poster

Harakiri

Drama

Německá říše, 1919, 80 min

Režie:

Fritz Lang

Scénář:

David Belasco (divadelní hra), Max Jungk

Kamera:

Carl Hoffmann
  • raroh
    *****

    Langův pohled na Japonsko je věrný dobovému orientalismu (a samozřejmě věrně navazuje na námět Madam Butterfly), nevím, proč bych proti tomu měl něco mít. Hudební improvizaci k němu v pražském klubu Rybanaruby 28. ledna 2014 zahrál virtuoz na japonskou flétnu šakuhači Vlastislav Matoušek, jazzový saxofonista Jan Grunt a noiser Napalmex.(9.1.2014)

  • Jenni
    ****

    Po letním natáčení dobrodružných Pavouků si Fritz Lang jako svůj čtvrtý snímek roku 1919 (a dosavadní kariéry vůbec) zvolil filmovou adaptaci hry Madame Butterfly od Luthera Longa a Davida Belasca, která inspirovala Pucciniho operu (byť Harakiri je konstruováno docela odlišně od Pucciniho melodramatu). M. Meyerová, která byla natáčení přítomna, popisuje v berlínském Film-Kurieru (24. září 1919) napjatou atmosféru, kdy se po štábu vyžadovalo splnění všech přání a standardů režiséra, dosvědčuje Langovu autoritu, jakož i vážnost jeho práce a lituje nemožnosti natáčet film v barvě. Po své premiéře krátce před Vánocemi obdrželo Harakiri smíšené recenze. Zpracování exotických témat, jež veřejnost milovala, bylo připisováno touze německé kinematografie být součástí světového filmu (nešlo ale víc o únik z reality po válečné porážce?), přičemž podobně jako u Pavouků byla oceňovana mimořádně detailní práce Fritze Langa, který s úspěchem nastudoval kulturu a tradice japonské společnosti. Nicméně kupř. Karl Figdor (Erste Internationale Film-Zeitung, 20. prosince 1919) považoval Harakiri za ukázku laciné berlínské exotiky a velmi se divil Langově volbě, podle něj bylo zobrazení Japonska s jeho tradicemi pitoreskní, naivní a nepřirozené a obsazení neodpovídalo situaci. To všechno může být pravda, ale stejně jako v Katech nejsou tyhle vnější pravdy příliš podstatné, neboť film má nesporné vnitřní kvality umělecké (podle Ludwiga Braunera z düsseldorfského Kinematographu Lang stvořil dílo vyznačující se velkou jednotou stylu, v němž se mu podařilo přenést na plátno nejjemnější a nejhlubší aspekty starobylé civilizace velmi odlišné od jeho vlastní). Poté co bylo Harakiri spolu s Bojujícími srdci (Čtyři kolem ženy) náhodně nalezeno v brazilském Sao Paolu, restaurováno a znovu promítnuto v prosinci 1988, Edoardo Bruno uvedl, že režie a detail výpravy vyvolává atmosféru Mizogučiho filmů, a sám jej považoval za jednu z nejkrásnějších "elegií lásky a smrti" od Fritze Langa. Ten se nakonec do atraktivního prostředí Orientu či Dálného východu vrátil druhým dílem Pavouků (čínskou čtvrtí :-) či Unavenou smrtí a ani o slibované harakiri (které si v Harakiri musíme jenom představit) své diváky neochudil, tuším, že ve Vyzvědačích.(23.7.2015)

  • strougy
    **

    Budhistický mnich chce udělat z O-Take-San, dcery místního vládce, kněžku v Zakázaných zahradách. Ač si otec myslí, že by se dcera měla rozhodnout sama, je očerněn a donucen spáchat sebevraždu. O-Take-San se zamiluje do Olafa a vezmou se, ovšem po pár měsících se musí Olaf vrátit zpět do Evropy. Ona mu mezitím porodí syna a společně čekají na jeho návrat... Langova daptace opery Madame Butterfly byla až do roku 1987 považována za ztracenou než byla jedna kopie nalezena v Amsterodamu a zásluhou Bundesarchiv-Filmarchiv Koblenz restaurována. Jedná se v podstatě o raritní záležitost, ač se film odehrává v Japonsku, obsazení je kompletně evropské, což mi v určitých chvílích vyvolalo na tváři až takřka potutelný úsměv, kdy zvlášť při detailnějších záběrech je to hodně patrné, zejména hlavní mnich tak získává démonické rysy ve stylu fanatických inkvizitorů a vůbec to poněkud rozmělňuje atmosféru a lehce mate. Za zmínku stojí hudební složka, která obraz dobře doplňuje a umocňuje náladu jednotlivých obrazů, přesto mi to jako celek dělalo problémy a film mě příliš nebavil, přece jen se stáří snímku na kvalitě hodně projevuje a dělá z toho záležitost vhodnou pouze pro milovníky Fritze Langa a němých snímků.(20.6.2009)

  • Radko
    **

    Verziu, ktorú som videl, mala necelých 60 minút oproti 80. deklarovaným. Na imdb som sa dočítal, že zreštaurovaná verzia má údajne 85 minút. Obraz mal tiež "výnimočnú kvalitu". Asi takú, že bolo úplne fuk, či Japoncov hrali Európania. Väčšinou mali tak rozmazané a neurčité obrysy, že ich kľudne mohli hrať aj gorily. Výsledok: štvrtina filmu fuč a z toho, čo sa dalo vidieť nakoniec až tak veľa vidieť nebolo. Ostal dej: klasická limonáda o nešťastnej láske gejše k ľahtikárskemu dobrodruhovi - námorníkovi. Ten síce splodí dieťa, no o manželku a potomka sa nijako nestará. Keď sa Čo-Čo-San po pár rokoch dozvie, že jej muž, na ktorého roky verne čakala, má novú manželku, ostáva jej len vykonať jediné - to čo tvorí názov filmu. Dejovou predlohou je jedna z najhranejších opier Džakoma Pučíniho - Madam Butterfly, a v tomto prípade je jasné, že ide o dokonale prevarený stredný vkus, neponúkajúci nič iné, len realistickú dejovú linku, oslobodenú od romantizujúcich prvkov a žiaľ, v tomto prípade aj od humoru a nejakého objavného myšlienkového, či hereckého bonusu.(14.10.2014)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace