Reklama

Reklama

Harakiri

Německá říše, 1919, 80 min

Recenze (9)

strougy 

všechny recenze uživatele

Budhistický mnich chce udělat z O-Take-San, dcery místního vládce, kněžku v Zakázaných zahradách. Ač si otec myslí, že by se dcera měla rozhodnout sama, je očerněn a donucen spáchat sebevraždu. O-Take-San se zamiluje do Olafa a vezmou se, ovšem po pár měsících se musí Olaf vrátit zpět do Evropy. Ona mu mezitím porodí syna a společně čekají na jeho návrat... Langova daptace opery Madame Butterfly byla až do roku 1987 považována za ztracenou než byla jedna kopie nalezena v Amsterodamu a zásluhou Bundesarchiv-Filmarchiv Koblenz restaurována. Jedná se v podstatě o raritní záležitost, ač se film odehrává v Japonsku, obsazení je kompletně evropské, což mi v určitých chvílích vyvolalo na tváři až takřka potutelný úsměv, kdy zvlášť při detailnějších záběrech je to hodně patrné, zejména hlavní mnich tak získává démonické rysy ve stylu fanatických inkvizitorů a vůbec to poněkud rozmělňuje atmosféru a lehce mate. Za zmínku stojí hudební složka, která obraz dobře doplňuje a umocňuje náladu jednotlivých obrazů, přesto mi to jako celek dělalo problémy a film mě příliš nebavil, přece jen se stáří snímku na kvalitě hodně projevuje a dělá z toho záležitost vhodnou pouze pro milovníky Fritze Langa a němých snímků. ()

Arkanoid 

všechny recenze uživatele

Okrem klasických nedostatkov nemého filmu, akých som bol svedkom, ako tempo, šablónovité, nerozvinuté, nekomplexné postavy a samozrejme absencia dialógov a tak aj vychutnania si tónov reči a hĺbok hlasu tento film absentuje aj v atmosfére, ktorá nie je dobre vybudovaná. Kazí ju najmä obsadenie nejaponských hercov vo filme s dejom odohrávajúcim sa v Japonsku. Časť seppuku vidíme, nie však tú hroznú, takže brutalita a krv ostáva len v názve. Až sa človeku nechce veriť, že to natočil tvorca filmu Metropolis. ()

Reklama

majo25 

všechny recenze uživatele

Jedna s Langových prvotín. Na rok vzniku ujde, pretože príbeh z japonského prostredia je na tú dobu určite originálny, aj keď ide predovšetkým iba o lovestory. Kostýmy a kulisy sú tiež vydarené, horšie je to s kultúrou, kde sa boh Buddha svojou pomstychtivosťou akoby zamieňal za kresťanského Boha, prípadne za bohov primitívnych kultúr. Buddhizmus si tvorcovia príliš nedoštudovali a tak v tomto ohľade zlyhávajú. Že všetky hlavné japonské postavy tvoria belosi sa dalo očakávať, ale Japonci sa mihnú aspoň vo vedľajších (beztextových) roliach. Samovraždy sa vo filme udejú dve, ani jedna však nie je ukázaná. Stopáž je na rok vzniku dosť premrštená a neponúka toľko zaujímavého, aby dokázalo tých 80 minút zmysluplne naplniť. Na film je dotvorená nová hudba, tá sa mi však veľmi nepáčila; dlhé ťahavé slačikové motívy, ktoré sa často opakujú, ma po väčšinu času iritovali. ()

Jenni 

všechny recenze uživatele

Po letním natáčení dobrodružných Pavouků si Fritz Lang jako svůj čtvrtý snímek roku 1919 (a dosavadní kariéry vůbec) zvolil filmovou adaptaci hry Madame Butterfly od Luthera Longa a Davida Belasca, která inspirovala Pucciniho operu (byť Harakiri je konstruováno docela odlišně od Pucciniho melodramatu). M. Meyerová, která byla natáčení přítomna, popisuje v berlínském Film-Kurieru (24. září 1919) napjatou atmosféru, kdy se po štábu vyžadovalo splnění všech přání a standardů režiséra, dosvědčuje Langovu autoritu, jakož i vážnost jeho práce a lituje nemožnosti natáčet film v barvě. Po své premiéře krátce před Vánocemi obdrželo Harakiri smíšené recenze. Zpracování exotických témat, jež veřejnost milovala, bylo připisováno touze německé kinematografie být součástí světového filmu (nešlo ale víc o únik z reality po válečné porážce?), přičemž podobně jako u Pavouků byla oceňovana mimořádně detailní práce Fritze Langa, který s úspěchem nastudoval kulturu a tradice japonské společnosti. Nicméně kupř. Karl Figdor (Erste Internationale Film-Zeitung, 20. prosince 1919) považoval Harakiri za ukázku laciné berlínské exotiky a velmi se divil Langově volbě, podle něj bylo zobrazení Japonska s jeho tradicemi pitoreskní, naivní a nepřirozené a obsazení neodpovídalo situaci. To všechno může být pravda, ale stejně jako v Katech nejsou tyhle vnější pravdy příliš podstatné, neboť film má nesporné vnitřní kvality umělecké (podle Ludwiga Braunera z düsseldorfského Kinematographu Lang stvořil dílo vyznačující se velkou jednotou stylu, v němž se mu podařilo přenést na plátno nejjemnější a nejhlubší aspekty starobylé civilizace velmi odlišné od jeho vlastní). Poté co bylo Harakiri spolu s Bojujícími srdci (Čtyři kolem ženy) náhodně nalezeno v brazilském Sao Paolu, restaurováno a znovu promítnuto v prosinci 1988, Edoardo Bruno uvedl, že režie a detail výpravy vyvolává atmosféru Mizogučiho filmů, a sám jej považoval za jednu z nejkrásnějších "elegií lásky a smrti" od Fritze Langa. Ten se nakonec do atraktivního prostředí Orientu či Dálného východu vrátil druhým dílem Pavouků (čínskou čtvrtí :-) či Unavenou smrtí a ani o slibované harakiri (které si v Harakiri musíme jenom představit) své diváky neochudil, tuším, že ve Vyzvědačích. ()

raroh 

všechny recenze uživatele

Langův pohled na Japonsko je věrný dobovému orientalismu (a samozřejmě věrně navazuje na námět Madam Butterfly), nevím, proč bych proti tomu měl něco mít. Hudební improvizaci k němu v pražském klubu Rybanaruby 28. ledna 2014 zahrál virtuoz na japonskou flétnu šakuhači Vlastislav Matoušek, jazzový saxofonista Jan Grunt a noiser Napalmex. ()

Galerie (5)

Reklama

Reklama