Tlačit rukama

Pozoruhodný debut tchajwanského režiséra, který je v současnosti znám spíš díky filmům s typicky americkou resp. evropskou tématikou (Rozum a cit, Ledová bouře, Hulk...). Jednak jde o vděčné téma kontrastu dvou odlišných kultur (pan Chu se na stará kolena přestěhuje za svým synem do USA, který se oženil se snad až příliš typickou Američankou) a pak také o velmi netradiční martial ars film. Tematizovaným bojovým uměním je zde tai či, které snad proto, že bývá spojováno s pomalým tempem a se stářím (přestože existují i velmi dynamické školy), není příliš často v centru filmařské pozornosti. Ang Lee tento stereotypní pohled podporuje volbou ústředního hrdiny (starý pan Chu – mistr tai či) i pomalým tempem filmu, kde je více prostoru věnováno „duchovní“ stránce tai či než bojovým scénám (i když i na ty dojde). Režisér se k žánru martial ars filmu vrátil v roce 2000, kdy svým filmem Tygr a drak (Wo hu cang long) povýšil a pro mnohé diváky i objevil subžánr wire fu filmů. Zajímavý je i životní příběh představitele hlavní role. Pan Lung se jako mladík přidal ke Kuomintangu, po vítězství komunistů uprchl do Tchaj-wanu, kde se přes armádní divadelní kroužek dostal k herectví. Hrál především v televizních filmech a seriálech. Na počátku 90. let vzkřísil jeho kariéru právě Ang Lee. Sihung Lung hrál ve všech jeho asijských filmech. Naposled těsně před svou smrtí právě ve filmu Tygr a drak. (20.01.2006)

Musím říci, že filmografii režiséra Ang Leeho nemám vůbec prozkoumanou. O to více mě překvapil jeho debutní snímek. Střet dvou kulturních světů je protkán jemnou ironií s humornými vsuvkami a hlavně lidskostí. Otec a syn. Stáří a mládí. Otec, který dokonale ovládá Tai Chi se přestěhuje za svým synem do Ameriky, kde žije i s jeho ženou, která je neurotická spisovatelka a se svým vnukem. Nemůže si zvyknout na jiný způsob života a v tu chvíli se začíná odehrávat dramatický a chvílemi velmi úsměvný příběh. Trochu se zde míchá i politika, kdy se čínský komunismus střetává s americkým imperialismem. Zejména scéna v restaurační kuchyni, kde otec Chu umývá nádobí má silnou dramatičnost. A co znamená význam názvu snímku "Tlačit rukama" si pozorný divák určitě užije a vryje do paměti. (24.04.2024)

Nemyslím si, že to je primárně film o střetu východní a západní kultury. Někde na pozadí (a ano, někdy dost výrazně) to zde je pořád, ale stáří, to je oč tu běží. Jak důstojně zestárnout? Jsou děti povinni se starat ve stáří o své rodiče? A jak? A k tomu ukázka toho, kam vede snaha (ač v dobré víře) manipulovat cizími lidmi. Za vrchol/symbol považuji scénu z čínské restaurace. Symbol snahy postavit se hrdě nepřejícím lidem, okolnostem, osudu. Zpočátku se na mě film působil "televizně", ale čím dál tím více se z něj stávalo působivé drama. Není zde analogie se zestárnutím? (19.06.2015)

Malé velké rodinné drama si bere na mušku soužití více generací. Jde tady i o střet americké kultury s čínskou, která je zvyklá na společný život dospělých dětí se starými rodiči v jedné domácnosti. Oba manželé i  dědeček dělají  co mohou, ale je pro ně obtížné, si vzájemně porozumět  Každý z těch tří měl v něčem pravdu, a neměla jsem problém, nalézt pochopení  a sympatie pro každého z nich. S tím, jak nakonec svoji situaci vyřešili, jsem byla spokojena, akorát ta akce dědeček versus bojová přesila v restauraci mi přišla poněkud přehnaná Jako by se režisér obával, že rodinné drama samotné nebude divákům stačit. (23.04.2024)

„Abychom mohli studovat vnitřní síly, usilujeme o ušlechtilejší stav bytí.“  Z tchaj-wanské kinematografie jsem dosud skoro nic neviděl a jako úplný neznalec jakýchsi tai chi cviků jsem se v prvních minutách málem začal domnívat, že mě čeká něco jako předchůdce Hranice ovládání. :o) Úvodní scény beze slov mě ovšem okamžitě vtáhly, navíc poutavým způsobem představily hlavní postavu mistra Chu, velice příjemného svérázného „dědka“ z daleké exotické ciziny, kterého jsem si brzy celkem oblíbil. Neznám ani tvorbu Ange Leeho a ač už tady v debutu je vidět, že jeho šlépěje budou často kráčet směrem do Spojených států a to jak tematicky, tak k závěru (ve scéně z vězenské cely) už i stylem, kde na můj vkus zbytečně začne brnkat na strunu patosu, jedná se o velmi příjemnou záležitost na téma střetu kultur, odhlečenou v správné míře jemným humorem. Téma dnes už možná ve filmové tvorbě dosti zprofanované, přesto mi tenhle kousek pozitivně celkem padl do noty. Scéna konfliktu s restauračním personálem v umyvárce byla obzvlášť zajímavá, nakolik se pro našince může jevit jakoby z žánru sci-fi/fantasy. [80%] (31.03.2023)