Scénář:
Jan NěmecKamera:
Jiří MaxaHrají:
Jiří Mádl, Karel Roden (vypravěč), Táňa Pauhofová, Jiří Bartoška, Martin Pechlát, Ted Otis, Gabriela Míčová, Jiří Menzel, Tomáš Klein, Jiří Forejt (více)Obsahy(1)
Autobiograficky laděný příběh výstředního režiséra Jana Němce, který s gustem sobě vlastním vypráví o svých láskách, filmech, nadějích, prohrách i vítězstvích. Neboť kdo byl jednou vlkem, vlkem navždy zůstává... Poslední filmové dílo legendárního českého tvůrce Jana Němce (mj. O slavnosti a hostech, Démanty noci, V žáru královské lásky) volně vychází z autorovy publikace „Nepodávej ruku číšníkovi“ a sleduje jeho životní osudy od šedesátých let do současnosti – od festivalu v Cannes v roce 1968 až do MFF v Karlových Varech v roce 2015. Němcovo alter ego jménem John Jan zde představuje herec Jiří Mádl. „Film má v názvu vlka, tvora divokého, lstivého, neovladatelného. Vlk v rouše beránčím a naopak. Uvidíte místa činu, autentický dialog, autorský komentář, archivy pravé i falzifikáty. To, co bude ve filmu, se skutečně stalo a John Jan to skutečně prožil. I když, pravda, občas jsem to trochu nafouknul,” řekl režisér Jan Němec během filmových příprav. Při natáčení mu nešlo o historickou věrohodnost, ale o vytvoření ducha i atmosféry minulé doby a zachycení génia loci daných míst. Režisér Jan Němec se bohužel dokončení svého posledního celovečerního filmu nedožil. Zemřel 18. března 2016, dva dny před poslední dotáčkou. Nicméně film v hrubých obrysech dokončil. Protože jeho zdravotní stav už nebyl nejlepší, pověřil dokončením snímku pomocného režiséra Tomáše Kleina. Snímek byl uveden v hlavní soutěži karlovarského festivalu a krátce před Němcovými nedožitými 80. narozeninami oceněn Zvláštním uznáním poroty. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (76)
Nějak nevím, alibisticky se tedy přikláním ke třem hvězdám. Jan Němec prostě nepochyboval, že je někdo - a já o tom bohužel docela pochybuji. Mádl se na něj nehodil a Roden tam vyloženě překážel - poprvé jsem si všimla, že artikulace není zrovna jeho silná stránka, kolikrát mu nebylo ani rozumět. Nebyl do ani film, ani dokument, taková zvláštní směska všeho. Od načechraného narcismu až po skutečné okouzlení filmem. ()
Dovedete si představit větší blbost pod sluncem, než na filmové festivalu v Cannes místo filmů a krásnejch pruhovanejch holek masturbovat schůzí? Kladu si otázku, proč jsem nedal Vlkovi plný počet. Možná ze stejných důvodů jako někteří ostatní, které zadržela konfrontace s drze nízkorozpočtovou formou, ne příliš vzdálenou VHS záznamům svateb, jejichž produkci se nešťastný Němec nějakou dobu živil. Nicméně právě forma je na filmu tím zajímavějším. Němcovi se povedlo slabinu filmu, který by ve své extenzivní topografické a dějinné rozmáchlosti v serióznějším hávu spolykal stovky miliónů dolarů, zhodnotit jako velmi funkční způsob, jak přiblížit celý autobiografický příběh s tlustou patinou vzpomínky - absurdní, neúplnou, svévolnou či rovnou vybájenou, nečasovou, surreálnou, v každém případě autentickou. Vzpomínkou člověka, do kterého se JJ celou dobu stylizuje - do filmaře, který sice neprorazil tak, jak by si přál, neuměl politiku (a zabil popelníčkem Jean-Luc Godarda), ale jehož život, řízený stejně osudem jako jakýmsi kodexem vinohradského frajera, se vyznačuje deviatilitou, na níž věhlasnější kolegové (Menzel & Forman) ke svému profesnímu štěstí štěstí neměli. A mě se to líbilo. Snad to souvisí s jedním tajemstvím, které jsem ještě nikdy nikomu neprozradil: Miluju film. A takový jako Vlk žádný druhý není. ()
Zajímavý testament Jana Němce, který je pojatý v podstatě jako experimentální hraný dokument, který je místy opravdu jen hrou s kamerou, s osobnostmi, se sebou samým. Ale má to svoje kouzlo, má to zajímavého duchu, hravého, který by skoro souzněl s mladším autorem a ne s osmdesátiletým režisérem, který nestačil sám snímek dokončit. ()
Nejsem si jistý, nakolik je zde znát ruka pana Kleina, který film dokončil za Jana Němce. Protože na rozdíl od jiných Němcových porevolučních opusů netrpí tolik roztěkaností a snahou říct hodně věcí naráz (ne že by to zde chybělo, ale je to jaksi učesáno a ukočírováno), a dokonce se zde line jistý a hodně zajímavý vnitřní příběh. Škoda jen, že jej hraje Mádl, který má podle mne jen dva výrazy - udivený a pobavený, pokud tedy nepočítám jeho pokusy tvářit se sem tam drsně, a řekl bych, že lepší herec by tomu dal větší šťávu. Moc se mi líbila scéna s výslechem a Kafkou, je příjemně podaná a vypointovaná, a navíc se do příběhu přesně hodí. Jasně, čiší z toho Němcovo megalomanství, touha po slávě a uznání, snaha předvést se jako velké macho. Ale když to vezmu jako netradičně natočený film, kdy jednotlivé scény znamenají střípky skládačky (třeba jako to má Greenaway u filmu Fallové), jež se na konci nějak spojí, docela mne to bavilo. ()
Je mi jasný, že většina filmových intelektuálů bude stříkat hvězdičky blahem, ale já se, až na pár vtipných vyjímek, spíš nudil. Refence zajímavé, ale k čemu to, když je ne každý postřehne. Účelově odporná kamera mě dost mrzí. Takže asi tolik k té jejich metamorfóze. ad. Kulturní vsuvka. Během prémiery sebou dva tvůrci málem švihli o zem, dalšímu se to nakonec podařilo, a dva se málem propadli oponou. Bžunda #kvík2016 ()
Galerie (23)
Zajímavosti (2)
- Jan Němec, který se dokončení filmu bohužel nedožil, po několika letech příprav zahájil natáčení na filmovém festivalu v Cannes v létě 2015, kde zaznamenal osudový rok 1968. Tři zástupci české nové vlny včetně Němce (těmi dalšími byli Miloš Forman a Jiří Menzel) měli tehdy šanci získat Zlatou palmu. Levicoví francouzští filmaři v čele s Jean-Lucem Godardem ale pod vlivem revolučních studentských bouří festivalovou soutěž předčasně ukončili. Osudovou ránou Němcovy slibné mezinárodní kariéry byl pak o několik týdnů později příjezd ruských tanků do Prahy. (Zdroj: Boskovice Festival)
Reklama