, jeden z mnoha, které dláždí historickou paměť, pochopíme snáze zlomovou poetiku filmu, který chce být - a také je - filmem současným. Rafinovaná kompozice obtížně sdělitelných filozofujících pravd je halena do napohled idylického dětského pohledu bezkonfliktního světa, v němž naplno svítí slunce, pučí a sílí rostliny a lidé jsou k sobě milí a hodní. Protože o japonském vyrovnávání se s druhou světovou válkou - podle všeho ještě těžším a obtížnějším než je to německé - víme pramálo, ne vždy rozumíme babiččiným reakcím i nesnadnosti, s jakou hledá vztah k sourozenci, o jehož existenci a autenticitě má v nejlepším případě mlhavé pojetí. Idyličnost většiny děje RAPSÓDIE, vystupňovaná příjezdem míšeneckého synovce a bratrance ze vzdálených Havajských ostrovů, se láme do tradiční režisérovy poetiky v závěru filmu náhlou zprávou o nečekaném sourozencově skonu na Havaji. Skutečnost, že Kurosawa při této příležitosti jakoby náhodou nahlíží za vějškovou fasádu přeslušnělé japonské etikety, aby za ní odhalil běžné lidské ctnosti i nectnosti, může být pro Evropana zvláště inspirující. Jakkoliv je pravda, že film je svým pohledem pro nás na druhé straně planety srozumitelný jen s největším vynaložením pozornosti a dostupných - velmi nečetných - znalostí o japonské společnosti, o jaderné - atypicky nagasakské, méně zmiňované - apkalypse vypovídá mnoho. Země, jejíž bilance je zatížena nepředstavitelným množstvím válečných zločinů, se výbuchy jaderných bomb pro většinu světového veřejného mínění stala vlastně obětí bestiálních válečných hrůz. To, že právě tato fakta a právě tyto souvislosti dokázal ve svém přesposledním filmu japonský velikán podat dětsky bezprostředním - a současně také věcně nemilosrdným -pohledem, nesporné kvality tohoto mimořádně zajímavého díla jen dále násobí a prohlubuje. ()
Srpnová rapsodie je jeden z těch slabších filnů od tohoto japonského režisérského giganta. Asi přeci jen mu více sluší velké produkce. Srpnová rapsodie je malý příběh, který sice na začátku slibuje téma vyrovnávání se z atomovou bombou, ale v průběhu se ukáže, že není dost chytlavý. Pro mě je nejsilnějším okamžikem filmu scéna, kdy děti stojí u bombou zdeformované prolízačky. Tento památník totž mluví za vše. Dalším problematickým faktem je, že jakkoliv se neztotožňuji s americkou zahraniční politikou, svžení atomových bomb považuji z správné a jediné možné řešení, byť ohavné. Richard Geere mi zde přijde tak nějak nadbytečný až trapný. Naopak vyzdvihnout musím překrásnou kameru, jako snad u všech Kurosawových filmů. ()
Kurosawa se možná trošinku namyšleně sám postavil do role mluvčího japonského národa a z této pozice nabídl Američanům ruku k smíru. Během podávání ruky se chvílemi dopouštěl mírných náznaků sentimentu, ale to se dá přičíst tomu, že Američané sentiment milují a bez něj by možná tu napřaženou ruku špatně vyhodnotili. Kurosawa hrál na city a v mém případě se mu podařilo si přehrát rapsodii celou, neboť jsem u filmu brečela jako stará helmbrechtnice. ()
Augustová rapsódia by mohla mať alternatívny názov Ako nežiť v strachu s odvolaním na jeho film z polovice 50. rokov, venujúci sa téme atómovej bomby. Myšlienkovo so všetkým v tomto predposlednom majstrovom filme súhlasím a evidentne s tým súhlasí aj Gere, keďže túto úlohu zobral. Formálne však Kurosawa vytrháva pozornosť prapodivnými trikovými zábermi, čo ma rušilo už v Dodeska Den a na hranu akceptovateľnosti sa dostáva aj sentiment, ale nepresiahne ju. Na druhú stranu Akira ako Japonec zrejme musel podať na konci kariéry svedectvo o svojej túžbe po zmierení s ťažkým bremenom svojho národa a postavu starej mamy: pamätníčky tak trochu chápem ako jeho filmové alter ego. 70% ()
Je až překvapivé, s jakým nadhledem dokáže Kurosawa vyprávět tento příběh, jehož nosníkem jsou události v Nagasaki z roku 1945. Neodsuzuje, ba naopak nastavuje zrcadlo japonské společnosti - zrcadlo je sice kritické, ale ukazuje na japonské společnosti to dobré (děti, které mají zájem), ale i "zlé" (vypočítavost jejich rodičů, kteří raději zatají skon otce při onom osudovém dni, než aby riskovali, že se s nimi jejich bohatý vzdálený příbuzný nebude bavit). Velmi mě zaujala i role Richarda Gerea - zajímalo by mě, zda pro něj byla čest pracovat s Kurosawou, či jestli se jednalo o normální nabídku, kterou prostě přijal. I přes pachuť patosu, která jde místy cítit, nelze než tento snímek ohodnotit velmi kladně.. je třeba si uvědomit, že Japonci jsou zkrátka jiní a jejich kultura také. ()
Srpnová rapsodie je poněkud problematický film. Kurosawa se snaží sdělovat nesdělitené a proto je místy dosti násilný, takříkajíc "tlačí na pilu" a přitom chtě nechtě zůstává u obrazů, které zase promlouvají jenom k tomu, kdo je ochoten či schopen je vnímat... Na druhou stranu má film řadu velmi silných momentů a to nejen pokud jde o reflexi oné děsivé události, ale i čistě z výtvarného hlediska. Z pohledu nejaponského diváka se nepochybně problematickou jeví značná civilnost Srpnové rapsodie. Jednoduše neznáme běžné japonské reálie a mnohé z děje filmu nedokážeme správně číst. Zkusme se však na něj právě proto dívat tak, jako by šlo o reportáž. Možná si při takovém "reportážním" čtení uvědomíme některé podstatné důrazy. Samostatnou kapitolou je závěr filmu s přívalovým lijákem, v němž se rodina snaží dohnat a zastavit k Nagasaki běžící babičku. Kurosawa skrze tuto scénu opět promlouvá v plné filmařské síle. Mistrovský je též výběr skladby, která ve filmu opakovaně zazní jako svého druhu ústřední melodie - Vivaldiho Stabat mater, s atmosférou filmu pozoruhodně souznějící nadčasové hudební dílo... 80% ()
Sorry, Akiro, takhle ne. Chybí mi trošku větší plastičnost a uvěřitelnost postav. Fakt nevěřím, že kindři se mezi sebou vůbec nebudou hádat a že ti dospívající budou raději trávit prázdniny s babičkou než s partou (navíc ten starší kluk dělá analýzy, jako by měl doktorát z psychologie). A vůbec nevěřím, že Richard Gere nasedne na letadlo jenom kvůli tomu, že strýc umřel před padesáti rokama v důsledku svržení bomby a on (Richard Gere) jako míšenec (a jenom poloviční američan) bude cítit potřebu, jít se za to omluvit své tetě, kterou nikdy neviděl. Za konec, které Kurosawa umí, odpovídající počet hvězdiček. ()
Akira Kurosawa je pro mě něco jako Bůh. Z DVD co u nás vyšly jich mám osmnáct z devatenácti (devatenácté sháním), asi polovinu z toho jsem viděl a tohle je první čtyřhvězdičkové hodnocení. O Srpnové rapsodii se nedá říct, že by byla špatná, ale přišla mi poněkud nudná, vlekoucí se, sentimentální jako současná melodramata ze země vycházejícího slunce a příliš doslovná a vysvětlující. Kurosawa nám tu lyrickou formou předkládá naprosto odlišný pohled tří generací na jednu nemilou událost a konfrontuje s odstupem let Japonce a Američany. Děj je poměrně jednoduchý a v téhle rapsodii (moderní lyrická báseň) o něj ani moc nejde, ale postavy mi přišly moc ploché. Kurosawa ale dokázal podchytit podstatu věci, donutil mě k zamyšlení a vyvolal nějaké ty emoce. Jinak za zmínku stojí japonsky mluvící Richard Gere, kterého jsem si ze začátku moc v jeho roli typově nedokázal představit, ale výsledek dopadl překvapivě nadprůměrně. Po Pretty Woman si odskočil do Japonska na jednu malou sympatickou roličku, aby se pak hooodně dlouho v ničem kvalitním neukázal. Škoda. ()
Bilancování života pod hrozbou atomové války, generační a kulturní propasti. A jedna omluva Američanů, kterou musel natočit japonský režisér, protože nikdo jiný by to neudělal. ()
V podstatě pohled na to, jak se dnešní japonci dívají na američany, druhou světovou, atomovku, atp. Jako u každého filmu páně Kurosawy je zde spoustu nádherných obrazů a lidských citů, nicméně to nějak k sobě nesedí a je to trochu nuda. ()
Slabota, kyc, nuda, klise aneb jak lze temer ve finale genialni kariery riskovat celozivotni povest takovym paskvilem. ()
Mám rád vyprávění starých babiček, ale tohle byla prostě NUDA, NUDA a NUDA. ()
Film nám nastoľuje množstvo tém, jednou z nich je téma zaoberajúca sa víťazstvami a prehrami človeka vo svojom živote. Ďalšou bola téma pripomínajúca katastrofu po vybuchnutí atómovej bomby nad Nagasaki ale najdôležitejšou témou je utrpenie ľudí v tej dobe ale prenášajúce sa až do dnešných časov. Film je takým pamätníkom aby sa na takéto udalosti nezabúdalo a pripomína nám, že nie vždy čas musí vyliečiť všetky rany. Tento film nemusel byť o Japonsku, ani o Amerike, mohlo to byť kdekoľvek na svete. Veď bola vojna a aj Nemci aj Sovieti boli blízko cieľa k atómovej bombe. Film je o babičke priameho svedka udalosti zo dňa 9.8.1945 kedy Američania zhodili atómovú bombu nad Nagasaki. Sústreďuje sa na jej spomienky na rodinu a rozpráva svojim vnúčatám príbeh z minulosti. Film umožňuje vidieť túto tragédiu očami detí a cez ich jednoduché a naivné myslenie nám pomôže pochopiť, že vojna sa týka predovšetkým skutočných ľudí. ()
Možno práve tento film nám pomôže pochopiť, že vojnové besnenie nie je len strohá správa v novinách ale skutočná tragédia skutočných ľudí. Rokmi môžu spomienky vyblednúť, ale v duši to stále bolí, pretože „pod tým krásnym Nagasaki je iné Nagasaki, ktoré zničila bomba.“ Zo všetkých pamätníkov vybudovaných umelcami a remeselníkmi svojou hrôzou a obraznosťou vyčnieva práve ten reálny neumelý – zvyšky pokriveného železa na školskom dvore. Vzťah generácií k životu je poznačený každodenným životom. Najstaršia generácia vo filme pôsobí tichým, vyrovnaným dojmom, najmladšia svet ešte len objavuje a idealizuje. Stredná generácia je však zaťažená hmotnými starosťami o rodinu. A často pracovná zaťaženosť a starosť o peniaze prehlušia vnútorný hlas. Zahanbia sa však, keď ich zasiahne nevinná detská otázka. Snímka nerieši to, kto je zodpovedný za zhodenie atómových bômb, ani to čo im predchádzalo. Ukazuje len vplyv bomby na život a zmýšľanie ľudí. Nezobrazuje samotné bombardovanie, ale spomienky, ktoré zostali v pamäti. Kurosawa sa opäť prejavuje ako režisér veľkolepých obrazov, ktoré uprednostňuje pred slovami. Film je hodnotený, predovšetkým niektorými americkými recenzentmi, ako nevyvážený a politicky poburujúci, pretože neukazuje japonský podiel na tragédii. Možno práve preto ho často hodnotia veľmi nízko a znižujú jeho hodnotu. Rolu babičky (s prívlastkom senilná) označujú za absurdnú a paranoidnú a samotný film za obyčajný brak. Veľmi silno z toho cítiť urazenú ješitnosť a napriek tomu, že Japonci sa pridali na stranu fašizmu, nič to nemení na tom, že bombu zhodili Američania. Aj oni by mali spoznať odvrátenú tvár svojej histórie i to, že vybombardovanie krajiny „chrabrými vlastencami“ väčšinou nemá s hrdinstvom nič spoločné. Atómové pokusy na ľuďoch sa nedajú zakryť nijakou ideologickou výhovorkou. Je to jednoducho zverstvo. A ja som podľa slov niektorých recenzentov asi senilný naivný paranoidný rasista. ...Ale som nim rád. ()
Kurosawa je géniem velkých příběhu vyobrazených pompézně. Tohle je drama odehrávající se v jedné chatce, se slabším scénářem, naprosto příšerným Gerem (I když slyšet ho mluvit japonsky je docela zvláštní). Takže podle mě si zde mistr ukousl trošku velké (myšleno však příliš malé) sousto. Z tohohle víc vykouzlit nešlo. Zklamaný však rozhodně nejsem. Scéna u památníku obětem výbuchu atomové bomby byla hodně moc silná stejně jako všechny děsivé příběhy babičky... ()
Nechci se nejak dotknout Kurosawa-sana, protoze zatim vsechno co jsem od nej videl bylo super, ale tohle uz zavani tezkou senilitou a je videt, ze je to spis takovy reziseruv dojezd. Cele se to toci okolo retrospektivniho pohledu na dopad nuklearky na Nagasaki, kdy babka s dodnes prismahnutym ucesem od exploze vzpomina na nuklearni casy a vedle ni v generacnim kontrastu deticky, ktere naopak nemaji nejmensi poneti ktera bije. Nic proti tomu, pokud by to trvalo pul hodiny, bylo by to zabavne, ale tohle je tam vesmes roztahnuto na 100 minut, kdy se zde jako jedine obcerstveni v posledni tretine objevi Richard Gere, aby zasaskoval, ohromil nas svou japonstinou, hereckym neumenim a ze v tom filmu pusobi jako totalni pest na oko ocividne nikomu nevadi. Navic to hystericke finale s babkou bezici v desti bylo uz i na me moc. Je to skoda, protoze potencial tu byl a sceny jako atomove upravena prolejzacka pro deti, nebo 2 zamilovane stromy, ktere se rozhodly spachat double-suicide nebyly vubec spatne. 5/10 ()
ocenenia : MFF Cannes 1991 - nesúťažný výber ()
Mít to jiný konec (SPOILER fakt jsem tak nějak doufal, že tady nikdo neumře a ta babička se s tím svým bratrem skutečně setká KONEC SPOILERU) tak ty 4* dám bez sebemenších problémů. Kurosawa totiž natočil film o velice silném a pro Japonsko dost citlivém tématu, ale natočil ho velmi příjemně a poeticky. A ono to překvapivě šlo dohromady, i na pár silných scén zde došlo a dokonce tady hraje Richard Gere (a mluví většinu času japonsky). I tak to ale nemělo takovou silnou atmosféru, jakou některé Kurosawovy filmy mají a místy mě to nudilo. Škoda jen toho, že to na konci spadlo do klišé. 3* ()