Sladký ničema

Woody Allen a jeho příjemně nostalgická pocta Emmetu Rayovi, který si to přes svoji kleptomanii, nespolehlivost a nezodpovědnost rozhodně zaslouží. I když se jedná v prvé řadě o komedii a míst k zasmání tu je skutečně dost, je Sladký ničema jedním z nejvážnějších Allenových filmů a neodráží jenom Allenův úsměvný "životanázor", jehož je tu ale stále ještě víc než dost. (30.08.2005)

Tak trochu jiný Woody Allen, i když se i tady dají vystopovat známé prvky jeho stylu. Nicméně je to přes svou mírnou odlišnost jeden z jeho nejpovedenějších filmů, čemuž napomáhají i skvělí herci. Sean Penn sice není zrovna "výrazný" herec, ale tady své roli dal snad vše a nevytkl bych mu zhola nic. Příjemným překvapením pro mě byla britská herečka Samantha Morton, která své němé roli dala slova jen svými pohyby a mimikou, a myslím, že to zvládla skutečně na výbornou. (10.01.2003)

Řekl bych, že Allen dal do tohoto snímku nejvíc ze sebe, ale bude to asi jen blbý dohad... Podle mě je škoda, že je film rozmělněný na lepší či horší scénky a vtípky. Nejvíc mě asi dostal ten s měsícem a Emmetova posedlost skládkami, potkany a vlaky. Penn je vynikající a Allenův scénář dává i nehudebníkovi-nejazzmanovi celistvý obrázek o jakési "komunitě" v určité době. Ovšem poslední scény a Emmetův konec mě málem rozplakaly... (17.09.2003)

Woody chtěl vždycky natočit film o své třetí největší lásce (první je on sám, druhou Soon-Yi), o jazzu. Když k tomu konečně došlo, dal volný průchod zažranosti do tématu a natočil mystifikačně životopisné retro, které si vychutná jenom úzká skupina diváků. Tedy úzká skupina z úzké skupiny Woodyho fanoušků. Emmet Ray, bezpáteřný egoista, jenž objekty svého zájmu před uplatněním metody „Love and Leave Alone“ (obdoba „sveď a smeť“) rád zasvětí do tajů sólové deratizace, je ve své podstatě prosťáček nejprostší, který si odmítá sundat zrcadlovou clonu z očí. Až příliš pozdě začíná vidět okolní svět. Jeho tragikomický potenciál mohl být scénáristicky zužitkován mnohem lépe, herecky stěží. Penn dělá pro zlidštění Emetta maximum a netřeba znát skutečného Djanga Reinhardta, aby vás obsese hlavního hrdiny jakýmsi „cikánem z Francie“ pobavila i rozesmutnila. Stejně netřeba vědět, že za groteskními výrazy sladce křehounké Samanthy Mortonové stojí inspirace Harpem Marxem. Problém nastává s touhou lépe pochopit aranžmá, do něhož jsou hlavní postavy zasazeny. Bez ponětí o americké jazzové scéně 30. let budete asi (stejně jako já) sledovat četná, děj neposunující hudební čísla s chladným odstupem. Postupně jsem se znepokojením zjistil, že na mě ta nadměrná dávka jazzu, v níž můžete rozluštit i poctu Felliniho Silnici, Kmotrovi nebo Bonnie a Clydeovi, působí jako ukolébavka. Uznávám, nejsem vhodným divákem. 65% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Melies, MacGyver (02.06.2009)

Pro Woodyho Allena docela netradiční film. Sean Penn je opravdu brilantní ("poď na skládku střílet potkany") a Uma sexy a Samantha Morton podala svojí postavu opravdu megasympaticky. Woody to tentokrát vzal z trochu jiného soudku a výsledek je super. A kdyby se vám nelíbil film tak ta hudba v něm vás přesvědčí. (09.11.2005)