Šúbun
Scandal
Režie:
Akira KurosawaKamera:
Tošio UbukataHudba:
Fumio HajasakaHrají:
Toširó Mifune, Shirley Jamaguči, Takaši Šimura, Jóko Kacuragi, Noriko Sengoku, Eitaró Ozawa, Šin'iči Himori, Kódži Micui, Taidži Tonojama, Bokuzen Hidari (více)Obsahy(1)
Sympatický mladý malíř Ichiro Ayoe na dovolené na horách potká slavnou zpěvačkou Miyako Saijo, kterou vezme na projížďku a shodou okolností zůstanou ve stejném podniku. To však nezůstane bez detailního povšimnutí a jistý bulvární plátek toto setkání nafoukne do obrovské skandální aféry, silně ponižující především tvář známé japonské umělkyně. Malíř Ichiro "novináře" bez váhání zažaluje a schyluje se k soudu, avšak jeho právník nutně potřebuje peníze na léčbu nemocné dcery. Naskýtá se před těžkou morální otázkou, zda-li potopit svého klienta a přijmout druhostranně nabízený finanční úplatek, který skutečně akutně potřebuje. (vendysek)
(více)Recenze (19)
Toshiro Mifune, ale zde především Takashi Shmirua herecky excelují pod taktovkou největšího japonského režiséra. Sešli-li se tyto tři osobnosti v jednom snímku, byla to sázka na jistotu a jejich umělecká spolupráce dokázala vyzdvihnout i průměrný příběh na něco mimořádného. Jako většina filmů Akiry Kurosawy i tento je hluboce lidský a plný pojednání o morálce. Původcem zla ve společnosti jsou zde jednak bezpáteřní bulvární novináři, ale také lidská slabost. Takashi Shimura fenomenálně ztvárnil kdysi dobrého člověka, který však zanevřel na svět a setkání s morálně čistým umělcem mu zrcadlí zdeformovanost jeho osobnosti v plné síle. Skandál asi nepatří mezi Kurosawovy opusy, neboť je to vlasntě malý film, ale již nese všechny jejich kvality. ()
Filmy Akira Kurosawy se mi obvykle hodně líbí, pokud nejsou zasazeny do japonského středověku (což je svět, do něhož moc nedokážu proniknout). Toširó Mufineho obvykle velmi dobře snáším, pokud nehraje samuraje s mečem (což je poloha, v níž i Mifune dokáže směšně přehrávat). Skandál naštěstí není vůbec tento případ, jde přesně o takový skvost, jaký od spojení těchtou dvou velikánů japonského filmu i očekávám. Výborný příběh Kurosawa vypráví v tradičně pomalém tempu, ale s nezbytnou dávkou spádu a napětí k tomu, díky čemuž dokáže zaujmout diváka po celý čas. V charakteristice postav a rozehrání jednotlivých témat jde do patřičné hloubky v zdánlivě vedlejších linií (např. advokát s nemocnou dcerou a jeho morální dilema), z každé scény na mě dýchala precizní atmosféra, která nesklouává do sentimentu ani během romantických scén nebo ve vánoční „kapitole“ (jinak, slyšet Tichou noc a Auld Lang Syne japonsky bylo fakt zajímavé :)). V rámci dramatů s prostředím bulvárních médií z poválečné éry v mých očí vyhrává o rok mladší Wilderovo Eso v rukávu, ale i Kurosawův Skandál kráčí velmi pozoruhodnou cestou, navíc když si člověk srovná, jak jsou činnost paparazzi a výroba bulvárních afér v tomto století ještě aktuálnější, než 70 let zpátky. 80% ()
Sympatického maliara Ichira Aoeho zrejme ani vo sne nenapadlo, že počas maľovania hory Kumotori, naďabí na vskutku ozaj sympatickú, mimoriadne peknú a slávnu speváčku Miyako Saijovú, ktorej sa následne ponúkol, že ju odvezie na svojej nablýskanej motorke na hotel, kde je i on zrovna ubytovaný. Už svojim svojským vystupovaním pôsobí naozaj zaujímavo, pretože na toto miesto síce chodí maľovať viacero umelcov, ale nikto z nich sa sem pravdepodobne nedopravuje na motocykloch, čo taktiež neušlo pozornosti ani jednému z pozorujúcich občanov, ktorý sa ho na túto vec potom opýtal... Na tom by ani nebolo absolútne nič zvláštne, nebyť ich presunu do verejného podniku poskytujúceho ubytovanie, v ktorom majú izby každý zvlášť, ale stačí úplne nevinná návšteva jedného z nich, kedy sa k sebe "pritúlia" do veľmi tesnej blízkosti, pričom netrpezliví paparazzovia už medzitým na nich dávno číhajú, ako bystrý jastrab na svoju korisť, a tak senzácia na seba nenechá dlho čakať, keďže fotoaparátom zachytia istú momentku, vďaka ktorej bude mať bulvárny plátok pred Vianocami hodne veľa dychtivých čitateľov, ale zároveň i žalobu na krku zo strany rozhorčeného protagonistu, ktorého sa táto skutočnosť nepríjemne dotkla ! Mohlo by sa zdať, že s príchodom právneho zástupcu Otokichiho Hiruty, by sa všetko mohlo dať konečne na správnu mieru, to jest v prvom rade zažalovať časopis Amour, teda domôcť sa určitej satisfakcie, a to konkrétne na súdnych pojednávaniach v stanovenom súdnom procese, ale ako sa tak na túto líniu udalostí ďalej pozerám, určite to nebude také jednoduché, ako to zo začiatku môže vyzerať. Totižto, tento právnik ukrýva nejedno tajomstvo, vďaka čomu začne pôsobiť dosť rozporuplne, až som sa miestami čudoval, prečo mu hlavná postava tak extra dôverovala, ale pre odpoveď našťastie netreba chodiť príliš ďaleko. / Ranný Kurosawa mi celkom dobre sadol, že až teraz som ukončil jeho režisérsku tvorbu v plodných 50. rokoch, kde opäť nesmeli chýbať Toširó a Takaši, kedy je jeden lepší ako druhý, to je proste fakt ! Až po Škandáli dorazil aj prelomový Rašomón a mnoho ďalších legendárnych spoluprác → perfektného režiséra so snáď ešte perfektnejším hercom, pritom podotýkam, že aj predtým sa spolu pomaličky zoznamovali, ale až neskoršie to začalo prinášať samé ovocie, na ktoré fanúšik nedá len tak dopustiť, ó áno, strašne rád si na ňom zakaždým pochutnávam. Možno filmu niečo chýba, trebárs väčšia dynamika, alebo povedzme scenár občas trochu zaškrípe zubami, ale i napriek tomu sa stále jedná o pozoruhodný počin, nad ktorým stopercentne nemávnem rukou. Skrátka, podľa mňa sa vidieť oplatí. ()
Skandál je rozhodně nesmírně silný film. Točí se kolem základních životních otázek, jakými je morálka, pravda a spravedlnost. Jak je u Kurosawy časté, nechybí v něm ale ani role či okamžiky vysloveně komediální, stejně jako až fanatické soustředění na drobnokresebné podání konkrétních míst či situací a v neposlední řadě taky hluboké city. Láska, solidarita, soucit a taky slabost. Asi by se řeklo, že "klaďasové" v tom filmu jednají neuvěřitelně naivně, ale to je vlastně účel. Film přece nepopisuje reálné postavy, není životopisný. Aby byl funkční potřebuje křiváky i hrdiny. Ba co víc, vedle Mifuneho je tu hlavním hrdinou člověk, který (vlastně obdobně jako v Opilém andělovi, jenže ještě o poznání silněji) rozhodně není klaďas bez bázně a hany, nýbrž spíše slaboch. O to větší je jeho vítězství nad sebou samým.... Celkový dojem: 80% ()
Večné témy Akira Kurosawu o morálke. Na tom je postavená väčšina jeho diel. A myslím, že to je aj hlavný dôvod prečo sú také funkčné aj po toľkých rokoch. Škandál je posledným filmom pred najväčším medzníkom v Akirovej kariére Rašomonom. Nesie ale typické znaky ako aj neskorších tak aj ranných diel. Boj proti zlu a klamstvám tentokrát v podobe ľudskej drámy sa odohráva znova na pleciach excelentnej dvojice Mifune a Šimura. Ťažko hovoriť o negatívach. Niektoré veci sú možno zastarané ale téma je súčasná. V centre totiž stojí klamstvo vydané novinármi, pošpiňujúce inak hodnotovo čistých ľudí. A toto klamstvo a ľudské slabosti sa tu stávajú dôvodom pre zlé rozhodnutia. Rovnako ako v celej režisérovej tvorbe je vidina úspechu podmienená fatalizmom. Na konci nás možno čaká happyend ale postavy vždy stratia niečo dôležité. A to čo získali, dokáže postrehnúť len rovnako hodnotovo založený človek. Ako raz napísal Coelho Víťaz je vždy sám. Pre mňa neuveriteľne sympatické zosobnenie správneho fungovania spoločnosti, ktoré vtedy ani dnes neprešlo potrebnou reformou. Pre toto bol Kurosawa majster. A pre toto mám každý jeho film rád. A vždy iným spôsobom. Po druhom pozretí zvyšujem na plný počet. Ten film je nadčasový a bez najmenších chýb. ()
Příběh samotný zase až tak zajímavý nebyl a kdyby to zfilmovali třeba Američani (ne, že bych měl něco proti americkým filmům :-)) tak bych se asi takovému snímku vyhnul. Nicméně Skandál jsem se rozhodl pustit si z toho důvodu, že mám rád Kurosawu, mám rád Mifuneho a obecně mám rád japonské filmy, neboť japonští tvůrci dovedou udělat i z obyčejného příběhu neobyčejný zážitek. U Skandálu jsem se sice nenudil a film mě docela zaujal především zajímavými postavami a hereckými výkony, ale rozhodně už se na něj znova podívat nemusím. ()
Výchozí motiv o slizkosti bulvární novinařiny je naprosto nadčasový... Charaktery jsou většinou sympatické, hezky vykreslené a jejich motivace v zásadě funkčně podané... Dost se to ale topí v jakémsi přiblblém sentimentu (hlavně okolo vánoc to bylo k nevydržení) a jako soudní drama (v cca poslední třetině) je to těžce naivní. ()
Poněkud zapomenutej film, kterej Kurosawa natočil těsně před Rašomonem. Je to ovšem dílo nesoucí většinu charakteristik jeho slavnějších filmů. Slavnej malíř (v podání Tošira Mifuneho) se náhodně setká v horách s ještě slavnější zpěvačkou, nabídne jí svezení do hotelu, kde se ještě setkají. Sledují je paparazziové, nafotí a vydají lživou reportáž o jejich utajeném románku. Malíř se rozhodne to tak nenechat a dát je k soudu, v tu chvíli se objeví právník (skvěle ztvárněnej Takaši Šimurou) a nabídne mu svoje služby. Má nemocnou dceru a svoje slabý místa a všechno spěje k finální scéně u soudu. Na Kurosawu celkem komorní film, kde se pro Kurosawu ne zcela typicky odehrává velká část v soudní síni, idealistickej, humanistickej a dojemnej. ()
Film, ktory je nadcasovy svojimi etickymi a moralnymi otazkami, ktore nastoluje. Pribeh moze niekoho nudit, lebo dejova linia plynie pomaly, a ako je u Kurosawu dobrym zvykom, opat je vo filme pomale, rozvlacne tempo, ale rozhodne neuspava, to zase nie. Rezia je brilantna, vidno ze sa Kurosawa pohral doslova s kazdym detailom filmu a hlavne perfektne film tahaju dopredu vyborni herci ako Tosiro Mifune /Opily Andel, Mlcenlivy Souboj/ a Takasi Shimura. Krasne je vykreslena moralna dilema, ci ma mlady pravnik radsej vziat peniaze a tak si vyrazne financne pomoct, alebo na druhej strane moze sa radsej zastat klienta, ktory je nespravodlivo obvineny? Pochopitelne s tym, ze sa jeho financna situacia nezlepsi a financne problemy budu pokracovat. Tot otazka. Tato tema je nadcasova a ako fungovala v rokoch 1750, 1850, tak fungovala aj 1950 a bude fungovat stale. Hoci sa niektore aspekty filmu /kulisy, exteriery/ mozu zdat z moderneho uhla pohladu uz zastarale. 95 % ()
Celkem překvapení. Místy to sice je trochu naivní a místy se to vleče, ale jinak podle mě dost povedené drama. Téma mě zaujalo, postavy jsou celkem promyšlené, vyvíjelo se to dobře a s každou přibývající minutou mi to přišlo napínavější. A ani ty Vánoce mi v tom moc nepřipadaly jako kýč, navíc je zajímavé slyšet Tichou noc v japonštině. Je to zdařilé i po filmařské a herecké stránce a ačkoli se nejedná o film, který by v Kurosawově filmografii byl bůhvíjak slavný a vlastně se i stylem vymyká jeho klasickým a nejslavnějším filmům (ale jen prostředím), i tak se mi Skandál líbil. Něco do sebe určitě má. A hlavně už jsem po ne zrovna krátké době viděl od Kurosawy něco pořádného. Možná jsem jen neměl štěstí na výběr filmů, nevím. 4* ()
Skandál je topornou společenskou moralitou s nepřesvědčivým a nešikovným hereckým vyzněním. V nemotorných tazích polemického proudu se skrývá dětinská ukřivděnost a křeč vzteku. Hrdina se svým přístupem vyrovná úrovní ušlechtilosti Ježíše, všemožně se dokládá humanistický základ představovaného požadavku. Vlastní postoj se citově zneužívá vydíráním životním smutkem smrti a vlastní pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Hlavní postavou nahněvaného moralizování je Ičirō Aoje (Toširó Mifune), oceňovaný současný výtvarník a ideální vzor galantního opravdového muže moderního střihu. Nemravnost novinářského cechu musí být ztrestána dle principů civilizované společnosti. Zákeřnost strany zla je morálním bahnem společnosti a dobro po zásluze přijímá svou slavností satisfakci a do svého kruhu přijímá zpět napravené kajícné hříšníky. Důležitým symbolem morální nápravy je Otokiči Hiruta (Takaši Šimura), právní zástupce spravedlivě rozhořčené pravdy a životní slaboch. Strázně ho neposilují, spíše zdokonalují přizpůsobivé plynutí vlastního zaprodávání se. Vnitřní boj je sebelítostivý. Hlavní ženskou postavou je Mijako Saidžo (zajímavá Shirley Jamaguči), společenská celebrita z hudebního světa a druhá polovina novinářského lhaní. Prostá a skromná cudnost se přidává k boji za své veřejné očištění. K výraznějším postavám patří Sumie (zajímavá Noriko Sengoku), Ičirova modelka a stoupenec jeho pravdy a čistoty. A také Masako Hiruta (Jóko Kacuragi), křehká Otokičiho dcera se smířlivým přijetím neodvratnosti souchotin. Nejúčinnější hlas morálního kárání. Karikaturní tváří bezcharakterního zla je Hori (Eitaró Ozawa), vydavatel pochybného bulvárního plátku Amour. Jeho charakterové neduhy jsou pestrobarevně rozvíjeny. Z dalších rolí: vystrašený novinářský editor Asai (Šin'iči Himori), nedůvěřivá matka Mijako (Fumiko Okamura), rozumný soudce nápravy sporu (Masao Šimizu), tichá Otokičiho manželka Jasu Hiruta (Tanie Kitabajaši), či velmi respektovaný právní zástupce strany zla Dr. Kataoka (Sugisaku Aojama). Skandál patří k nepovedeným filmovým pracím slavného japonského režiséra Kurosawy. Vítězství pravdy a lásky nejsou zárukou uměleckého či filmového prožitku. Účelová sebestřednost. ()
Príbeh je síce všedný, nijako extra negradujúci, ale zato zaujímavý, podaný odlišním spôsobom (ako by sme čakali). Aj ked je to pre Mifune čudná rola, zhostil sa jej celkom dobre. Na druhé pozretie u mna však film asi nie je. Hodnotenie: 70% ()
Posunutím (úvodu) téměř do komedie se Kurosawa snažil připravit půdu pro průhledně moralistický soudní proces, který bezúhonný malíř vedl proti bezskrupulóznímu bulvárnímu plátku kvůli vymyšlenému románku se slavnou zpěvačkou. Hlavní postavou se však brzy ukázal snaživý, jenomže slabý a bezpáteřní právník (s čistou, nemocnou dcerou), jenž s poskytnutou důvěrou a šancí se vzmužit a narovnat dlouho nevěděl, jak naložit. Myšlenky tedy ctnostné, ovšem nekompaktní snímek je deklamoval nahněvaně polopaticky, často v dlouhých, přiopilých (polo)monolozích. ()
Mé první setkání s Akirou Kurosawou a hned napoprvé vynikající film. Navíc vskutku nadčasový, protože etické otázky, které nastoluje, jsou i dnes zcela aktuální. Kurosawa však nenabízí černobílý pohled, jak je zvykem ve většině filmů, kde je jasně stanovené dobro a zlo. Pochopení, lítost, odpuštění, nenasytnost, touha po penězích, po slávě, nemoc, smrt...vše se v tomto příběhu prolíná a v japonském podání to prostě celé dává smysl. Neumím si představit podobný film natočený v Americe. (SD, orig.) ()
3,5 Tu dosť nepriaznivo zapracoval čas. Zverejnenie vymyslenej ľúbostnej aféry slávnej speváčky a maliara v nejakom bulváre sa z dnešného pohľadu môže javiť ako úplne banálna záležitosť, v danej dobe však z toho dokázali spraviť veľký škandál a súdny proces. Dnešný divák to asi dosť ťažko pojme a keďže je hlavná zápletka založená práve na tomto, celé to stojí na hlinených nohách a celé súdne pojednávanie pôsobí úplne vykonštruovane. Čo ale funguje perfektne dodnes, je prvok chorej právnikovej dcéry, ktorá tu predstavuje svojou čistotou a múdrosťou niečo ako jeho svedomie. Už od okamihu, keď sa zjavila na obrazovke, všetko sa zrazu akoby rozjasnilo. Scény s ňou sú tým najsilnejším z celého filmu, uvediem ako príklad rozhovor s otcom, keď sa vrátil opitý domov a ona okamžite vedela, že niečo zlé vykonal. Výborne je zobrazené trápenia právnika, boj s jeho svedomím, v skvelom prevedení Takaši Šimuru. ()
Zatím mě žádný z Kurosawových filmů nijak nenadchnul. No uvidíme, teď přichází na řadu Rašomon. ()
Užívateľ liquido26 svojím komentárom vlastne povedal to, čo som aj ja sám mal na jazyku. Ak by sa nejednalo o Kurosawov film, tak by som asi o to ani nezakopol. Priznávam že som od toho nič prevratného nečakal, ale keďže sa jedna o môjho najobľúbenejšieho tvorcu, tak som do toho šiel. Nuž na moje začudovanie ma to milo prekvapilo, nič prevratne ale bolo to natočene veľmi pútavou formou a vôbec som sa nenudil. Mifune bol skveli ako vždy, ale ten Shimura mi bol trocha nesympaticky, ale v celku to bol dobrý film. ()
Je to tak dobře udělané, že se na to dá v klidu a se zájmem dívat i dnes. Přesto se pro mě Kurusawa často nevyhne scénám zbytečně dlouhým či tak triviálním, že ztrácí moji pozornost. Z tohoto hlediska pro mě ani tento film není zcela vyvážený, ale kompenzuje to asi třemi velmi krásnými a inspirativními postavami, i když konec mohl být velkolepější, je vlastně dobře, že nebyl. ()
Film dobře reflektuje hyenismus bulvárního pisálkovství a důsledky, které mohou být pro někoho fatální. Příběh velmi umně osciluje mezi komedií a sociálním dramatem, které v těch správných momentech dokáže chytnout za srdce. Jako tolikrát předtím i zde musím napsat, že Mifune je opět skvělý, ale T. Šimura ho svojí tragickou postavou právníka zcela zastínil. Skandál je zapadlý Kurosawův klenot, který byste neměli rozhodně minout, pokud patříte mezi fanoušky tvorby tohoto režijního velikána. ()