Vzpomínky na hvězdný prach

Stardust Memories rozhodně nejsou jednoduchý film. Spíše než čistě experimentální jej lze charakterizovat jako mozaikovitý, těkavý a jakoby poskládaný z útržků vzpomínek. Objevují se v nich nejen Woodyho klasická témata, především krásné ženy, mezi nimiž se náš hrdina rozhoduje a zároveň i "fyzicky přelétává" v podobně ctění té, která je právě v dosahu, dále hledání smyslu života, motiv především v závěru velmi silný a pozoruhodně zpracovaný, obvyklá neurotická těkavost a nekoncentrovanost, a také láska ke starým filmům a jazzové hudbě, ale tak témata nová, především dosti sžíravá kritika filmových kritiků a fanoušků, když sám sebe učiní poněkud nepřesvědčivě působící celebritou, vozící se v automobilu značky Rolls Royce a hledící na ostatní smrtelníky z výšky své výjimečnosti. To vše pochopitelně podané s obrovskou režijní i hereckou bravurou, citem pro prostředí či kompozici filmového záběru a také notnou dávkou sebekritického nadhledu. Jako celek žel film nedrží zcela pohromadě, ovšem obsahuje obrovské množství nesmírně zajímavých scén a situací, vtipně absurdních dialogů i jednoduše krásných záběrů. Přestože může na první shlédnutí působit dosti náhodným dojmem, nepochybuji o jeho velmi precizní kompozici, v níž má každý detail svůj programový význam. Jejich odhalování ovšem není zcela jednoduché a mnohé narážky na konkrétní filmy či situace nepochybně zůstanou neodhaleny. Také celkový dojem, který nemá daleko k pocitu naprostého zmatení, je jistě Woodyho režijním záměrem. Ona těkavost a mozaikovitost, útržkovitost a zdánlivě zmatené přeskakování témat, totiž velmi dobře odpovídá oné změti nervózních otázek, které si Allen klade i v řadě jiných filmů, právě zde ovšem nejnaléhavější a nejznepokojivěji. Nelze zcela vyloučit i určitou poťouchlost, s níž chtěl kritikům a fanouškům prostě předhodit zdánlivě snadné sousto k rozcupování a pak pobaveně sledoval, jak si na jeho posledním filmařském opusu dotyční vylámali zuby. Už proto množství otázek, které film otvírá, rozhodně stojí za vidění, nejlépe opakované... Celkový dojem: 85% Zajímavé komentáře: kinej, gudaulin, Matty, Tosim (21.11.2011)

Obsah, jehož smyslem je zamyšlení nad smyslem umění i vlastní umělecké tvorby, přiživovaný složitým osobním životem, ustupuje v tomto pozoruhodném díle kolážovité formě - připomínající např. Godarda - , která zakládá mimořádně vysokou úroveň i závažnost sdělení tohoto komediálně laděného, v mnoha ohledech ojedinělého Allenova díla. (04.03.2012)

Ten film má strašně hezký místa (Allenovo taneční vystoupení, dlouhý záběr na rozkošnou Charlottu Rampling, scéna ve vlaku - detaily na neuvěřitelně zvláštní lidi). Allen nabral inspiraci u jiných režisérů, všichni víme u kterých. Ale mě to nějak nevadí, film je nostalgický a milý. Na pět to asi není, ale já si nemůžu pomoct. (17.03.2006)

V Allenově "8 1/2" se tluče obsah s formou, což sebou přináší nejenom obrazovou roztříštěnost, ale i absenci jednotné myšlenky, která zůstala pohřbena ve střípcích vyprávění. Pokud jste navíc viděli výše zmíněný Felliniho film, patrně vás nepřekvapí ani Allenem zvolená kompozice...Zajímavé pouze v detailech. 6/10 (13.11.2009)

Ne špatné, ale příliš roztříštěné a ano, Woody se začíná opakovat. Děj se zmítá mezi osobními a profesními problémy režiséra, objeví se tu několik ženských postav, ale ty spíše jen tak prosviští a jsou nezjímavé, pak kritika Hollywoodu, zase ženy, problémy z mládí, filmy, existenciální problémy, Fellini, no prostě zmatek. (31.10.2005)