If Beale Street Could Talk
If Beale Street Could Talk
If Beale Street Could Talk
If Beale Street Could Talk
If Beale Street Could Talk
Režie:
Barry JenkinsScénář:
Barry JenkinsKamera:
James LaxtonHudba:
Nicholas BritellHrají:
KiKi Layne, Stephan James, Regina King, Teyonah Parris, Colman Domingo, Brian Tyree Henry, Ed Skrein, Emily Rios, Michael Beach, Aunjanue Ellis-Taylor (více)VOD (2)
Obsahy(2)
Kdyby ulice Beale mohla mluvit, intenzivní milostný příběh o nerozbitném poutu zamilovaného páru, který musí za své štěstí tvrdě bojovat, se odehrává na počátku sedmdesátých let v černošském Harlemu. Jeho vypravěčkou je devatenáctiletá Tish Riversová. Tato dcera a budoucí manželka zde živě vzpomíná na vášeň, respekt a důvěru, která ji spojovala s jejím umělecky nadaným snoubence Alonzem Huntem, jemuž se přezdívá Fonny. Tish a Fonny se spolu přátelí od dětství. Sny o společné budoucnosti se ale rozplynou ve chvíli, kdy je Fonny zatčen a křivě obviněn ze zločinu, který nespáchal. (Cinemax)
(více)Recenze (62)
Oscar 1 : Herečka VR - Regina King + 2 nominace: Hudba, Scénář - A ()
Chápu, že pro diváky vyžadující silný a originální příběh, může být Jenkinsova serenáda zklamáním (pakliže tím skutečným důvodem není kombinace nízké emoční inteligence, latentního rasismu a neochoty jít dílu trochu vstříc, něco si o něm předem zjistit a zkusit pochopit jeho vyjadřovací prostředky). Ta nejlepší melodramata, s jejichž konvencemi film nápaditě pracuje, ale vždy vyprávěla hlavně hudbou a barvami (Jenkins k tomu po vzoru Claire Denis přidává lidské tváře a těla, dotyky a pohledy, způsob, jakým spolu lidé verbálně i nonverbálně komunikují), byla doslovná, v lecčem naivní a svou pozornost alespoň navenek zužovala na vyjadřování citů ve vztahu. If Beale Street Could Talk nestojí na překonávání konfliktů a dramatických zvratech. Dává nám v nechronologickém sledu zakoušet (procítit, prožít a dotknout se) různé situace. Svou skladbou s pravidelným rytmem, cyklickými návraty a překrývajícími se scénami připomíná bluesovou píseň nebo lyrickou báseň. Cílem není realismus, ale skoro hmatatelné navození určitého okamžiku, nálady a emocí, často protichůdných (láska, bolest, smutek, smích). Skrze city se ale do filmu dostává také politika - protože chceme (vidět) uspokojivou love story, společně s mladým párem prožíváme bezradnost a zklamání ze světa, který je opakovaně zrazuje, který je oslovuje jen proto, aby jim připomněl, že kvůli jiné barvě pleti nemají stejný nárok být bezstarostně zamilovaní jako ostatní. If Beale Street Could Talk je uhrančivý film neobyčejné křehkosti, výlučný v kontextu dnešní filmové produkce mimo jiné nadstandardními požadavky na vnímavost diváků (mj. proto, že pro svůj taktilní charakter zjitřuje i ty smysly, jejichž existenci si při sledování jiných filmů ani neuvědomujete). 90% ()
Barry Jenkins si natrénoval umělecký film u Moonlighta, kterého mu ocenili Oskarem a tak si myslel, že v tom duchu může i pokračovat dál. Herecky ok, ale příběhově to byla strašně nezáživná nuda, kterou ani sem tam zajímavá kamera prostě nezachránila. ()
Barry Jenkins je pro Akademii vážně požehnáním. Ve chvíli, kdy od intimního dramatu v Moonlight přešel k důslednější ilustraci systémového rasismu, milosrdně utekl do minulosti a umožnil tak divákům obrnit se hradbou časového odstupu - i když by se takový příběh klidně mohl odehrávat dnes. Fakt je skoro legrační, s jakou úpěnlivostí americký mainstream dokola objevuje, že v 60s a 70s byl v USA fakt rasismus - a s jakou elegancí se vyhýbá současnosti. Je to tak pohodlné. Stejně jako je naprosto jasné, že Jenkins hodně chce mainstreamové uznání a zatímco věřím, že minule šlo o upřímný střet oscarové poptávky a jeho tvůrčí nabídky, If Beale Street Could Talk už působí jako film od prvního písmene scénáře koncipovaný pro ceny a dojímání. A to nebývá dobré. ()
If Beale Street Could Just Shut Up. Aka sbírka klišé o rasismu natočená jako hladivé melodrama seroucí mramor a obhajující psychicky nestabilního floutka, který uměl krást, kopat do lidí a zasunout do 19ky bez gumy, ačkoli měl na cigára. Jenkins se 2 hodiny dojímá a doslovně snad pětkrát zopakuje hlavní myšlenku, jež je stejně mdlá a oscarově nanicovatá jako trapně stereotypní momentka s bilým uslintaným fízlem, jež je na neumětelské úrovni jako stbácké role Ondry Malého v českých flácích o komančích. Afroameričané na straně ústřední dvojice jsou samozřejmě 100% hodní, ačkoli se nejedná o svatoušky. Kdokoli je proti jejich lásce, je automaticky zlý, protože chraň bůh aby se o rasismu jen trochu polemizovalo v šedé sféře a ne jen prvoplánově připomínalo, že to minority nemají snadné. ()
I přes všechnu tu tíhu, příjemně optimistická podívaná s velkým srdcem a plná naděje. ()
Kdo chcete poznat a pocítit Baldwinovo strhující citové, smyslové, alchymické, zoufalé i dojemné, kruté, bezvýchodné a skrze všechny instance milující, životu loajální a každopádně veskrze lidské prožívání nečernobílého světa, střetů, průniků a dorozumívání černých i bílých tehdy a tam, pusťte si Stíny Johna Cassavetese z téže doby jako Baldwinovy romány (více a uhrančivěji v mém komentáři k Shadows: https://www.csfd.cz/film/44065-stiny/komentare/?comment=10268290). Tohle uhlazené, líbivé, slušňoučké melodrama pravidelně frázující kýče a klišé obrazem, slovem i myšlenkou a čpící neproblematickým zobrazováním i herectvím, se má k Baldwinově i Cassavetesově syrové a pravé, tklivé i drásavé, harmonické i skřípavé melodramatice tehdejšího kvasu jako omalovánky s Makovou panenkou k plátnům Edouarda Maneta, například. Aťsi takový film jako tento jest, ale s Baldwinovým jménem se nikdy neměl spojovat. *~ ()
Nejufňukanější sociální drama pod sluncem, na kterým mi vlastně ani tak moc nevadí, jak okatě pošilhává po Oscarech, jako spíš to, že ze svejch lítostivejch postav dělá ztrápený ubožáky, se kterýma nemám absolutně žádnou šanci soucítit, spíš mě tak akorát štvou. ()
V součtu jde rozhodně o dílo lepší než Moonlight nebo podobně ambiciózní a upovídané Fences Denzela Washingtona, neboť představuje uvěřitelnější aktéry, zajímavěji konfrontuje své myšlenky v intimním světě hlavních postav a nabízí několik silných momentů, které uvíznou v paměti a neupadají k sentimentalitě. Avšak pořád je to film přespříliš ubrečený a hnaný vstříc potlesku tak okatě, že mu navzdory neoddiskutovatelným formálním kvalitám a stále chvályhodným myšlenkám tleskat prostě nemohu. O to více, když závěr pochází z ranku těch nejočekávanějších a nejobyčejnějších - možná to byl záměr, ale mě bohužel neoslovil. Více zde. ()
Kurevská nuda! Film sa celý čas vlečie, vlečie a vlečie, až mi znechutil hlavných hrdinov do takej miery, že som sa ku koncu filmu na tie ich ksichty už nemohol ani pozerať! Bohužaľ, nesadla mi forma vyprávania príbehu. Až na tú facku v 25. minúte to ostatné bolo jedno obrovské utrpenie pre mňa. ()
Formálne veľmi vypiplaný film, pri ktorom sa ukazuje, že na Moonlighte sa Jenkins "iba" učil. Beale Street je už sebavedomý film svojho tvorcu, ktorý vie, aké prostriedky potrebuje pre vyrozprávanie vlastných príbehov. Takže pokiaľ sa budete sústrediť na čistý formalizmus a urobíte si prípadne graf časového sledu udalostí vo filme, rytmus voiceoveru hlavnej postavy, použitie dokumentujúcich autentických fotografií, výpočet priamych pohľadov postáv do kamery, ktoré sú vlastne mimo diegézy, premyslené prechody medzi zábermi, tak aj môžete zabudnúť, o čom film je a budete sa radovať iba z týchto činností. Pokiaľ sa budete sústrediť na momenty, kedy sa upozorňuje jednostranne na rasizmus, tak naopak môžete byť rozladení a ako biely občan sa cítiť dotknutý. Film však nie je jednostranne kritický, akoby sa mohlo na prvý pohľad zdať (ostrá kritika vlastných radov bola zrejmá už v Moonlight), taktiež vo vlastnej komunite to emocionálne vrie a nie každý je spravodlivý, rodine sa zo všetkých síl snaží pomôcť biely a férový, ale idealistický právnik. Beale Street asi doceníte až na opakované pozretie, aby ste jeho formálny štýl plne pochopili a prepojili si ho s obsahom. Vlastne ide o ďalší nesporný dôkaz toho, že forma a obsah sú navzájom pevne prepojené elementy filmovej tvorby. ()
"If Beale Street Could Talk" má podľa mňa zaujímavú tému, dobrých hercov a celkom silný príbeh. Ale nemám pocit, že by to bolo všetko absolútne skvele zvládnuté a za to môže jeden podstatný fakt. Barry Jenkins je podľa mňa skvelý režisér a chce dať svojim postávam hĺbku. Chce ich rozobrať, chce, aby sme ich spoznali a trávili s nimi čas. A možno by to bolo aj fungovalo. Lenže film skáče ako sa mu páči, nemá priestor na to, aby sme postavy stihli poriadne spoznať, a hlavne nám dáva niektoré informácie veľmi neskoro. Premýšľam ako by to vyzeralo keby sa to rozhodlo podať v správnom poradí. Film by mohol mať prvú polku, kde by sme sa sústredili na vzťah hlavných hrdinov a druhú polku, kde by sa riešili problémy s jeho zatknutím, a tým že čakajú dieťa. Nemôžem na sto percent povedať, že by to fungovalo, ale možno by to malo lepšiu kostru, ktorú by som dokázal viac pochopiť a nenudilo by ma to miestami tak veľmi. Film nie je vyslovene nudný. Má pomalé tempo a ide si svojim krokom, no v takto rozhádzanom filme to jednoducho nefunguje. Je tu pár skvelých scénok, ktoré si ale zapamätám. Najmä keď sa Fonny stretne s bývalým priateľom, ktorý bol zatknutý za krádež auta. To je skvelý moment. A rovnako aj záverečná scénka. Plus je tu aj stretávka oboch rodín, kde sa trošku vystrupňuje napätie a dáva to tomu ráz. Som rád, že som film videl, znovu by som sa k nemu asi nevrátil. Hodnotenie: B- ()
Nevadilo mi pomalé tempo, ani spracovanie, aj herecky to bolo fajn ... vadilo mi len to, že skoro každá jedna veta, ktorú tam niekto vypustil z úst, bolo jedno veľké klišé. Trpela som. ()
Ďalšie doslova čiernobiele videnie sveta a typická menšinová propaganda. Oscar za vedľajšiu rolu len za rasovú príslušnosť a nie za výkon, to už je na výplach žalúdka, za čo tá komediálna akadémia udeľuje ceny. Kedysi vážna cena, dnes to už má ktorýkoľvek nedouk z hocijakej diery, hlavne, že nie je biely a hetero. Ale čo by som očakával od čierneho režiséra, ktorý nedokáže o ničom točiť len o údajnom útlaku svojej rasy? Harlem, predčasné tehotenstvo a černoch v base, že by originálna téma? A prečo musela trvať tá akože milostná scéna 10 minúť? Že by sa režiser dostatočne neukojil pri svojom zvratku menom Moonlight? Najväčšiu časť filmu vypĺňajú siahodlhé zamyslenia sa a úvahy, niekedy v konverzácii a niekedy len tak osamote v štýle tichého blázna. ()
Příjemné je, že tento lyrický film o komplikované intimitě černošských postav je v českém znění. V černé americké zkušenosti jde režisér až do hloubky kostí. Takový glutamátový gospel a mučednictví. Regina King předvádí tiché divadelnictví. Jde o nesentimentální příběh o obtížnosti života a nespravedlnosti. Zároveň vyvolává romantickou , intenzivně rezonující představivost. S jednou nohou v realitě a jednou v éteru. ()
Keď sa nad tým tak hlbšie zamyslím, „Kiežby ulica Beale mohla rozprávať” , je opäť ďalším, pozoruhodným prírastkom do rasovej tématiky, ktorá je akurát vo veľkom kurze, je vyhľadávaná, i keď možno práve teraz trochu zahnaná do kúta, lebo postavy majú tentokrát úplne iné starosti, než riešiť typickú neznášanlivosť, ktorá i na začiatku 70. rokov isto neutíchala. Na rozcestí sú dve rodiny, najprv u Riversovcov, kde mladučká Tish zisťuje, že je tehotná, a tak sa otec Joe rozhodne túto novinu oznámiť aj protistrane, kde iba Frank Hunt sa pôjde opiť so svojim budúcim zaťkom. Frankova manželka + obidve dcéry nemajú žiadneho pochopenia pre túto situáciu, možno aj kvôli tomu, že jej syn Alonzo, prezývaný 'Fonny' , je zašitý do basy pre krivé obvinenie zo znásilnenia, zdeptanou ženou z Portorika ? Vznikne extrémne brutálna hádka, ktorá skončí takmer poriadnou bitkou. Cez retrospektívu, a to pomocou častých „flashbackov” , sa s talentovaným černošským režisérom, producentom a scenáristom - Barry Jenkinsom vraciam do minulosti týchto postáv, keď bolo všetko ešte v súlade so životnou harmóniou... Zaujali ma zvyčajne herecké výkony, ktoré sú naprosto ucelené a vyvážené, ďalej, d.p. Jima Laxtona + hudba Nicholasa Britella. Síce Plan B nezaznamenali t-a-k-ú účinnú „trefu do čieneho” , ako pred dvomi rokmi, ale oscarový úspech tu jasne vidieť ! Jenkins je okuliarnatý frajer ! ()
Lyrický film s nezapomenutelným soundtrackem, který je zároveň velmi silným emocionálním prožitkem. Poetický umělecký film na vrcholu. ()
Film, který se neopírá o příběh, ale podobně jako Moonlight o rozvinutí příběhu sociální problematiky, která je podtržena vybroušenými výkony, se kterými tu vedou hlavně KiKi Layne a Regina King (se zaslouženým Oscarem). ()
Future classic na poli angažovaného romantického filmu o bezpodmínečné lásce (za předpokladu toho, že v současné době lze ještě vytvářet kánony a klasiky), který sice příjemně překvapí širokou paletou témat, jež se spolu hladce proplétají, leč místy se není schopná vyvarovat laciným vizuálním zkratkám. Odnesly to zejména nepřející, záporné postavy, které jsou jak z komiksu a mě osobně ještě iritovalo jak ústřední dvojice není schopná po ulici chodit jinak než prostředkem. Jinak kamera, hudba a herci famózní. Zejména u kamery lze vidět, jak se snaží bolestivě krotit své ambice ve prospěch větší civilnosti, ale občas to zkrátka ujede a nasnímá fantastické sekvence typu stěhování do imaginárního bytu či domácí porod. ()
Související novinky
Na Febiofestu uvidíte oscarové snímky
26. ročník Mezinárodního filmového festivalu – Febiofest přiveze do Prahy francouzského herce a režiséra Louise Garrela, který 25. března osobně uvede svůj nejnovější film Věrní nevěrní. Komediální… (více)
Studio United Artists znovu ožívá
Sto let poté, co legendární tvůrci D. W. Griffith, Mary Pickford, Charlie Chaplin a Douglas Fairbanks založili první distribuční a produkční společnost na podporu nezávislých filmových umělců, studio… (více)
Ceny LA kritiků vyhlášeny
Oscarový závod je v plném proudu a nebýt toho, že je nový snímek režiséra Alfonso Cuaróna cizojazyčný, byla by Roma definitivním adeptem na sošku za nejlepší film. Potvrdily to teď čerstvě rozdané… (více)
Nominace na 76. Zlaté glóby
Nominace na 76. ročník Zlatých glóbů byly čerstvě oznámeny a vy po nich teď nejspíš budete mít ještě více otázek, něž kolik jste měli před nimi. Mezi pěticí nejlepších dramat se totiž objevily filmy… (více)
O mém názoru na Moonlight radši moc aktuálně psát nebudu- ve zkratce řeknu, že je to hezky natočené dílo s kvalitní režii Baryho Jenkinse a solidními výkony všech zúčastněných, bohužel utopené v nepřekvapivém a nezajímavém kabátku ve kterém chybí téměř všechny možné existující emoce. Neříkám, že je to špatný film (spíš naopak) ale pravděpodobně se jedná dle mého názoru o nejméně zasloužený Oscar za nejlepší film v historii. Rozhodně se však musí uznat, že je Barry Jenkins šikovný tvůrce s chytrou vizí jehož kariéru by měl filmový divák sledovat. A i když Moonlight extra nemusím, na jeho novinku Kdyby ulice Beale mohla mluvit jsem byl zvědavý. Ta nakonec nerozsekala Oscary tak moc jak se čekalo, obdržel ale 3 nominace - konkrétně za nejlepší adaptovaný scénář od samotného Jenkinse, nejlepší hudba z rukou Nicolase Britella a nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli a Regina King si za tenhle výkon Oscara opravdu odnesla- Jenkins tak sice Oscary po druhé nezdrtil, ale pořád byla jeho přítomnost cítit. A teď je otázka jak moc ulice Beale sází na jistotu- Jenkins sází na tématiku rasizmu, která na současnou artovou cílovku funguje neskutečně. Je možná škoda, že se většina autorů pohrává s rasismem v minulosti a zapomíná na to, že rasizmus funguje i v současnosti. Je znát, že Jenkins moc chtěl další uznání a na rozdíl od Moonlightu je ulice Beale možná tlačena až příliš na jistotu. I přes fakt, že se hraje na jistotu ale musím zmínit, že Kdyby ulice Beale mohla mluvit je dle mého lepším/zajímavějším filmem než Moonlight. Na rozdíl od Moonlightu na mně fungovalo hodně emocí, zajímali mě postavy a především jsem chtěl vědět jak to bude probíhat dál. Což mi u Moonlightu chybělo... Kdyby ulice Beale mohla mluvit je sice sázka na jistotu a možná si s hlavní zápletkou nehraje tolik, je ale hezky natočená, hezky napsaná a hezký zrežírovaná. Je možná jenom škoda, že sází na téměř všechny možné klišé z rasitických filmů. Reálně na mne skrz tématiku rasizmu více fungovali i Skrytá čísla, což je odlehčené feel-good drama. Lidé, kterým se nelíbila Zelená kniha asi budou mít z prodaného rasizmu radost, zbytku se to ale velmi těžko prodá.... Oscar za vedlejší herečku je naštěstí zasloužený, protože Regina King válí. Možná bych to sice dal spíš Emmě Stone za Favoritku, fakt, že ale King vyhrála mně neurazí Hudba od Britella lahodí uším a bravurně využívá housle. Kamera Jamese Laxtona (který kameroval i Moonlight) je stejně jako v případu Moonlightu nádherná a opět hezky zaznamenává detaily na obličeje. Krom King jsou herecky dobří i všichni ostatní- Hlavní hvězda KiKi Layne je roztomilá, stejně dobře působí i její protipól Stephan James. V menších rolích potěší i Pedro Pascal, Finn Witrock, Ed Skrein nebo Dave Franco. Že začátku jsem měl problém s tím , že film skáče z minulosti do přítomnosti, časem jsem ale pochopil, že takto vyprávění funguje líp. Měl jsem problém s několika detaily, které znásilňují oči: malé děti koupající se v tílku nebo zbytečná scéna s parukou jsou ve finále příliš zbytečné na to je řešit, trochu ale výsledný dojem kazí. Ani konec mě dvakrát neuspokojil, především kvůli tomu, že dost jasně neřekne co se ve finále stalo. Někdy ta neuzavřenost ve filmu funguje (příklad Tři billboardy za Ebbingem), tohle ale bohužel není ten případ. Jenkins mě ani s ulicí Beale nerozsekal, své vypravěčské kvality ale předvedl velice jasně i tentokrát. Když si to udrží a bude to příště i lepší film, budu rád...... () (méně) (více)