Máda da jo

No, tak já se toho nebudu bát a dám plné hodnocení, přičemž bez mučení přiznávám, že nejednalo-li by se o poslední film AK, bylo by to o hvězdu méně. Ale jako film o stáří a stárnutí, jako film na rozloučenou, je to dokonalé a krásné. Nikdy jindy jsem si neužil pomalé tempo (a představu znuděných, neposedně se vrtících západních zadků) mistrova snímku tolik, jako tentokrát. (19.02.2010)

Především neskutečně vtipný snímek, jehož pointa tkví mimo něj a spočívá v aktu, jímž se Kurosawa sám přihlásí k autobiografické povaze postavy profesora, jehož nepodmíněné a na milion způsobů vynalézavé adoraci bývalými studenty se celý film potutelně věnuje. Kurosawa se tu zcela podle svého plánu vyjevuje jako neskutečně milý a na účet celého světa se bavící stařík-hihňající se rozverný bůh ve svém oblíbeném převleku. (18.02.2013)

Máda da jo, poslední film slavného japonského režiséra, je rozpohybovanou životní moudrostí s lehce rozpustilým nadhledem. Za dokonalou tečku Kurosawova snažení bych raději viděl jeho Sny, ale stále měl potřebu k vyjádření. Opět se napovídá mnoho ušlechtilých frází obdivu, ale akademické výkřiky a jejich nekritické přebírání nepředstavují automaticky i opravdovou kvalitu humanistického filmu. Útěk kočky není znamením citlivosti, ale neexistencí hlubokého mezilidského vztahu (úcta skutečný cit nenahradí) a je také výsledkem počínající senility. Autobiografické tóny vedení příběhu jsou zbožným přáním uctívaného stáří a vědomostí. Je to vysněné gesto, v něm lze využít všechny přednosti národního charakteru. Předmětem obdivu, a o ten zde jde především, je Hjakken Učida (sympatický Tacuo Macumura), oblíbený univerzitní profesor. Život na penzi proměňuje svou životní úroveň v globálním přeskupování sil moci. Ale jsou zde ochotné ruce věrných stoupenců. Občas se divák dojímá obrazovou poetikou, občas vyprávěnými příběhy, ale vždy jde především o obdiv zasloužilé moudrosti a touhu žít vlastní život. Z dalších rolí: profesorova věrná a starostlivá manželka (křehká Kjóko Kagawa), profesorův lékař Dr. Kobajaši (Takeši Kusaka), poživačný buddhistický duchovní Kamejama (Asei Kobajaši), či čtyři nejvěrnější obdivovatelé Takajama (Hisaši Igawa), Amaki (George Tokoro), Kirijama (Masajuki Jui) a Sawamura (Akira Terao). Máda da jo je humanistický hymnus na životní moudrost a touhu žít. Akiru mám raději jako moralistu, jeho humanista je mi pro své bezbřehé nadšení a všeobecnou úctu protivný, přestože jeho ušlechtilým snahám velmi dobře rozumím a má své opodstatnění. (18.12.2018)

Velevážený profesor, trochu svéráz a veselá kopa, odchází do důchodu, aby zbytek svých let skromně dožil, klidně v zahradní boudě, ale obklopený uznáním a přáteli. Bývalí studenti se o něj totiž nezištně starají, pořádají oslavy narozenin, nechají mu postavit nový dům, či třeba hledají zaběhnutou kočku. Nic víc se tu ani neuděje, ovšem vyjmenované (filmově dlouhé) události jsou prodchnuté laskavostí, moudrostí a (dětskou) radostí stáří (ruku v ruce se strastí a citovou vyprahlostí, viz onen kocour, ale pšššt!), kdy se o blízkosti smrti může žertovat, o rezignaci však nemůže být řeč. Máda da jo – ještě ne! (06.01.2021)

Stejně jako Kurosawův předposlední film Srpnová rapsodie se i tenhle věnuje stáří a taktéž k němu a věcem s ním spojením přistupuje poeticky a veskrze příjemně. To mi sice sedí docela dost, ale u obou filmů je nějaký zásadní problém. Srpnovou rapsodii pokazil klišovitý konec a nahodilé zjevení Richarda Gera, ze kterého jsem dodnes docela zmatený a nevím, jestli ta část s ním měla něco do sebe nebo jen byla křečovitá a na sílu. Madadayo zase kazí přehnaná stopáž. Ono se tu totiž za celý film moc nestane, celistvý děj zde není a většinu filmu jen sledujeme profesora v důchodu, kterého jako přátelé navštěvují jeho bývalí studenti, sdílející s ním i tuhle část jeho života. A ačkoli se tu občas objeví povedená scéna nebo zajímavý nápad (třeba to počáteční zasazení do druhé světové nebo část s developery má něco do sebe), stejně si to nedokázalo udržet svoji poetickou atmosféru po celou dobu a místy je to jenom utahané a nudné. Navíc to má dost sentimentální charaktery postav, s ničím se tu moc nepracuje a nikam se to moc nevyvíjí, profesor je neustále milý a citlivý stařík, bývalí studenti ho neustále obdivují, skoro-až jako nějakého svého životního mentora... Věděl jsem, do čeho jdu, ale stejně jsem od Kurosawy čekal něco víc. Každopádně i přes to všechno si mě to získalo o něco víc, než Srpnová rapsodie a navíc se mi hodně líbil i ten závěr. Na závěr Snů Akiry Kurosawy sice nemá, ale aspoň ho příjemně připomene. Silné 3* (04.12.2021)