Žiji ve strachu

Autoritativní hlava rodiny se zdánlivě iracionálním strachem z výbuchu vodíkové pumy na straně jedné. Na té druhé jeho početné potomstvo. Obě strany se mají rády, ale ve chvíli kdy otec rozhodne, že prodá svůj podnik a tím pádem jedinou obživu rodiny a všichni se mají odstěhovat za pofidérním bezpečím do Brazílie musí rodina chtě nechtě zasáhnout. Zdánlivě vztahové drama o dysfunkční japonské rodině slouží již tradičně Kurosawovy jako sociální sonda a k (nejen) tehdy aktuálnímu vyjádření k dopadu studené války na běžné lidi, což obvzláště v Japonsku má svou nespornou výpovědní hodnotu. Námět je zajímavý a scénář z něj dokázal vytěžit spoustu rovin a úhlů pohledů na věc. Přes dobré herecké výkony všech zúčastněných stojí celý film na jediné roli, kterou hraje dvorní Kurosawův Pan Herec - excelentní Toshiro Mifune. V první moment takový výběr zarazí, jelikož je přecijen nalíčen poněkud prvoplánově staře, ale jak začne hrát všechny pochyby rychle ustoupí. Co na tom, že mu v době natáčení bylo pětatřicet let... Své role stařeckého "blázna" se zhostil tradičně na výbornou. Nejeden herec již na filmovém plátně ztvárňoval starého člověka, ale ještě nikdy to nebylo tak věrně. To co se jiní snaží zahrát přehráváním a využíváním klasických hereckých berliček zvládá Mifune jen za pomocí pohledů. Působivé dílo, které má co sdělit i dnes. (07.02.2007)

Snímek, který na první pohled může působit jako pojednání o japonském strachu z atomové hrozby. Ve skutečnosti jde o pouhou kulisu a hlavní téma je zcela nadčasové a univerzální, dokonce bych řekl, že v současnosti je výjimečně aktuální. Zatímco zvesela pracujem na tom, abychom se ubavili k smrti, ignorujem reálné hrozby (např. postupné ořezávání svobod pod pseudozáminkou terorismu) - jsme menší blázni, než paranoici? Byť má film jedno základní ústřední téma, není plochý a periferně rozehrává několik dalších otázek. Vynikající. (23.01.2008)

Kurosawa vedel akou formou sa vyjadrovať k aktuálnym spoločenským témam a zároveň skúmať aj ľudskú psychiku a jej temnejšie stránky. Toto spojil vo výborne fungujúci celok vo filme Žijem v strachu, kde reaguje na nedávnu japonskú atómovú katastrofu a vhodne ju dopĺňa typickým ľudským sebectvom. Mne z toho vychádza, že ľudia sú všade a stále rovnakí. (12.06.2012)

...A síce od neslávnych príhod v Hirošime a v Nagasaki, keď vtedy "vojnoví štváči" , alias Spojené štáty americké, v auguste roku 1945, zhodili s odstupom času iba troch dní, dve atómové bomby na tieto japonské mestá, čím sa v podstate ukončila 2. svetová vojna, uplynulo zhruba už desať rokov, čo ale automaticky hneď neznamená, že by sa skrátka všetci obyvatelia Orientu, zrazu zbavili svojho pocitového strachu z toho, aby sa nedajbože znovu neopakoval "jadrový holocaust" ?! A práve veľké obavy z opakovania sa nedávnej histórie, má napríklad i jeden postarší pán Kiiči Nakadžima, majiteľ malej zlievárne, ktorý sa teraz silou-mocou, snaží presvedčiť svoju početnejšiu rodinu, aby sa spolu s ním presťahovali do Južnej Ameriky, konkrétne do brazílskeho São Paula. No, oni namiesto toho, aby ho v tejto myšlienke podporili, by ho najradšej zbavili svojprávnosti, o čom by mal rozhodovať rodinný súd, ktorého úvodné pojednávanie mám možnosť sledovať na začiatku. Všímam si, že nie sú extra nadšení z tohto nápadu, no i napriek tomu sa 'dedo' za žiadnych okolností nevzdáva svojho odvážneho plánu. Ako tak ďalej pozorujem nasledujúcu líniu vzťahov a udalostí, nie je to vôbec jednoduché, byť v nejakej prevahe, ak sú ostatní proti mne, keď o tom proste nechcú ani počuť, kedy to z protagonistového pohľadu vyzerá najskôr len tak, ako "ísť sám hlavou proti múru" . Čím sa viac približujem na samý koniec, tým to nakoniec vypadá tak, že pravdepodobne hrdina emigruje asi úplne sám, keďže "komu niet rady, tomu niet pomoci ?" / Strihový majster Čózó Kobata si opäť vzal do rúk svoje spoľahlivé strihačské nožničky, pomocou ktorých zostrihal výsledný materiál presne do takej podoby, na akú sa vonkoncom ani nemôžem (po)sťažovať, pretože koľkokrát režisérovi/strihačovi Kurosawovi (áno, niekedy si totižto svoje počiny strihával svojpomocne) "ušla ruka" , ale samozrejme nie vždy to bolo na úkor samotnej veci. Rozumel som mu zakaždým, akonáhle to samotný príbeh vyžadoval, trebárs Sedem Samurajov, tam sa táto stopáž zrejme nestratila, kedy mala svoje pevné miesto, no na druhej strane občas neuškodilo, aby sa povedzme snímok skrátil pod 2 štandardné hodiny, lebo sa naň potom trochu i lepšie pozeralo, t. j. proste sa menej vliekol. (Nemyslite si ale, že by som pohŕdal jeho dlhšími kinematografickými dielami.) Ako najmä aj v tomto prípade, kde si Toširó Mifune vo svojom veku 35 rokov, zahral postavu raz tak starú, čiže ako zrelý 'sedemdesiatnik' , je priam excelentný, až sa tomu pomaly ani nechce veriť ! Vskutku, podal priam majstrovský, herecký výkon - pár excellence, pred ktorým si skladám klobúk dole. Akira ma zasa nesklamal, za čo som mu obzvlášť vďačný. (27.01.2022)

Jsem rád, když si od nějakého obdivovaného režiséra nechám nějaký film v záloze - na někdy na potom.  Kurosawův film nabyl zatím na aktualitě; ne že by A-bomba a H-bomba měla menší význam, ale přibyly ještě další bomby P-bomba (People), E-bomba (Ecology) a mnoho dalších a o mnoho dalších zatím aní nevíme. Tím ovšem nechci říct, že kdybych se na film podíval za měsíc či za rok, byl by méně aktuální. Počet lidí typu "pan Nakajima" (opravdu skvělý Toširó Mifune) roste, sám jich několik znám. Moc se mi líbil zvrat, který aktivoval úzkost v patotologický strach: neschopnost/nemožnost činu - vím, že musím umřít, ale nechci být zabit. Nakonec jsem si myslel, že to bude soudní rada pro rodinné záležitosti Dr. Harada, kdo odjede do Brazílie. (07.06.2023)