Děsivé dědictví

Děsivé dědictví je vše, co se o něm píše, a ještě mnohem víc. To srovnávání s Vymítačem ďábla je naprosto přesné. (29.06.2018)

Chápu, že úvodní hodina bez hektičtějších momentů, sázející spíše na rodinné drama než na napínavý horror, má lépe vtáhnout do děje a hlavně seznámit diváka s postavami, mě ale expozičně uspávala. Po scéně se sklenicí se nicméně šlápne na ten správný atmosférický pedál a finále je vyloženě psychedelické. Konec světa nepřijde se srážkou s asteroidem, výbuchem supervulkánu ani po erupcích na Slunci, ale přesně po tomhle. Fakt strašidelný, pokud věříte. (21.07.2018)

Po dlhšej dobe výborný psychologický horor, navyše s mojou obľúbenou herečkou T. Collette i silným hereckým partnerom v podobe G. Byerna, ktorého som už dosť dlho nevidel. Film má výbornú atmosféru, je pomerne silne psychologicky zameraný, i pomerne realistický. Nevsádza sa na lacné lakačky, film má pomalé tempo a postupne sa zažiera pod kožu až si uvedomíte, že od neho neviete odtrhnúť oči a ste zvedavý na záver. No a práve ten takmer všetkým pokazil inak veľmi silný zážitok. Ono, záver by možno nebol ani tak zlý, keby na neho bol divák postupne pripravený. Ten prechod z realistického a psychologického filmu do nadprirodzenej, satanistiskej tématiky je jednoducho veľmi rýchly a celý záver pôsobí ako z iného filmu. Dosť mi to pokazilo dojem, ale i tak dávam slušné štyri hviezdy. S iným záverom by to bol mimoriadne vydarený horor. Film 80%. Toni Collette 100%. (10.09.2018)

Prva hodina je fantasticka. Komorna, civilna, napinava a hlavne emocne zdrvujuca. Toni Collete tu dostala zivotnu rolu a vobec by som sa necudoval potencialnemu oscarovi. Problem je vsak trochu v tom, ze je to prilis vyhrotene a rezijne to nie obcas uplne dokonale. Takze sa miestami neubranite nechcenemu pochechtavaniu. Najma v poslednom akte, ktory uz je bezna (aj ked kvalitna) zanrova zalezitost. Ta prilisna doslovnost to bohuzial dost zhadzuje. V kazdom pripade ide o velmi vydareny pocin, ktory ma celkom slusnu sancu sa stat buducou klasikou. Dlho sa vsak zdalo, ze pojde o skutocne jednu zo spiciek zanru, ktora obstoji vedla takych veci ako Rosemarys baby alebo Siesty zmysel. V tejto podobe je to lepsie Wanovka 8/10 (20.06.2018)

První hodinka nám nabídne hodně zvláštní propletenec rodinných vztahů, kdy jsem přemýšlel zda-li tento film vůbec má smysl považovat za horor. Druhá polovina ovšem hororovou zápletku skutečně přidává a musím říct že poslední minuty si člověk milující hororovou atmosféru alá Rosemary má děťátko vyloženě pošmákne. Poslední minuty jsem se přistihl že se opravdu bojím. Hereditary se může směle postavit vedle netradičních hororů jako Uteč nebo Ghost Stories, přestože překvapuje zase něčím trošku jiným, jedná se vyloženě o dílko, ke kterému se budu velmi rád opakovaně vracet a bude mě nutit jej zkoumat stále více do hloubky. 70% (07.09.2018)

První půlka tak dobrá... a vyústění dost matoucí. Vůbec jsem nevěděl co si mám o Hereditary myslet a přiznám se, že jsem si musel najít dva vysvětlující články. Po jejich přečtení a následném několikadenním přemílání musím jsem si uvědomil, že dlouho ve mě žádný film nezanechal takový silný zážitek. Není to jednoduchá podívaná, ale rozhodně je ojedinělá. (02.09.2018)

Takovej ten film, jehož postavy jsou od začátku úplně v prdeli a nevypadá to, že by se něco mělo zlepšit. Hereditary rozhodně není záležitostí pro masy - žádný tradiční lekačky, žádnej humor, žádná naděje, žádný pozitivno všeobecně, pomalý tempo, směrem ke konci chvilkama až absurdní bizár. Hnací prvek je tu v první řadě kombinace skvělých hereckých výkonů (zejména Collette a Wolff) s nepříjemně úzkostným vykreslováním charakterů i situací. Fakt, v tomhle filmu stačí, že někdo stojí za rohem a máte z toho horší pocit, než když doktor Lecter okusoval policajtům obličeje. Nebejt fenomenální schopnosti vyjadřovat pocity, emoce a psychický rozpoložení všech zúčastněných, byl by výsledek sotva poloviční. (15.09.2018)

Psychologické drama o tom, že někdy ani láska nedokáže zvítězit nad temnotou. A pokud by někomu vrtalo hlavou, proč zrovna démon Paimon, pak je třeba zdůraznit, že dokáže vracet mrtvé do světa živých. Babička tedy přesně věděla, co dceři s rodinou zanechává... (26.07.2018)

Velmi děsivý sektářský příběh.. Mrazilo. (04.01.2019)

Tak je tu zase jedna slušná, atmosferická věc, která svou stylizací a hlavně hudebním doprovodem dokonale rozproudí nepříjemné pocity. Za to by si mohli dát tvůrci jedničku. Diváka drží v napětí hodně dlouho a pak se všechno začne dávat dohromady a tam je takový malinký zádrhel a není to úplně ono, ale jinak výběr dětské herečky byl dokonalý a maminka v podání Toni Collette je taky dost crazy, ale chvílema už toho taky na mě bylo moc, jakoby trochu přehrávála, ale přesto dobrý herecký výkon. :-) (29.11.2018)

otřepané téma, ale precizní práce s detaily + pěkná a přesvědčivá práce se strachem a děsem na rovině dvojznačnosti mezi racionalitou a iracionalitou (12.01.2019)

V kontexte celku artové pikle s dejovými elipsami upozorňujú skôr na deravý scenár. Film v jednej chvíli zámerne dopovie niečo, o čom divák doteraz len tušil, aby v závere vykecal úplne všetko. Kŕčovito a doslovne. Hereditary totiž ako rozmarný strýko sľubuje všetko a nesplní nič. Vycibrenosť obrazu je len chladná snaha zakryť neujasnenú tému, herecká precíznosť a vážnosť, do ktorej sa film halí, zakrýva banalitu zla, ktoré ukazuje. Nadprirodzeno je vedľa dokonalých setov päsťou na oko, všeobjímajúca konšpirácie nafúknutá bublina. Možno, že takto presne to tvorcovia zamýšľali. Možno, že majú tisíc teórií o tom, ako to všetko odráža súčasnú spoločnosť. Skôr si ale mali vyjasniť, o čom presne chcú rozprávať. Či o traume, smrti, spoločnosti. Alebo o náhode a osude. (19.11.2019)

(Re)definice disturbing filmu. Ari Aster až moc dobře ví, jak skrze motiv pocitu viny a nervydrásající atmosféru v divákovi vyvolat úzkost – za což může mnohdy absurdní vyjadřování herců (zejména Toni Colette překonává sama sebe), ale i nepříjemná zvuková vibrace, která zní v pozadí a doprovází většinu stopáže – a nejen díky tomu si nejenom zcela legitimně vydobyl respekt mezi filmaři, ale zároveň se okamžitě katapultoval do síně slávy hororového žánru. A to je nutno podotknout, že 'Hereditary' je jeho celovečerní debut, který si užijí primárně fajnšmekři. Nic pro nenáročné diváky. Finální scéna bere dech. Nemám co bych dodal...... [#HORROR'SNOTDEAD] (17.10.2021)

Nejtěžší žánr ze všech se opět hlásí, tentokrát v podobě Děsivého dědictví. Tento horror je celovečerním debutem režiséra a scénáristy Ariho Astera a já mám pocit, že talent v něm je. Sice mu je teprve 32 let, je ale vidět, že má pevnou režísérskou ruku a ví co chce na plátně předvést. Jakmile jsem ale po recenzích adorující horror roku čekal strašnou pecku, zůstal jsem ve výsledku vlastně celkem zklamaný ale pořádně. Děsivé dědictví je sice horror ale ne klasický horror, který si divák pod tímto jménem představí. Chybí jakékoliv litry krve či lekačky a většina strašení vychází z chování postav a jejich vztahů. Ty postavy jsou napříč filmem tak psychicky v prdeli, že jim prostě ujedou nervy a jsou schopní na sebe řvát a nahlas říct co si o sobě myslí. Tento fakt je sice na jednu stranu fajn, na druhou stranu tím ale chybí navázání jakéhokoliv vztahu k postavám. Totiž takhle: Hlavní postavy tvoří čtyřčlenná rodina- matka výtvarnice, otec psychiatr, syn středoškolák a dcera, která je tak trošku jinde. Nejlépe ztvárněnou postavou je přitom matka v podání Toni Collette, která se několika scénami prořve. Na druhou stranu i když jde sice o starostlivou matku, občas se dá až žasnout nad tím jak se jako matka chová. Dá se dostatečně tvrdit, že na své vlastní děti vlastně kašle a jakmile začne jít do tuhého začne se najednou projevovat. Trpí však přitom psychickými záchvaty a divák si s ní těžko rozumí. Pak je tu otec v podání Gabriely Byrneho, který je sice výrazně sympatičtější, zato ale ne dost výrazný. Syn v podání Alexe Wollfa je na tom asi nejlíp, jelikož Wolff v několika scénách předvede, že na to má a především scéna kdy se zraní do krve je hrozně silná. A pak je tu ta malá, podivná dcera v podání Milly Shapiro, která je- zvláštní, děs nahánějící a velice iritující postava. Ten film je zvláštní, ale pořád řemeslně dostatečně zvládnutý. Navíc film postupným směřováním více řádí páku a i když je to co se na plátně občas objeví už opravdu moc, film vlastně perfektně utíká. Především konec kde vše do sebe zapadne (tedy skoro vše,pořád mi dvě věci po shlédnutí filmu nesedí) je na takové úrovní šílenosti, že si řeknete, že musel přijít z hlavy šílence... nebo génia. Občas sice objeví scény, které jsme mohli vidět i jinde, jsou ale natočeny tak zajímavým, neokoukaným způsobem, že vlastně také nenudí. Kamera je fajn, hudba pěkně duní.... po všech těch stránkách vlastně dobrý. Ty postavy jsou ale opravdu nesympatické a pořád jde o film, který je sice oukey ale myslím, že na to aby dokázal diváka udržet v sedačce na více shlédnutí, je prostě těžce uchopitelný a navíc především ke konci opravdu WTF. Pořád jsem se ale bavil, herecké výkony byli povedené (i přesto, že ty postavy jsou téměř nevýrazné) a hudba skvěle funguje do horroru. Horror roku sice z tohohle filmu není, je ale vidět, že horror zase uchopil někdo s jiným pohledem.... a nenudí se na to dívat. (20.07.2018)

Přestože hodně oceňuji netradiční vedení pozornosti a minimum mainstreamových vložek, mám k tomu výhrady. Práce s tempem je prostě špatná a v neadekvátně nastavené délce trčí řada prázdných scén, které mají velmi omezenou výpovědní hodnotu. V závěrečné půlhodině se pro změnu děj náhle roztočí na plné obrátky a depresivní portrét rodinné tragédie zcela ustupuje hororovým hodům a košatému vysvětlení celé zápletky (osobně jsem v tom měl velkej guláš). Na druhou stranu je obdivuhodné, jak Aster dokáže nejprve maskovat stagnaci děje soustavně hrající nepříjemnou hudbou a vizuálními hrátkami s prostředím, potažmo jak bravurně zvládá skutečně napínavé či sugestivní sekvence, kterých je sice málo, ale o to více zapůsobí (hlavně proto, že divák musí zapojovat vlastní představivost). Přesto mě ale stále trápí příběh, v němž zkrátka zůstává až moc otazníků a podivností, abych se mohl tou unikátně budovanou atmosférou nechat bezstarostně unášet. Možná po dalším zhlédnutí přehodnotím, zatím není zbytí.. (28.08.2018)

Najlepší horor desaťročia. Žiadna post-moderná žánrová hra či exploatačná prehliadka nechutností. Hereditary je nekompromisný progresívny horor, pri ktorom súdobé horory ako Sinister alebo Conjuring pôsobia ako rozprávky pre deti. Videl som pár stovák hororov, ale ešte nikdy som sa tak intenzívne nebál. Akoby klimax Don't Look Now natiahnutý na celovečernú stopáž. S minimom gore efektov a ľakačiek a s dôrazom na pochmúrnu znepokojivú atmosféru Ari Aster vytvára číry dvojhodinový teror. Dunivá nepríjemná hudba, dlhé statické zábery, pozorne komponované scény, neskutoční herci (či už fenomenálna Toni Collete alebo casting roka v podobe mrazivej Milly Shapiro) a úzkosť vygradovaná na maximum. Bez deus ex machina záveru, či šokujúcej pointy - ešte aj pár desiatok minút pred koncom nie je zrejmé, čo sa to vlastne deje a napriek tomu všetko na konci zaklapne. Toto je budúca klasika na úrovni Exorcistu či The Shining. (31.07.2018)

Nejděsivější horor od prvního Insidious. (27.08.2018)

Atmosférou povedený horor, není úplně podle šablony, což cením. Přesto místy působí jako komedie. Minimálně na půlku sálu, hlavně v závěru a to dost kazí na dokonalosti. Jedno však musím vyzdvihnout nejvíce a to je herecký výkon Toni Collete! Nebýt jí a jejího hereckého umu, tak jdu s hodnocením níže. 7/10 = 79% (22.07.2018)

Jako jóó, atmosféru novodobé horůrky vytvářet umí a Aster ji tu zdatně buduje po dlouhou část stopáže. Jenže většině novodobých hororů zoufale, ale zoufale, chybí uspokojivý závěr a rozuzlení. Po "milostném vzplanutí" Gabriela Byrna šlo všecko do kopru. Dovolte mi ryze subjektivní áchnutí: ááááááchjo. Na konci filmu jsem se přistihl, jak v duchu na tvůrce nebývale zvýšeným tónem s lehkým podkresem nazlobení křičím: Jděte už s tím peklem doprd***le! Měl jsem sto chutí omlátit jim hlavu o stožár. Filmu má dát závěr smysl, tady to nedopadlo a všechny žánrové propriety, pomůcky, postupy, taháky a atmosféra skončily v čudu. A to měl film tvář Milly Shapiro, která je sama o sobě děsivější než Pokémon, pardon nějakej Paimon nebo co to je za odchovance ústavu Peklíčko - sanatorium pro eané lidi, Podzemí 666, Zeměkoule. (16.06.2019)

Hereditary sa zaujímavým spôsobom výrazne odlišuje od ostatných (najmä mainstreamových) hororov 21. storočia. Na môj vkus ide možno miestami až o príliš psychotickú jazdu, u ktorej som nebol na záver schopný všetko vstrebať, ale zároveň som sa cítil dostatočne pohltený výborne gradovaným napätím a bizarnou atmosférou natoľko, aby si odomňa Dedičstvo zaslúžilo dosť slušných 8/10. (01.09.2018)