White Paradise
Obsahy(1)
Jakub Rezek a jeho schovanka Nina pracují v zájezdní hospodě. Rezek se dozví o útěku vězně Ivana Holara, proti kterému svědčil u soudu, a obává se Holarovy msty. Holar chce navštívit umírající matku a nese jí lék. Je však pronásledován policií a ukryje se ve sklepě hospody. Tam potká Ninu a požádá ji, aby lék matce donesla. Jde za ní do matčiny chalupy, kde ho policie dostihne. Všichni jsou dojati shledáním nemocné matky a syna. Matka v rozrušení umírá, aniž se dozví, že je Ivan znovu zatčen. Nina se vrací ke zlému Rezkovi... (ČSFD)
(více)Recenze (13)
V tom roce se Anny pro cizinu definitivně přejmenovala na Ondru a zachránila s Lamačem český film od první poválečné krize. KALOS film předcházel pozdějšímu Ondra-Lamač-Filmu, který založili v 30. roce v Berlíně. Což o to, Sašu Dobrovolnou nenávidíme všichni stejně intenzivně, ale je tu také fajnový Vladimír Majer, Lo Marsánová docela ujde, Machata hraje o něco lépe, než-li v Dámě a hlavnímu duu sympaticky sekunduje v závěru kvalitní Jos. Rovenský. Je vlastně dobře, že si ty loutky nakonec dohrál sám, protože seznámení po octu je na celý život. ()
Příjemně propracovaný film, na kterém si tvůrci očividně dali záležet. Suverénně vyprávěný příběh a kouzlo Anny Ondrákové nemůže pokazit ani těch několik tak trochu naivních, ale svým způsobem velmi kouzelných scén. Moc se mi líbil konec s Rovenského loutkovým divadlem a celá ta myšlenka, která se Bílým rájem vinula už od zboření skleněného zámku. ()
Jednoduché, naivní a přesto precizně zrežírované melodrama natočil Karel Lamač a zahrál si v něm zároveň hlavní úlohu. Na něj a Anny Ondrákovou je radost se dívat a jsem moc rád, že se mi dostalo příležitosti vidět tento snímek na velkém plátně v rámci karlovarského festivalu (nutno říci s velmi pochybným hudebním doprovodem bohužel). Banální děj kompenzují naprosto báječné herecké výkony hlavních představitelů a režie Karla Lamače s mnoha nápady a vychytávkami. Nemálo scén je pastvou pro oči (u mě vyhrál zámek ze sklenic a jeho motiv v rámci příběhu). Taková mírně naivní pohádka jednou za čas člověku neuškodí. [KVIFF 2018] ()
Dosti by mě zajímalo, zda se ten, kdo zaplatil za hudební doprovod filmu, zbláznil, nebo je hluchý. Vlastně ani nevím, co mě to popadlo pustit si zvuk, němé filmy sleduji běžně bez něj, v tomhle případě jsem tak učinila i s velkou chutí. Kritizovat Bílý ráj za pazgřivý hudební doprovod nelze, ta příšernost není součástí původního filmu. Odmyslíme-li si tradiční prvorepublikovou naivitu uměleckých děl, nezbývá než vyseknout Lamačovi hlubokou poklonu. Film je režijně naprosto brilantní, značně předběhl svoji dobu a do jeho dekády vzniku jej řadí pouze absence zvuku. Dlužno však dodat, že narace je natolik komplexní, že zvuk nikterak nechybí. Využití barevných filtrů není pouhou hříčkou režiséra, ale faktickým doplňkem děje. Lamač se snaží o čistou filmovou mluvu, hraje si s perspektivou i vhodným střídám celku a detailu. ()
Teprve film Bílý ráj, natočený s minimálními prostředky v zimních šumavských exteriérech, přinesl Lamačovi dlouho očekávaný finanční úspěch. Úspěch tím významnější, že přišel v době kulminující krize a znamenal nejen pro Lamače, ale i pro celé české filmovnictví povzbuzení k další práci. Lamač se jím rázem stal populární a náušnice jeho maminky již nikdy nemusely zachraňovat synovo filmové podnikání před bankrotem. (Luboš Bartošek: Náš film. Kapitoly z dějin 1896 - 1945, s. 112) // Skutečnost, že Lamačův film se krátce po svém nečekaně příznivém přijetí nejen u českých, ale také zahraničních distributorů stal rozhodujícím krokem směrem do budoucnosti, je v kontextu dějin české kinematografie jednou ze zásadních a rozhodně by neměla být zapomenuta, ani bagatelizována. Lamač, Ondráková, Rovenský, Majer, Speerger i Machatý ve svých hereckých úkolech naznačují, že dnes vysmívané "němé" herectví nestálo pouze na nonverbálních základech, ale že, vyžadoval-li to kvalitní scénář, odhalovalo také cosi jako hnutí mysli v krizových okamžicích lidského života. V případě Bílého ráje máme co do činění s filmem mimořádného tvůrčího zaujetí, s dílem vskutku ojedinělým. ()
Výborné postavy a výborný príbeh. České filmy boli fakt dobré, teda aspoň v roku 1924. :D Nechýba tomu vtip, má to super exteriérové zábery, a sladký happyend. Je to trocha taká rozprávka s postavami na zaľúbenie. Sme mali velikánov v nemej ére aj v naších končinách. Hodné objavenia. ()
Národní filmový archiv odvedl skvělou práci. Děkuji za to, že jsem si Bílý ráj mohl vychutnat v nejlepší možné kvalitě, navíc s výborným hudebním doprovodem, který celému snímku přidává na přístupnosti. Bílý ráj herce a režiséra Karla Lamače se mi jeví jako jedno z nejvýraznějších děl němé éry českého filmu a české kinematografie vůbec. Lamač nejenže využívá na svou dobu mnoha tiše fascinujících postupů (např. při práci s herci, objektivy, střihovou montáží), ale Bílý ráj se zdá být svou poetikou a jazykem natolik specifický, že přirozeně zapadá mezi jedinečná díla světového filmu dané doby. Nádhera českého němého filmu tkví nejvíce právě v inovativním přístupu jeho tvůrců k naraci a především v přebírání formativních vlivů od nejvýznačnějších světových filmařů; v Bílém ráji je patrný vliv Griffitha i Sjöströma, zejména co se týče čistoty stylu, vystavění příběhu a rovněž i technologické zdatnosti. Lamač si však utváří i vlastní režijní styl a přístup k filmové řeči, vycházející z české divadelní tradice a národní mentality. Nejedná se o komedii, nýbrž o "horské drama" spojující v sobě prvky romantismu i napínavé detektivky. Zajímavým úkazem může být i způsob pojetí vyprávění coby spletité mozaiky postav, která se v české kinematografii dostala na výsluní s nástupem zvukového filmu a zůstala aktivní ještě dlouho poté (viz. díla Menzela, Svěráka). Z herců zaujmou sám režisér v roli nevinného vězně, Anny Ondráková a především ikonický Josef Rovenský. Těžko najít jednu jedinou vadu na kráse. Pro mě je tedy Bílý ráj dokonalou ukázkou význačné narativní práce, která zaručeně vede k úžasnému diváckému zážitku, jenž se nijak nesnížil ani sto let od prvního uvedení. ()
Jsem velmi mile překvapený poměrně civilním herectvím (na období němého filmu vskutku ojedinělý jev), zajímavou dějovou linkou, skvělou Anny Ondrákovou a Karlem Lamačem a zejména pak opravdu luxusní kamerou Otty Hellera, který některé scény snímá na svou dobu až experimentálně (zdvojené expozice, pohledy z okna interiéru na děj v exteriéru). Velmi mě rovněž nadchla myšlenka zfilmovaných metafor (např. Stavění vzdušných zámků). Navíc zasněžená krajina filmu velmi sluší.... Dlouho jsem už v českých luzích a hájích neobjevil takovýto skvost. ()
Malý klenot z počátků české kinematografie, melodrama, které potěší i znalce. ()
Klasická červená knihovna, ale hvězdičku navíc přidávám za super barvy. Že ten film nebyl klasický šedivý. ()
Karel Lamač jako uprchlý trestanec, který se snaží dostat ke své matce na Štědrý den, aby jí předal lék na srdce. S pomocí uprchlé Niny se lék k matce dostane a stejně tak i syn, ale po setkání je zatčen a odveden do vězení. Když se ale do děje zapojí potulný loutkář, vše se obrátí k lepšímu. Příběh je to naivní, ale milý, herecké výkony stejně tak. Nádherná je však kamera a záběry zasněžené krajiny, které příběhu přidávají na originálitě. ()
Zápletka klasická dobová a přitažená za vlasy, nicméně za shlédnutí film stojí, už jen pro ty honičky v zasněžené krajině. ()
Jeden z nejvýraznějších tvůrčích týmů v počátcích československé kinematografie tvořil režisér a herec Karel Lamač s kameramanem Ottou Hellerem a herečkou Anny Ondrákovovou (později je doplnil scenárista Václav Wasserman a začalo se mluvit o „silné čtyřce“). V roce 1924 zaznamenali velký divácký úspěch se společenským dramatem Bílý ráj, jehož klasicky vystavěný příběh a řemeslo vysoké technické úrovně prozrazovaly Lamačovu poučenost zahraniční, zejména americkou kinematografií.___ Stylistickou čistotou a přehledností vyprávění s hladkým kauzálním propojením jednotlivých událostí jde o film, který může být klidně poměřován s Griffithovými melodramaty ze stejné doby (která byla komplexnější zejména díky vyšším rozpočtům, většímu množství postav a akčních scén). ___ Sledujeme několik současně rozvíjených dějových linií s řadou paralel, které „na dálku“ posilují pouto mezi postavami (Ivan utíká před četníky, Nina utíká před Rezkem). Splněním hlavního cíle jedné dějové linie (donést lék matce) je v určitém momentu pověřena aktérka z jiné linie. Její akt dobré vůle (právě dobrosrdečnost představuje ústřední motiv vyprávění) vede ke vzniku citového pouta mezi ústředním párem a stanovení nového, společného cíle. Po tomto dílčím vyvrcholení příběhu je zároveň uvedena nová postava (loutkář), vyvolávající otázku, jakou roli sehraje ve vyprávění a zda nějak hrdinům pomůže s překonáním komplikací, které jim znemožňují společné soužití. Ukáže se přitom, že původcem všech problémů je tentýž člověk a mají tudíž jedno řešení. ___ Film je vyprávěn lineárně, vyjma dvojího a velmi funkčního využití krátkých flashbacků. První má vysvětlující funkci, druhý, s rozbitým křišťálovým zámkem, vyjadřuje emocionální stav hrdinky a zároveň nám připomíná její nedospělost (projevující se neodolatelně rozpustilým hereckým projevem Anny Ondrákové) - aby mohla dospět a vstoupit do světa symbolična, bude dle melodramatických konvencí potřebovat partnera. ___ K neobyčejné kompaktnosti vyprávění přispívá práce s různým rozsahem vědění postav a diváka (na rozdíl od Niny víme, že Ivetta má snoubence, sarkastického intelektuála v podání Gustava Machatého) nebo kompoziční motivace prakticky všech objektů, k nimž je nasměrována naše pozornost (vč. těžkých dřeváků, v nichž Nina nejdříve tančí a následně jedním z nich na chvíli vyřadí z provozu svého pronásledovatele). Do služeb vyprávění jsou zapojené i zimní šumavské exteriéry, kde se natáčelo (Ivanův lék pro matku zmrzl, matka synovi upletla nátepníky). K bezproblémové orientaci v příběhu (a během mnohých akčních scén i v prostoru) přispívají středové kompozice, hlediskové záběry nebo využívání detailů tváří a předmětů. ___ Možná to jsou z dnešního pohledu banality, ale díky stylistické a vypravěčské suverenitě film nemá hluchých míst, je dojemný, napínavý i vtipný (s tím souvisí i pozoruhodný sebereflexivní rozměr, zastoupený postavou loutkáře s jeho „němou hereckou družinou“ - konec jeho představení je zároveň koncem filmu), baví vás jej sledovat a záleží vám na postavách. Pro většinu současných českých filmů nic z toho neplatí. ___ Kromě Karla Lamače coby režiséra, scenáristy a představitele hlavní mužské role se na filmu podíleli další dva průkopníci českého filmu. Gustav Machatý sehrál menší roli člena dobročinného spolku a v epizodní roli se ve filmu objevil také Martin Frič, jenž zároveň spolupracoval na scénáři. Film natočený se skromným rozpočtem 90 000 Kčs v zasněžených šumavských exteriérech a vinohradských ateliérech se dočkal příznivého přijet nejen u českých, ale také u zahraničních diváků. Kapitál na jeho výrobu zajistila půjčovna a výrobna filmů Kalosfilm (Karel-Anny-Lamač-Ondra-spol), kterou v roce 1921 se svými společníky založil zubní lékař a filmový nadšenec Alfréd Baštýř. Kalosfilm sice ukončil svou činnost v prosinci 1926, ale pro Lamače i českou filmovou výrobu představoval úspěch Bílého ráje významné povzbuzení k další práci. 80% () (méně) (více)