Děti z mokřin

Čistokrevná krása duše. Mně se po tom konci nedostávají slova, film o svobodě a přátělství, jistě ano, ale především o časech kdy nemateriální věci neovlivnovali naše štěstí a hon za konzumem byl na míle daleko. Ke štěstí stačilo natrhat konvalinky, pochytat žáby a dát si s přáteli dobrou láhev vína. Jean Becker umí pracovat s lidskou povahou jako nikdo druhý, nádhera. (27.08.2016)

Život na okraji společnosti podaný s takovou dávkou nostalgie a poetiky , že by jeden zatoužil takový vésti. I "malé" životy mají svá velká dramata. Galerie postav a postaviček, která se ovšem vyhýbá jakékoliv šabloně. V nynější době plné klipovitě pojednaných filmů plných násilí a okázalosti je to balzám na pro oči, uši i duši. (03.06.2015)

Možný spoiler : "A zelený ráj dětské lásky, ráj nevinnosti plný zábavy........nevinný ráj, plný kradmého potěšení." Ten, kdo očekával drama plné zvratů se strhujícím závěrem, tak se nedočkal. Kdo viděl Rozhovory s mým zahradníkem, tak ví, o čem mluvím. Je to příběh nádherných vzpomínek na dětství, vyprávěný teď už letitou Ori Ori, jednou z dětí, která v mokřinách vyrůstala. Děti z mokřin je přesně ten typ filmu, které miluju a kde se můžu stoprocentně spolehnout na to, že budu víc než spokojená. Téměř po celou dobu jsem si přála být tam se všemi přáteli v té zelené dřevěné boudě u mokřin s pocitem, který tam vyjádřil pan Richard (žabožrout), neustále prchající před svou snobskou rodinou: "Nikdy jsem nebyl tak bohatý, jako když jsem žil tady." Opět úžasná atmosféra francouzského venkova, kterou jsem okamžitě nasákla s prolínajícími se osudy pár přátel. Vykreslení všech postav bylo dokonalé, od Ritona s neodmyslitelnou sklenkou vína, kterého zahrál bravurně Jacques Villeret, přes pana Amédéeho, až po hlavní pilíř celého přátelského seskupení Garrise, kterého se bezchybně zhostil Jacques Gamblin. Vynikající, hluboce lidský a hlavně moc příjemný film, který vás pohladí na duši. Díky Jeane Beckere za takové filmy ! (10.12.2012)

Co říct? Pohlazení duše od francouzské kinematografie, ten čas nevinného dětství a meziválečná doba, kdy chudí neměli lehké časy. A přesto byli bohatí, svou čestností, přístupem k životu, humorem. Tam, v mokřinách, v dřevěných chudých domcích, nádherné přírodě, tak, jak nám vyprávěla babička Cri-Cri, svýma očima ponořená v dětství. Skvělá režie, herci i hudba. (13.02.2019)

Ona poetická atmosféra se tu zdaleka nepronáší do vizuální stránky tak, jak jsem si to dle plakátu představoval, až mi občas v rámci svého žánru spolu s režií připadala trochu průměrná. Francouzský venkov se sice nezapře, ale Pagnol či Robert tohle také nejsou, i k některým hercům či postavám jsem si déle nacházel vztah... nicméně v momentu, kdy jsem se s daným podáním plně smířil a díky jiným kladům ho přijal, začaly mě příhody vícera postav různého věku stále víc oslovovat a mile mě překvapilo, jaká menší epická sága z Dětí z mokřin vypadla a jaké motivy spolu s koncem meziválečného období (byť možná ve zkratce) nabízí. To už jsem si nějakou dobu před tím začal vychutnávat onen jedinečný pocit okamžiku obyčejných, přesto kouzelných chvil... třeba u chytání žab, jízdy na konci vláčku, povídání si s dědou u rybníku, posezení u gramofonu v přírodě... a také ten motiv nezapomenutelného, přestože pomíjivého dětství (s krásným kruhovým symbolem houpající se pneumatiky)... v závěru s příchodem nové éry padající mrazivý sníh a symbolický skon. Ulahodila mi i hudba včetně závěrečné melodie. Po skončení tak nemám daleko od 4 hvězdiček a rozhodně jsem spokojenější, než u prvního setkání s tvorbou Jeana Beckera (Sympatický dareba). Ale nadhodnocovat vzhledem k rozpačitějším pocitům nebudu. Zatím totiž ještě doufám, že mě do třetice v budoucnu osloví Becker mladší ještě víc. [65%] (23.03.2023)