Der müde Tod
Destiny
Between Two Worlds
Režie:
Fritz LangHudba:
Peter SchirmannHrají:
Lil Dagover, Walter Janssen, Bernhard Goetzke, Karl Platen, Lydia Potěchina, Grete Berger, Eduard von Winterstein, Rudolf Klein-Rogge, Louis Brody (více)Obsahy(1)
V jedné malé vesnici kdesi uprostřed Evropy se zničehonic zjeví záhadná postava v černé kápi a odvede si sebou mladého muže, který právě plánuje svatbu se svojí dívkou. Když nešťastná dívka zjistí že to byla samotná smrt, vydá se ji vyhledat a prosí ať ji vrátí milého zpátky. Postava v černé kápi ji zavede do jakéhosi chrámu, kde hoří tisíce bílých svící, z nichž každá představuje jeden lidský život. Smrt pocítí k nešťastné dívce lítost a slíbí ji, že jí vrátí milého zpátky, když ona dokáže zachránit alespoň jeden ze tří lidských životů, které se právě chystá zničit...
Tento fascinující gotický příběh je jedním z hlavních děl poválečné německé kinematografie. Fritz Lang ním odpověděl na právě probíhající vlnu avantgardního expresionismu. Zajímavostí je, že k natočení tohoto díla inspiroval Langa jeden sen, který se mu zdál kdysi dávno v dětství. (caligari)
(více)Recenze (43)
Unavenou smrtí se Fritz Lang spolu se svou ženou Theou von Harbou přihlásili k německému expresionismu, těžícího hlavně z hrůzyplných a fantastických zákoutí lidské duše (viz Kabinet doktora Caligariho). Personifikovaná Smrt (Bernhard Goetzke) jako nástroj Boží vůle odměřuje prostřednictvím hořících svící životy lidem, za což se jí dostává permanentního nevděku a výčitek. Když zhasne knot teprve mladému snoubenci, jeho milá se snaží oblomit skálopevnou Smrt a znovuprožívá s ním triádu milostných vztahů na pozadí různých epoch (Bagdád za Haruna-al-Rašida, Benátky, Čína). Jednotlivé tragické konce symbolizují člověka jako otroka vlastního osudu, který nezlomí ani ten nejvřelejší cit. Tento pesimismus dokládají i četné interiérové dekorace (místnost plná svící, absurdně velké zdivo kolem sídla Smrti). Mimo to Lang uplatňuje architektonický cit i v pompézních „exteriérových“ scenériích, jak už jsme se mohli přesvědčit u předchozích Spinnen. Der Müde Tod rozhodně není nejlepším expresionistickým natož Langovým filmem (zub času je bohužel neúprosný), ovšem fanoušky němých klasik stoprocentně po duši pohladí. ()
Láska versus Smrt se střetávají ve čtyřech příbězích, které jsou vlastně příběhem jediným. A jakkoliv bývá Fritz Lang v souvislosti s expresionismem nejčastěji spojován s pompézní Metropolis (1927), mezi rukama a hlavou bije srdce mnohem hlasitěji právě v jeho Unavené smrti. ___ Dává smysl, že Fritz Lang nebyl nijak zvlášť nakloněn označování (nejen) Unavené smrti za expresionistický film. ___ Zaprvé, zařazení pod jedno hnutí oslabuje výjimečnou pozici, které se mu tehdy povedlo dosáhnout. Stal se tvůrcem s nevídanou svobodou, jenž plně rozhodoval o všech fázích výroby vlastních děl, nemluvě o navyšujících se rozpočtech a prodlužujících se metrážích. Zadruhé, více než jiné filmy byly ty Langovy navzdory adaptování německých látek především mezinárodní. Dokázal vyjednávat mezi pečlivostí mizanscény a střihovou dynamikou odpozorovanou z amerických a francouzských filmů, mezi intimitou a pompézností, mezi strhujícími aspekty vyprávění i opulencí kinematografie jako moderní umělecké formy. A tak zatímco po domácí premiéře sklidila Unavená smrt zprvu spíše zdrženlivé reakce, v Británii a ve Francii se dočkala naopak vřelého přijetí. ___ Douglas Fairbanks byl filmem okouzlen natolik, že zakoupil americká práva a „vypůjčil“ si z něj mnohé i do svého Zloděje z Bagdádu (The Thief of Bagdad, 1924), nemluvě o poctách složených Unavené smrti Luisem Buñuelem a Alfredem Hitchcockem. Udělala z Langa filmařskou hvězdu. ___ Režisérově nelibosti navzdory však Unavená smrt zůstává podobně jako jiné jeho filmy i vášnivě expresionistická, např. v působivosti i textuře obrovské zdi kolem pozemského sídla Smrti, pokřivenosti domků ve vesničce poblíž i v hereckém pojetí místních obyvatel; v komplexnosti architektury arabského města, v práci se stínohrami v benátské epizodě či v bohaté ornamentálnosti kostýmů i prostředí čínského příběhu. Je vlastně fascinující, kolika různých filmařských, žánrových i emocionálních poloh dokázala Unavená smrt skrze příběh boje mezi láskou a osudem dosáhnout, aniž by se rozpadla do separátních epizod. Zůstává totiž působivá nejen v detailech a stylizacích, ale i po stovce let zejména jako jeden velký příběh s prapodivným happy endem (a věřte mi, není to spoiler). [Připraveno pro LFŠ 2021] ()
4 v 1. Čtyři příběhy odlišného stylu i prostředí (potažmo kultury). Staroněmecká legenda, orientální dobrodružství, pletichářské italské drama z období renesance, čínské komediální fantasy (humorná také obsazením neasijců do rolí Číňanů). Pokaždé silně dokořeněné tragickou romancí mladého páru, což ale nakonec není dostatečně pevný pojivový materiál. Tři vložené povídky z filmu ční. Nad odvahou takového narativního experimentu vzhledem k době vzniku a filmové „sečtělosti“ tehdejšího diváctva musím přesto žasnout. V užití montáže nedosahuje Lang mistrovství např. Griffithe, zato výborně využívá prostoru před kamerou, hloubky, šířky i výšky záběru (nezvykle častý, ale vzhledem k tématu prostupování světa živých a neživých pochopitelný je vertikální pohyb). Postavy pobíhají všemi směry a obraz díky tomu působí velmi plasticky (na rozdíl od mnohých divadelně plochých filmů té doby). Stylově čistší Metropolis mne okouzlil více, ale coby důkaz Langovy geniality (a megalomanie) poslouží Unavená smrt stejně dobře. 80% ()
Nevím čím to je a nikdy si to pořádně ani nedovedu vysvětlit ale faktem je, že zejména ty staré klasické němé filmy a především ty německé tzv. expresionistické, mě do dnes dostávají, a to už od snímku "Upír Nosferatu", ke kterému jsem se z němých klasik, dostal jako k prvnímu (a není to tak dlouho), jestli je to jako v mnoha jiných filmech oné doby, takovým tím tajemnem, barvou obrazu, či něčím jiným, opravdu nevím. Ale každopádně vím, že jsou to moje takové neměnné lásky a perličky jak se říká na dně. Film "Unavená Smrt" k nim pochopitelně patří a také a zaujímá jedno z čelných míst. F. Lang který tento snímek režíroval si poprvé ve své kariéře vydobyl značného mezinárodní uznání a to teprve to nejlepší od něj mělo přijít. Sám se vyznačoval silnou expresivitou a kompoziční promyšleností záběrů. Dále pak pro něj byli příznačné styly jako : geometricky důsledná kompozičnost záběrů, kontrastní práce s osvětlením, a především tísnivé a mohutné dekorace viz.mistrovský snímek "Metropolis". Po výtvarné stránce jsou jeho díla také téměř dokonalé tam se ale nezapře jedna věc, že jako mladý studoval architekturu a dějiny umění. Film působí nebo alespoň na mě působil značně svěže a neobyčejně přesvědčivě především díky vynikající výpravě a celkovému obrazovému pojetí. Mnohé pozdější Oskarové filmy či historické velkofilmy mohou jen tiše závidět. Tento film určitě o nějaký ten rok jak se říká předběhl svou dobu. Ústředním motivem tohoto filmu je vlastně takové střetnutí mezi mladou ženou a personifikovanou smrtí. Dívka se nechce smířit se smrtí svého milého a Smrt, které se její práce už značně zprotivila, doufá že tato mladá žena v zápase s ní snadno podlehne. Žena která ale nakonec není v žádném případě ochotná obětovat jiný lidský život na záchranu svého milého, a proto jej nakonec raději následuje do říše mrtvých. Film se jinak skládá ze tří různých epizod odehrávajících se na třech různých místech a v různých dobách : v Bagdádu za vlády Hárúna al-Rašída, ve středověké Číně a v renesančních Benátkách. Celý děj filmu je vlastně podkreslen čtvrtou ústřední epizodou a to sice tou německou. Filmem jakožto takovým prostupují základní motivy rezignace, bezmocnosti proti neodvratitelnosti osudu a převaze se smrtí. Nakonec by se člověku neznalému a tomu který třeba ještě tento film neviděl skoro chtělo říct že tento snímek je značně podoben jinému a to sice pozdějšímu ale o to více významnému a mimořádnému mistrovskému dílu "Sedmá pečeť". Ale nenechte se oklamat, oba filmy jsou rozdílný a na hony vzdáleny. ()
Jedno z nadčasových děl německého expresionismu. Fritz Lang zde ukazuje Smrt v lidské podobě, která je již znuděná nevděčnou prací. V kontrastu k ní je mladá žena, která se snaží smrt přesvědčit, aby jí vydal život svého milého. Takhle úžasnou Smrt zobrazuje snad jen Bergmann v Sedmé pečeti. ()
Plačící socha, ó můj bože! ()
[LFŠ 2008] Především druhá polovina filmu je dokonalá. ()
Představení v doprovodu improvizovaném na unikátní dobové kinovarhany byl jeden z mých nejkrásnějších filmových zážitků. Moc, jakou má hudba nad němým filmem, je obrovská. ()
Uzasna rozpravka presytena temnou atmosferou. Laska, zivot a Smrt. Co je najmocnejsie? Humorne no desive zaroven. Nadherne vizualne spracovanie a kulisy. (Ps.: Nikdy by ma nenapadlo, ze najstarsi film, ktory zobrazuje historicku cinu bude z nemecka :). Zaujalo ma to o to viac, ze niektore pouzite prvky su typicke aj pre samotne Hong Kongske kostymove filmy). (10/10) ()
Der müde Tod je rozkošnická záležitost. Už pouhý fakt, že Lil Dagover a Walter Janssen jsou společně označeni za Das Liebespaar mluví za vše. Všechny jejich minulé inkarnace nejsou tak důležité jako prostý fakt, že tvoří jeden celek. Jeden bez druhého nemůže existovat a proto cesta do samotného království Smrti je tím nejmenším. Bernhard Goetzke jako Smrt je nádherně letargický vůči neměnné potřebě lásky a zvažuje čistě pro zpestření svého bití různé možnosti spásy. Leč v samém závěru se ukazuje, že Láska je silnější než Smrt. Všechny typické rysy spolupráce Langa a von Harbou jsou na místě, poslání vyšší myšlenky a fatální prostředí království Smrti nemá v jejich podání konkurenci. ()
Storočný koktejl Siedmej pečate, Fontány a Meet Joe Black. Ten rámcový príbeh ma položil do kolien. Formálne aj myšlienkovo. Bohužiaľ tie 3 príbehy medzitým mi trochu zaostávali a nedokázali ma úplne strhnúť. 8/10 ()
Zhlédnutí každého takového starého filmu je pro mě vždy určitě velkým zážitkem (už samotné vědomí toho, že sleduji film, z jehož tvůrců už nikdo není dlouhé roky naživu, mi osobně vždy přišlo minimálně zneklidňující), kvůli němuž i rád mávnu rukou nad lecčíms - za sebe kupříkladu nemám problém přiznat, že mi značná část děje přišla nesnesitelně nudná - přesto mi to kupodivu příliš nevadilo. Vidět film z tak jiného světa podle mě už tak nějak logicky předpokládá, že na něj člověk nemůže aplikovat současné hodnotící soudy. Ten film vnikl v nějaké době, přišel s nějakou zprávou o našem světě, a já jsem na pochybách, jestli mu vůbec dnešní člověk ještě má šanci "správně" rozumět, jestliže jej vidí natolik "přesazený" z původního kontextu. Kupříkladu mě tam nejvíc bavilo to vizuální zpracování a potom samotná postava smrtky, která zde má značnou působivost - byť přesvědčivosti Václava Lohniského ve snímku Dařbuján a Pandrhola podle mě přece jen nedosahuje. Celkově mi přijde úžasné, že se tento film zachoval a že ho může vidět i dnešní člověk - mimochodem přišlo mi, že scéna v místnosti se svícemi posloužila jako inspirace pro podobnou scénu v Herzově snímku Deváté srdce ("síň času"). ()
Pratchett vytvořil osobu Smrti nejvtipnější, Bergman nejděsivější, Lang nejdepresivnější... Smrt v podání Bernharda Goetzkeho je jednou z nejsmutnějších postav, které se kdy procházeli po plátně. Vykonávaje odpornou práci, jenž mu zjevně není zrovna po chuti si po celou dobu uchovává smutně vědoucí výraz, že ani ten nejsilnější cit nemůže přetnout cesty osudu a všechny příběhy zahrnuté v tomto nádherném díle to krásně ilustrují a přes snahu ženské postavy mu pouze dokáží, že má pravdu. Zdánlivě šťastný konec vyznívá do prázdna, na depresivním vyznění snímku už nic nezmění a asi mi chvilku zabere, než se mi podaří chmury filmem vyvolané překonat. ()
Verze 99 min., kolorovaná, s hudbou (příšerná), anglické mezititulky. Veliké zklamání... ta Intolerance se mi pořád vrací, zase tři příběhy z různých historických období... ()
Fritzku, jsi inovativní, máš hodně zajímavý příběh a naprosto chápu, že jsi musel v kinematografii působit jako nejnadanější zjev, ale natahuješ to jako blázen. Ačkoliv je to s každou minutou lepší, tak dokoukat to je pro mne dneska už trochu peklo. Speciálně ta arabská část je jen nuuuuuuda. Alespoň je tu cockfight. ()
Sprvu to vyzerá na temný príbeh, aké boli v danej dobe vo veľkej popularite, kde hlavne smrť zosobnená šľachovitým vysokým mužom s ostrými rysmi tváre hrajú prím. Čoskoro sa film v dobrom slova zmysle zromantizuje a nastoľuje večnú myšlienku, že láska je mocnejšia ako smrť. Hoci má mladá žena, ktorá chce vyslobodiť svojho milého zo spárov smrti, splniť aspoň jednu úlohu z troch, nech si nikto nemyslí, že bude svedkom klišoidného záveru. V tomto oceňujem Langov prístup k scenáru. Môj pocit z tejto podoby nemeckého expresionizmu je pozitívny. ()
Představte si, že koukáte tři hodiny na Hledání ztraceného času. Tak asi takové to je. Bez pochyby Langova inovativní režie a technická stránka filmu na výbornou. Ale ty příběhy. Kdyby to aspoň mělo jen hodinu. 5/10 PS: Když se v Číně někdo přemění na prase, tak očekávám, že na čínské. ()
Únava jako argument, únava jako trest... Neprávem opomíjený snímek Fritze Langa, který je ve stínu jeho slavnějších děl, ačkoli patří k pilířům filmových projevů německého expresionismu. Stylisticky se jedná o nebývale rozmanitý opus skandinávského střihu o Smrtce na nekonečné cestě bez možnosti vykoupení. Paradoxně nejstrašnější je úděl vykonavatele, kterého unavuje vlastní všemocnost (nemůže prohrát). Jenže to není vše – Lang do filmu velmi účelně zasadil tři „povídky svíce“, které demonstrují postavení Smrti/smrti v lidském životě. Napříč kulturami (renesanční Itálie, Arábie, Čína) se tu rozehrávají mocenské intriky a trestání zakázané lásky. Zejména čínská povídka je mimořádně vtipná a prokazuje černohumorný potenciál expresionismu – její absurdní stylizaci sice nejde brát úplně vážně, ale v hyperbole kroků absolutního monarchy můžeme pozorovat, kdo ve skutečnosti rozhoduje o životě a smrti. Samotná Smrt to totiž v tomto kontextu opravdu není. Ve všech povídkách plní roli poslíčka, místy trapného poskoka tupého vládce. Smrt si vybírá jen částečně, protože podnět k vykonání dostává opět od lidí (nebo od Boha, řekli by někteří diváci). Lang natočil vynikající dílo; svěží, ironické i trvale mrazivé. Již zde prokázal svou umanutost a rysy megalomana. Umět takto potrestat Smrt je vskutku elegantní – unavená se plahočí za dalším plněním, což je nejpřijatelnější trest pro tak strašné zadání. ()
Vynikající scénář rámující tři epizody z různých míst a časů do příběhu dívky, která po vzoru Julie chce následovat svého milého do smrti. Faustovská smlouva jeden život za jiný vytváří paradoxní situace, když ženy naříkají, že si je smrt nechce vzít, ale když je smrt vyzve, odmítají. Mimo scénáře vyniká svižný střih, ačkoli Lang kamerou takřka vůbec nepohybuje, díky střihu měl film svižný spád, za který se nemusí stydět ani dnes. Každá epizoda je jinak tónovaná, odlišují se fonty mezititulků, které přesně zapadají do jednotlivých príběhů. Nejoblíbenější epizody mám dvě: Bagdád a Německo. ()
V době 3D, barev, 7.1 zvuku a hlasů je tahle věcička z roku 1921 mimořádná událost. A na němce je to prostě smrtící. ()