Všechno má svůj čas

Čas životní i filmový jako něco vetkaného do jednoho obrazu nám předkládá experimentálně pojatý film, ve kterém jsou obrazové vrstvy často kladeny přes sebe a do sebe míchány zvukové stopy. Velmi osobní dokument se v poetické zkratce stává poznáním paměti, vědomí i očekávání budoucího jako neoddělitelně spojených skutečností. Před očima – pomyslným kinematografickým zrakem – nám defilují výjevy z minulosti i záběry aktuálně všední a ve voiceoveru recitují vnitřní hlasy útržky básní či opakují fragmenty dávných dialogů těch, kteří nás třeba už opustili, ale nenechali nás samotné. (MFDF Ji.hlava)