Hačigacu no kjóšikjoku
Rhapsody in August
Obsahy(2)
SLZY. SMÍCH. NEVINNOST. LÉTO VZPOMÍNEK. Stará žena se po letech dozvídá, že má bratra, který se odstěhoval na Havaj. Její potomci se vydávají navštívit znovunalezeného strýce a babička má opatrovat vnoučata. Vypráví jim o minulosti, o osudech své rodiny, do nichž nesmazatelně zasáhlo svržení atomové bomby na Nagasaki. Fascinující generační výpověď o japonské minulosti i přítomnosti od filmového mistra Akiry Kurosawy! (oficiální text distributora)
(více)Recenze (52)
Stárnoucí Kurosawa bude pro někoho až příliš sentimentální. Pokud si ovšem divák zvykne na fakt, že ne všechny postavy se chovají odměřeně svému věku, dostane se mu netradičního pohledu na vyrovnání se stigmatem atomové bomby. ()
Film, který má velmi silné momenty: umírající stromy, dětská prolézačka nebo babiččiny příběhy, ale i momenty slabší a trochu se sám točí v kruhu. Je ale zajímavé sledovat novodobé Japonsko, které jako by úplně zapomnělo na svou historii a jediné pojítko s ní jsou pomníky a právě staří lidé, kteří prostě do té moderní doby nepatří. Kurosawa velmi dobře vykreslil právě takové protiklady viz. děti, jejich rodiče a babičku, tři generace, ale každá úplně jiná. Četl jsem tady nějaké příspěvky a koukám, že lidé asi moc nepřemýšlejí. Například se tady pozastavují že Kurosawa zamlčuje pravdu, ale o tomhle to přece vůbec nebylo. Nikdo přece nezpochybňuje, že Nippon na tom měl svůj hlavní podíl, ale podívejte se na to očima té babičky, ona o tom absolutně nic nevěděla, protože to se k obyčejným lidem nikdy nedostalo. Vláda jim říkala jenom to co se jí hodilo do krámu, že japonská armáda stále vítězí a osvobozuje lid od útlaku bílých dáblů, ale ve skutečnosti už dávno prohrávala na celé čáře. Když Američané obsadili japonsko, tak obyčejní obyvatelé spáchali sebevraždu a ti kteří nechtěli, tak je japonští vojáci přinutili. Zajímavá je zpověd‘ jednoho chlapce, který byl prý zklamaný, že Američané vypadají jako lidé, vždyt‘ mu přece neustále říkali, že to jsou dáblové s rohy na hlavě, kteří přišli z pekla, tak silná ta propaganda byla. A ta babička vyrostla právě v takové době, pak je logické, že se zdráhala navštívit svého bratra, který žije právě v té oné Americe, ona prostě žila v minulosti. V Japonsku je kontrast mezi generacemi hodně vidět. Mladí o válce nic nevědí a ani je to nezajímá, protože mají jiné priority, střední generace se zase jenom honí za penězi a na vzpomínaní nemá čas a staří lidé jsou vlastně úplně sami jen se svými vzpomínkami. Jinak Kurosawa zahalil film do takového sentimentu a trochu si ho přikrášlil viz chápající mládež, která má prostě v tomhle věku jiné záliby než sedět u babičky a spravovat pianino:-) a to prostě nemusí sednout každému. Ale je vidět, že Kurosawa i na sklonku života stále uměl. PS: Obhajovat atomovou bombu může jenom hlupák, japonsko by beztak padlo. Absolutně vyčerpané zdroje, země totálně zdevastovaná a lidé bez jídla. Cizí provincie osvobozené od Japonců. A to neříkám, že stačilo přitlačit japonského císaře Hirohita, protože on byl v Japonsku víc než bůh a Japonci mu bezmezně věřili. A nakonec se on jediný vyhnul spravedlivému soudu. Američané si prostě chtěli vyzkoušet novou hračku a dodnes si ani neumí přiznat pravdu o atomové bombě a jakýkoliv náznak pravdy obrací od sebe. Jak jednou řekl jeden můj kamarád "Co chceš od země atomových paličů". ()
Netypicky Kurosawa.. Poeticky natocena vypoved plna myslienok pacifizmu a humanizmu, odohravajuca sa na pozadi prazdninoveho pribehu styroch japonskych deti. Leto travia pri svojej babicke, ktora im rozprava o svojom zivote, kruto ovplyvnenym zhodenim atomovej bomby Americanmi na Nagasaki. Dojemna pripomienka tejto tragedie, a sucasne aj skutocnych ludskych hodnot prezentovanymi vo filme detmi. Film ciastocne sklza aj do politickej roviny, kedy najskor pranieruje USA za svoju "vojnu-chtivost" , a zaverom sa sucasne pokusa o akesi ludske zmierenie bez ohladu na akekolvek predsudky. ()
I tento snímek má svoje kouzlo, i když je zřejmé, že u Kurosawy platí za jeden z těch slabších. Nadprůměrné hodnocení si každopádně zaslouží. Je zřejmé, že pro Japonce je téma atomové bomby stále silné. Ještě lépe se s tímto tématem vypořádal K. Šindó ve snímku Děti Hirošimy. ()
Silné tři hvězdičky skoro tloustnoucí do čtyř. Silné téma. ()
Moje první zkušenost s japonským filmem. V době kdy jsem ho viděl bych hodnotil za 5*, poté co jsem zhlédl film Ran od stejného režiséra, hodnocení klesá, nic to ovšem nemění na tom, že jde o film velice působivý. ()
samozřejmě je možné tomuto filmu na rozdíl od jiných kurosawů zdánlivě mnohé vyčíst (schematičnost, prkennost postav) avšak důležité je zde něco jiného než příběh a to je sdělení o tragedii - její bagatelizaci a zapomínání ve vnějším společenském smyslu, a její životnosti v srdcích a fantazii lidí - a to je zachyceno jednoznačně a skvěle. na jedné straně fádní nudné velkoměsto, idylický venkov, pár omšelých politických památníků, prakticky a komerčně žijící lidé produktivního věku a důkaz pranepatrný v rohu školního dvorku na straně reality zapomnění, a příběhy a báje prožité babičkou , které dokážou přenést a sdělit a zapsat podstatu do duší vnoučat tak, že v nich zůstanou jako jejich kulturně morální vklad, na straně nezapomenutí ()
Mám zde spoustu nejasností. - Zaprvé - to se jako Richard Gere cabral s těma Rolexkama z Pretty Woman v té vodě? To vyloženě fyzicky bolelo. - Zadruhé - obsadili do té role Richarda Gerea především proto, že má ty šikmý malý oči, nebo je to jen shoda náhod? - Zatřetí - ta babička měla na temeni hlavy pleš, nebo to byla nějaká čepice? Nad těmito otázkami jsem víceméně přemýšlela celý film. 🫰🏻 ()
Velmi kvalitní a velmi povedený film, který nutí k zamyšlení...Co v životě vlastně chceme? Čím jsou pro nás naši nejbližší, když nám nestojí ani za rozhovor, za pár slov? Za čím se stále ženeme? Za lepší a ještě lepší prací?... ()
V českém dabingu jsem film viděl jen jednou - pak už jsem si jej raději pustil v původním znění. A proč - i když japonsky neumím? Prostě mi tak nějak zní lépe než ten český dabing. A jinak? Asi mi nezbývá než souhlasit s uživatelem sportovec. ()
Trochu ma to sklamalo.očakával som že pojdu na Havaj.no co už ()
Babička kráčajúca v búrke nepochybne zostane v pamäti mnohých divákov, hoci majstrovsky balansuje na hrane gýča. Nečudujem sa, že niektorí hodnotia tento film ako sentimentálny brak. Je osobný, je ubolený a vonkoncom sa nehrá na žiadnu objektivitu, no zároveň nie je lacným výpredajom nacionalizmu. Možno najsilnejšie sú v ňom návraty - návrat detí k roztomilo cupkajúcej babičke, návrat rodičov z Ameriky, obrátený návrat (odchod) Amerikánca moderným dopravným prostriedkom. Ostatne aj babička sa napokon vracia k dedovi. Návraty uprostred generačného neporozumenia. Starnúci Kurosawa natočil sentimentálny film a ustál to. Myslím si, že to nie je úplne málo. ()