Zapomenutí vůdci

1. Felix Dzeržinskij: Felix Dzeržinskij se zapsal do historie jako „Železný Felix", jeho činnost doposud vyvolává zuřivé spory. Rodina Dzeržinských patřila mezi staré polské šlechtické rody, ale nebyla příliš bohatá. První třídu musel Felix opakovat, protože mluvil špatně rusky a byl drzý na učitele a často zůstával za trest po škole. Na gymnáziu ho zajímal jen jeden předmět – Zákon boží. Jako mladý ztratil víru, dost možná kvůli četbě knih Karla Marxe. Revoluční myšlenky šířil už koncem 19. století, často pobýval ve vězení a seznámil se s Leninem. V Petrohradě, na pololegálním 6. sjezdu komunistické strany, byl zvolen do ústředního výboru. Dzeržinskij se postupně stal důležitou postavou ve vojenských strukturách bolševiků. Od března 1919 do července 1923 se stal současně komisařem vnitra a předsedou vojenského sovětu vojsk vnitřní ochrany. Zároveň Dzeržinskij stál v čele čeky. Spát chodil ve čtyři hodiny ráno a v devět ráno již byl znovu za pracovním stolem. V době smrti bylo Felixi Dzeržinskému necelých 50 let. Zemřel 20. července 1926. Příčinou smrti byla zástava srdce.

2. Kliment Vorošilov: Kliment Vorošilov se narodil v roce 1881 ve vesnici Věrchněje v Jekatěrinoslavské gubernii carského Ruska, dnes je to Luganská oblast Ukrajiny. Otec byl železničář, Vorošilovovi měli pět dětí. Jedni ho považovali za poslušného vykonavatele Stalinovy vůle, druzí v něm viděli odvážného a talentovaného velitele. Jeho jméno se dokonce stalo synonymem odvahy. Účastnil se již revoluce v roce 1905, první politické úspěchy byly následovány prvním uvězněním. V říjnu 1917 byl Vorošilov jmenován členem ustavujícího sjezdu, Bolševická strana se nečekaně stala stranou vládnoucí. Neměl absolutně žádné zkušenosti s válčením, přesto se stal díky své odvaze velitelem armády při bojích s bělogvardějci. Mezi světovými válkami se zabýval novou výzbrojí a svoji nekompetentnost kompenzoval pracovitostí. Přežil důstojnické čistky v roce 1937, během války prokazoval odvahu, ne však taktické dovednosti. Po válce se věnoval kultuře a sportu. 2. prosince 1969 Kliment Vorošilov zemřel, pochován byl u Kremelské zdi.

3. Vjačeslav Molotov: Vjačeslav Molotov, původním jménem Skrjabin, se narodil roku 1890 v osadě Kukarka ve Vjatské gubernii. Jeho matka Anna Nebogatiková pocházela z velmi bohaté kupecké rodiny, otec Michail Skrjabin u nich pracoval jako příručí. Jako dítě byl problémovým školákem a byl také vyloučen, po návratu do školy v Kazani Vjačeslav založil revoluční organizaci studentů středních škol. V roce 1912 začali bolševici vydávat své první legální noviny Pravda. Skrjabin dostal místo tajemníka redakce. Tehdy se poprvé setkal s Josifem Džugašvilim. Bylo to jen letmé setkání, teprve později se z nich stali přátelé a spolupracovníci. Na začátku první světové války odjel do Moskvy, kde vešel do povědomí pod novým příjmením. Molotov znělo proletářsky a revolučně, navíc se mu i lépe vyslovovalo. Spolu se Stalinem se stal jedním z nejoddanějších spojenců Vladimíra Iljiče Lenina při přípravě bolševického převratu. Po říjnovém povstání byl zvolen členem Petrohradského vojenského revolučního výboru. Molotov stál v čele vlády v době, kdy země zahájila aktivní ekonomický rozvoj. Druhou světovou válku Molotov prožil v čele sovětské diplomacie, říkal o sobě, že je „nediplomat" a své jazykové nedostatky vyvažoval zarputilostí a pečlivou přípravu na jednání. Zemřel 8. listopadu 1986 ve věku šestadevadesáti let.

4. Semjon Buďonnyj: Semjon Buďonnyj, většinou považovaný za symbol kozácké odvahy, vlastně kozákem nebyl. Narodil se 25. dubna 1883. Jeho dědeček pocházel z Voroněžské gubernie, ale s rodinou se přestěhoval na území osídlené donskými kozáky. Rolníci z různých regionů zde hledali lepší život a možnost nakrmit sebe a své děti. Semjon od devíti let pracoval u kupce a když trochu povyrostl, pracoval v kovárně nebo jako topič na parní mlátičce. V roce 1903 povolali Semjona Buďonného do armády. Dostal se do jezdecké školy, odkud ho vzali na doplnění 46. Donského kozáckého pluku. Zde budoucí maršál nakonec objevil své nadání. V roce 1905 projevil poprvé odvahu během války s Japonskem, jezdectvo se definitivně stalo jeho osudem. Během první světové války sbíral vyznamenání, navazující občanská válka v Rusku po revoluci v roce 1917 přinesla tvrdé střety, Semjon Buďonnyj stál na straně bolševiků. V lednu 1924, když zemřel Lenin, nesl spolu s ostatními veliteli Rudé armády jeho rakev. Měl několik žen, rád tančil a zpíval. Ve třicátých letech se spolu s dalšími veliteli dovzdělával v kurzech ruštiny a matematiky, poprvé vyzkoušel seskok padákem. V roce 1937 podpořil odstranění generála Tuchačevského, během druhé světové války stále prosazoval jezdectvo jako účinnou zbraň a pracoval na nové taktice, využívající rychlých přesunů jednotek. Jeho funkce měly stále častěji spíše reprezentativní charakter. V roce 1947 Stalin, pro mnohé zcela nepochopitelně, navrhl jmenovat Buďonného zástupcem ministra zemědělství. Dostal za úkol pozvednout chov koní. V dubnu 1973 probíhaly oslavy jeho 90. narozenin, o několik měsíců později umírá a je se všemi poctami pohřben u Kremelské zdi.

5. Andrej Ždanov: Andrej Ždanov se narodil 26. února 1896 ve městě Mariupol. Budoucí zarytý komunista pocházel ze sedmi dětí, rodiny pravoslavného teologa. Číst se naučil už ve čtyřech letech a láska ke knihám mu vydržela celý život. Kromě toho měl hudební nadání. Už v dětství Andrej uměl zahrát z odposlechu složité skladby. V roce 1915 se Andrej Ždanov dostal na Moskevský zemědělský institut, v Evropě v té době již zuřila první světová válka. Učení se věnoval krátce. Neměl prostředky a kromě toho ho stále více zajímala politika. Carské Rusko čekaly změny, Ždanovovi svěřili organizaci distribuce ilegálního tisku. Začátkem roku 1918 se stal újezdním komisařem zemědělství a zabýval se rozdělováním půdy mezi rolníky. V listopadu 1919 Ždanova vybrali do Tvěrského gubernátního výboru strany. Od té chvíle začala jeho stranická a vládní kariéra. Podle Stalinových záznamů strávil v jeho kanceláři přes 278 hodin za rok. V délce pobytu u vůdce strany ho překonali jen Molotov a Kaganovič. Během druhé světové války prožil na vlastní kůži blokádu Leningradu a v roce 1944 byl pověřen podepsáním příměří s Finskem. Stal se druhým nejdůležitějším mužem země, hned po Stalinovi. V roce 1949 se Ždanovův syn Jurij a Stalinova dcera Světlana vzali. Manželství netrvalo dlouho, ale v roce 1950 se Ždanov a Stalin dočkali vnučky Jekatěriny. Andrej Ždanov zemřel daleko od lékařské pomoci 31. srpna 1948 na náhlou srdeční příhodu. Zda byla jeho smrt něčím zlým úmyslem, není dodnes jasné.

6. Viktor Abakumov: Viktor Abakumov se narodil 24. dubna roku 1908 v Moskvě. Zatímco jiní žáci se ve škole snažili učit písmenka, školák Víťa se díval z okna a představoval si, jak se brzy stane vojákem Rudé armády. V roce 1921 se vypravil na štáb 2. Moskevské brigády jednotek zvláštního určení a byl přijat jako zdravotník. V roce 1923 byly jednotky zvláštního určení rozpuštěny a Viktor Abakumov zůstal bez práce. Během čtyř let vystřídal několik profesí. V roce 1927 vstoupil do Komsomolu a v roce 1930 do strany. V roce 1935 se vrátil do Moskvy po degradaci za aféry s milenkami ve služebních bytech. Do dubna 1937 pracoval v NKVD jako operační zplnomocněnec a vypracoval se do funkce pomocníka náčelníka Hlavní správy státní bezpečnosti. V roce 1938 se hlavou NKVD stal Lavrentij Berija. Jeho předchůdce Nikolaj Ježov, za něhož dosáhl rozsah represálií svého vrcholu, byl zbaven funkce. Řada případů se přezkoumávala, některé odsouzené propustili na svobodu. Do čela NKVD se dostávaly kádry, které nebyly zapletené do Ježovských čistek. Tak se k místu dostal i mladý Viktor Abakumov. Absolvoval sice jen čtyři třídy základní školy, ale jestli existuje něco jako talent pro práci rozvědčíka a vyšetřovatele, tak on jím byl prý bezesporu obdařen. Během druhé světové války jeho lidé sváděli vyrovnaný souboj s nacistickým Abwehrem, němečtí agenti končili velmi často odhaleni ještě dříve, než začali plnit své mise. Po válce byl Abakumov pověřen bojem proti nacionalistickému hnutí v západních oblastech Ukrajiny, Běloruska a pobaltských republik. 4. července 1951 Abakumova nečekaně zbavili funkcí a následující den byl pozván na prokuraturu, později odsouzen k smrti za vlastizradu a 19. prosince roku 1954 byl zastřelen.

7. Lavrentij Berija - 1. část: Narodil se 29. března 1899 v chudé gruzínské rodině Pavla a Marty Berijových. Rodiče byli ochotni přinést jakoukoli oběť, aby synovi dopřáli vzdělání – což byl jediný způsob, jak se zbavit bídy. Když bylo Lavrentijovi osm let, přestěhoval se s matkou do Suchumi, kde začal navštěvovat vyšší základní školu. Po ukončení základního vzdělání se šestnáctiletý Berija odstěhoval do Baku, kde začal studovat na střední průmyslové škole strojírenské. V té době začal snít o tom, že se stane architektem. Láska k architektuře ho pak provázela celý život. Byl velmi disciplinovaným a pořádkumilovným člověkem, žil skromně. Začal se zajímat o ropný průmysl a nelíbilo se mu, že ložiska v Baku přinášejí zisky cizím společnostem. Berija vstoupil do bolševické strany ještě předtím, než v Petrohradě došlo k říjnové revoluci. Pracoval jako zapisovatel a hektickou dobu vzniku Sovětského svazu prožil v ilegalitě. V srpnu 1920 byl jmenován vedoucím pro záležitosti Ústředního výboru strany Ázerbájdžánu. Za pouhé dva měsíce se stal odpovědným tajemníkem zvláštní komise pro vyvlastnění buržoazie a zlepšení života pracujících. Poté byl jmenován zástupcem náčelníka tajného operativního oddílu Čeky a zástupcem předsedy Čeky republiky Ázerbájdžán. 4. dubna 1927 Berija obsadil post lidového komisaře vnitra Gruzínské sovětské socialistické republiky. Rok 1937 vešel do historie jako období „Velkého teroru“, Berija se stal jednou z jeho klíčových postav, často také spojovanou s gulagy.

8. Lavrentij Berija - 2. část: Snil o kariéře inženýra, ale říjnová revoluce roku 1917 ho přinutila změnit plány. Během studia na střední průmyslové škole strojírenské se přidal k bolševikům a stal se profesionálním čekistou. Stranické vedení ocenilo Berijovo pracovní nasazení. Úspěšně potlačil řadu protisovětských povstání a v úřadu rychle povyšoval. V třiatřiceti letech už vedl komunistickou stranu celého Zakavkazí a odpovídal za hospodářství rozlehlého kraje. Po šesti letech se na Stalinovo osobní pozvání přestěhoval do Moskvy a stanul v čele lidového komisariátu vnitřních záležitostí Sovětského svazu. Kromě toho Berija zodpovídal za strategickou rozvědku. Právě on dostal jako první tajné informace o tom, že se Hitler chystá napadnout Sovětský svaz. Berija, jako člen státního výboru obrany, odpovídal za evakuaci průmyslových závodů a za výrobu prakticky všech druhů výzbroje, letadel a raketové techniky. Sovětský svaz byl rok po začátku války schopen konkurovat v počtech vyrobené výzbroje Německu a Hitlerem obsazeným zemím západní Evropy. V roce 1944 protivníka ve výrobě vojenské techniky už překonával. 8. května 1945 skončila v Evropě druhá světová válka. O využívání jaderné energie k vojenským účelům Berija Stalina informoval už před válkou. Navrhl okamžité zahájení prací v této oblasti. Čtyři roky po vytvoření speciálního jaderného výboru se vědecký polygon v Kazachstánu připravoval k prvnímu testu bomby RDS-1. 24. prosince 1953 publikovaly noviny „Pravda“ materiál o „Trestním případu a obvinění Beriji a dalších“. V článku se rozebíraly zločiny Beriji a dalších šesti obviněných a vynesení rozsudku – trestu smrti zastřelením. Tučným písmem bylo zdůrazněno, že rozsudek byl vykonán. Místo, kde je Berija pohřben, není dodnes známo. (Česká televize)