Harakiri

Jedna s Langových prvotín. Na rok vzniku ujde, pretože príbeh z japonského prostredia je na tú dobu určite originálny, aj keď ide predovšetkým iba o lovestory. Kostýmy a kulisy sú tiež vydarené, horšie je to s kultúrou, kde sa boh Buddha svojou pomstychtivosťou akoby zamieňal za kresťanského Boha, prípadne za bohov primitívnych kultúr. Buddhizmus si tvorcovia príliš nedoštudovali a tak v tomto ohľade zlyhávajú. Že všetky hlavné japonské postavy tvoria belosi sa dalo očakávať, ale Japonci sa mihnú aspoň vo vedľajších (beztextových) roliach. Samovraždy sa vo filme udejú dve, ani jedna však nie je ukázaná. Stopáž je na rok vzniku dosť premrštená a neponúka toľko zaujímavého, aby dokázalo tých 80 minút zmysluplne naplniť. Na film je dotvorená nová hudba, tá sa mi však veľmi nepáčila; dlhé ťahavé slačikové motívy, ktoré sa často opakujú, ma po väčšinu času iritovali. (10.02.2021)

Verziu, ktorú som videl, mala necelých 60 minút oproti 80. deklarovaným. Na imdb som sa dočítal, že zreštaurovaná verzia má údajne 85 minút. Obraz mal tiež "výnimočnú kvalitu". Asi takú, že bolo úplne fuk, či Japoncov hrali Európania. Väčšinou mali tak rozmazané a neurčité obrysy, že ich kľudne mohli hrať aj gorily. Výsledok: štvrtina filmu fuč a z toho, čo sa dalo vidieť nakoniec až tak veľa vidieť nebolo. Ostal dej: klasická limonáda o nešťastnej láske gejše k ľahtikárskemu dobrodruhovi - námorníkovi. Ten síce splodí dieťa, no o manželku a potomka sa nijako nestará. Keď sa Čo-Čo-San po pár rokoch dozvie, že jej muž, na ktorého roky verne čakala, má novú manželku, ostáva jej len vykonať jediné - to čo tvorí názov filmu. Dejovou predlohou je jedna z najhranejších opier Džakoma Pučíniho - Madam Butterfly, a v tomto prípade je jasné, že ide o dokonale prevarený stredný vkus, neponúkajúci nič iné, len realistickú dejovú linku, oslobodenú od romantizujúcich prvkov a žiaľ, v tomto prípade aj od humoru a nejakého objavného myšlienkového, či hereckého bonusu. (14.10.2014)

Budhistický mnich chce udělat z O-Take-San, dcery místního vládce, kněžku v Zakázaných zahradách. Ač si otec myslí, že by se dcera měla rozhodnout sama, je očerněn a donucen spáchat sebevraždu. O-Take-San se zamiluje do Olafa a vezmou se, ovšem po pár měsících se musí Olaf vrátit zpět do Evropy. Ona mu mezitím porodí syna a společně čekají na jeho návrat... Langova daptace opery Madame Butterfly byla až do roku 1987 považována za ztracenou než byla jedna kopie nalezena v Amsterodamu a zásluhou Bundesarchiv-Filmarchiv Koblenz restaurována. Jedná se v podstatě o raritní záležitost, ač se film odehrává v Japonsku, obsazení je kompletně evropské, což mi v určitých chvílích vyvolalo na tváři až takřka potutelný úsměv, kdy zvlášť při detailnějších záběrech je to hodně patrné, zejména hlavní mnich tak získává démonické rysy ve stylu fanatických inkvizitorů a vůbec to poněkud rozmělňuje atmosféru a lehce mate. Za zmínku stojí hudební složka, která obraz dobře doplňuje a umocňuje náladu jednotlivých obrazů, přesto mi to jako celek dělalo problémy a film mě příliš nebavil, přece jen se stáří snímku na kvalitě hodně projevuje a dělá z toho záležitost vhodnou pouze pro milovníky Fritze Langa a němých snímků. (20.06.2009)

Okrem klasických nedostatkov nemého filmu, akých som bol svedkom, ako tempo, šablónovité, nerozvinuté, nekomplexné postavy a samozrejme absencia dialógov a tak aj vychutnania si tónov reči a hĺbok hlasu tento film absentuje aj v atmosfére, ktorá nie je dobre vybudovaná. Kazí ju najmä obsadenie nejaponských hercov vo filme s dejom odohrávajúcim sa v Japonsku. Časť seppuku vidíme, nie však tú hroznú, takže brutalita a krv ostáva len v názve. Až sa človeku nechce veriť, že to natočil tvorca filmu Metropolis. (30.07.2019)

Langův pohled na Japonsko je věrný dobovému orientalismu (a samozřejmě věrně navazuje na námět Madam Butterfly), nevím, proč bych proti tomu měl něco mít. Hudební improvizaci k němu v pražském klubu Rybanaruby 28. ledna 2014 zahrál virtuoz na japonskou flétnu šakuhači Vlastislav Matoušek, jazzový saxofonista Jan Grunt a noiser Napalmex. (09.01.2014)