Sjecas li se, Dolly Bell
Do You Remember Dolly Bell?
Spomínaš si na Dolly Bell?
Obsahy(1)
Šestnáctiletý Dino (Slavko Štimac) prožívá první lásku i zklamání prostřednictvím dívky Dolly Bell, ale i první střet s bolestnou životní realitou, kdy je svědkem nemoci a smrti otce alkoholika.
Nostalgický příběh o nelehkém dospívání mladíka v komunistické Jugoslávii je obrazem neutěšené reality sarajevského předměstí na počátku šedesátých let, v druhém plánu pak osobní režisérovou výpovědí: sám vyrůstal v multikulturním prostředí, ovlivňován otcem marxistou a religiozitou zbytku rodiny. (pm)
(více)Recenze (36)
Těžké dospívání chlapce z rozpadající se rodiny v realitě komunistické Jugoslávie. Otec , vášnivý alkoholik, kuřák a komunista pomalu umírá na rakovinu. Jeho rodina už mnoho let čeká na přidělení lepšího bytu. Prostřední ze 3 bratrů poznává prostitutku Dolly Bell. Ta dočasně bydlí u něj ve stodole. Nejdříve se víc než o ní zajímá o hypnózu a autosugesci větou: "Každý den se v každém ohledu mírně zlepšuji". Později se do ní zamiluje... Smutný obraz periferie Sarajeva, myšlenkových pohnutek protagonistů, beroucí si hodně inspirace z české nové vlny. (Film mi připomíná Paskaljevičovu tvorbu - není divu, ten také studoval na pražské FaMu) Vtipné a zároveň moc smutné. Rozhodně velmi odlišné od pozdější Kusturicovy filmové tvorby. ()
Kdysi jsem kustoricovy filmy tolik nemusel, přišly mi nařvane a bláznivé. Nyní mám z nich, nebo alespoň z tohoto, jiný pocit. Je v nich přirozenost života. Vsechno je akceptovane, všechny figurky milované, nikdo neni souzen; přesto je vse i humorným zrcadlem a karikaturou. Už tato prvotina je vyzrálou výpovědí, hotovou malbou. Kusturica znamená: všechny paradoxy a protiklady zivota těsně vedle sebe na malé ploše, až se to zdá absurdní, ale díky teto optice vidíme jaký život sam skutečně je: bolest mladicke lásky hned vedle pouhé pudovosti, komunistické fráze hned vedle otcovske moudrosti, marxistické diskuze zazvuku bosenské orientální balalajky. Cosi z této balkánské rozjarenosti zasahuje až k nám na Moravu a na pražský Zizkov. Vlastně to vsichni důvěrně známe: je to i o nás, o našem dospívání. Zname komunistické bezcasi, jihoslovanské řeči takřka rozumíme: jen je toho nějak o něco víc prevela, než jsme zvyklí z naší poklidné kotlinky. Ale stačí popojet kousek na Slovensko - a ono balkánské cudo začíná houstnout a kapalnet. ()
Emir Kusturica a jeho balkánská debutová zpověď doby. Domy, do kterých by slušný člověk nevlezl. Kolotočáři na rozmáčené a rozblácené louce. Čtrnáctiletí kluci vyhulující u střelnice, zalejvající kouř travaricí, kterou jeden z nich ztopil ožralému fotrovi. To, že je vedro k zbláznění, kamera radši ani neukazuje. Trošku zoufalství, ale po Balkánsku. Takže takové hezké zoufalství. ()
Kusturicův debut a zároveň příspěvek k subžánru „vzpomínkového“ filmu – jemně nostalgický obraz dospívání obydlený lidskými figurkami, období přerodu hlavního hrdiny v muže (Amarcord, Rocco a jeho bratři, Sluneční ulice). Nadpřirozené schopnosti hl. hrd. – autosugesce a pohybování s předměty, s příchodem zkušené Dolly Bell se přeskupuje hodnotový žebříček. Sex jako měřítko mužnosti a dospělosti. Vztah s otcem – despotickým alkoholikem, komunistickým teoretikem a zároveň velkým vzorem. ()
[2,5*] S Kusturicom to mám tak fifty-fifty. Jeden jeho film ma uchváti, druhý ma nudí. Tento patrí do tej druhej kategórie. Pritom námet mi je celkom blízky, prostredie aj doba sú mi dôverne známe, pripomínajú mi detstvo. Bavilo ma sledovať sarajevské špecifiká, jazyk sa dobre počúval, hudba bola fajn. Lenže čo z toho, keď ma príbeh vôbec nebavil a postavy mi boli až na Dina nesympatické? To čo niektoré postavy (otec) stvárali a hlavne čo natárali, tak to bolo na facku. ()
Galerie (5)
Photo © Home Box Office (HBO)
Reklama