Děsivé dědictví

Těžký test pro mainstreamové diváky, jelikož Hereditary nedává nic zadarmo. Žádné zbytečné lekačky, žádné krvavé orgie (snad s výjimkou dvou případů) a už vůbec žádné závěrečné vykoupení. Díky zlovolné, minimalistické hudbě a naprosto parádní herecké práci většiny zúčastněných si tenhle horor prožijete na vlastní kůži. Občas vám zatrne, sem tam zamrazí, ale díky nevyzpytatelnosti chytrého scénáře a postupného šponování napětí budete neustále ve střehu. Škoda je asi toho konce, který předhazuje další otázky, namísto toho, aby je zodpověděl. Ale možná kvůli tomu mi tenhle "nepříjemný" zážitek rezonuje v hlavě ještě dnes. Jo a Toni Collette tu hraje nadpozemsky, až mám pocit, že jí při natáčení skutečně hráblo. (80%) (21.07.2018)

Film, který už v životě nechci vidět!! Hereditary získal nadměrný hype podobně jako Quiet Place, ovšem s rozdílem, že Hereditary je milován a vznášen do nebes kritiky, ale nenáviděn běžnými diváky. Kdežto Quiet Place sklízí nadšení na obou stranách. Hereditary je hodně divácky nevděčné a dá se zařadit do podobné sorty filmů jako the Witch a Mother, kde opět nechybí pointa, která většinu diváků naštve a vyvolá velké boom. Film má něco přes dvě hodiny a je vyprávěn velmi pomalým tempem, tedy netrpěliví diváci budou možná zívat nudou, ale pokud se Vám podaří vžít do filmu a vtáhne Vás atmosféra dostanete nevšední zážitek, ze kterého Vám bude hodně úzko až nepříjemně. Film je kreativně natočený, úhly kamery jsou na debut až úchvatné a Wan by se s jistotou poklonil, ale především je to herecký koncert Toni Collette, která předvádí jeden z nejimpozantnějších ženských hereckých výkonů, které jsem kdy měl možnost vidět a pokud nedostane nominaci na Oscara, tak se budu velmi divit. Chvála patří i Milly Shapiro, která vyhrává cenu za nejošklivější holčičku, kterou jsem kdy viděl a bacha jde z ní mráz v zádech! Hereditary vytváří nový směr hororu a má hodně blízko k Exorcistovi či Shining. Rozhodně nečekejte žádné Jump Scares, neobjevuje se zde ani Gore, spíš očekávajte znepokojivé, psychologické, emocionální hororové Drámo, které má však jedno z nejintenzivnějších hororových finále, které jsem viděl za hodně dlouhou dobu. Pár scén ve filmu je hodně nepříjemných až Hard to Watch a rozhodně mi utkví v pamětí delší dobu ( škola, attic, auto). Po odchodu z kina jsem pociťoval úzkost, nepříjemné pocity a ty dvě málem bouračky cestou domů na náladě moc nepřidali. 85% (15.06.2018)

Asi nejlepší věc, kterou jsem letos viděl. Zlovolná, zlomyslná, stresující, jako kdyby měli Wes Anderson a Lars von Trier nějaký poťouchlý dítě. Pracuje to se snovým, prosluněným, až pohádkovým prostředím utažské přírody, které vždy naruší znepokojující detail, ať už je to zvláštní úsměv jednoho ze smutečních hostů, či záběr na divný leták, jenž kdosi strká do rodinné schránky. Kamera navíc číhá kolem hrdinů v invenčních úhlech, jako kdyby zvěstovala netušenou hrozbu, která dříve nebo později udeří ze zcela neznámého místa. Občas je to emocionálně sadistický tak vynalézavým způsobem, že jsem se až pousmál. Asi opravdo žijeme ve zlatý éře tohoto žánru. 90% (18.07.2018)

(1001) (Budou spoilery.) Oceňuji VRSTEVNATOST filmu, mám teď nad čím přemýšlet. Nejvíc fascinující je to, jakým způsobem má Ari Aster absolutní kontrolu nad tím, co a jak vypráví. Jednou už jsem jinde psala, že nemám ráda, když tvůrci/umělci šíří svou vlastní nemoc skrz své dílo mezi své publikum. (Příklad: von Trier a Jack staví dům: osobní vnitřní boj umělce mezi megalomanií a pocitem totální vlastní nedůležitosti/zamindrákovanosti prorůstá do filmu jako odporný zčernalý nádor a výsledné umělecké dílo tak nenabízí žádné řešení, jenom metastázuje do každého, kdo se na film podívá.) Aster bere svoje velmi osobní a velmi bolestivé utrpení, prohlédne a prohmatá a procítí si ho ze všech stran a potom zkonstruuje film, ve kterém nikdy nic nemá pouze jeden význam. Když syn stojí v temné chodbě před pokojem svých rodičů, zezadu ho osvětlují blesky bouře, není mu vidět ve tmě do tváře a je z něj jenom hrozivá temná silueta, je to prvek půjčený z milionu hororů, kde děsivé děti dělají děsivé věci, aby to vypadalo děsivě, a v tuhle chvíli je to ve filmu i opodstatněné, protože on je původcem té mimo obraz slyšené bolesti, ale také on sám je oběť, nad kterou se stahují mraky. Zároveň je to poctivé hmatatelné rodinné drama, ve kterém by si každý zasloužil/potřeboval silné objetí, pochopení a nejspíš mnoho hodin terapie, a nic z toho bohužel nepřijde, protože jejich životy jsou ovládány loutkoherci, kteří jim píšou po zdech nekromantické invokace a monitorují a směrují každý jejich krok. A přestože všechno, co jsem právě popsala, zní jako skok do nejhlubší, nejsmrtelnější bažiny, tak se filmu povede skončit výsostně terapeuticky (a pořád věrně svému žánru). Provede nás peklem, ale skrz naskrz a pokračuje dál, za katarzí, nenechá nás uvíznout a utopit se. Je to film, kde záporák vyhraje a všechno skoční špatně, ale je to tak krásné, tak samozřejmé a tak osvobozující. Chci, aby takhle fungovaly všechny moderní horory, nechci nutně napsat, že by "měly znamenat i něco víc", protože to by měly snad všechny filmy, ne, ale rozhodně chci, aby byly pořádné a podvratné. (James Wan si může jít trhnout nohou.) Představte si, že jste herec, a někdo vám nabídne takovýhle scénář. To musí být absolutní blaho. Myslím si, že jak Toni Collette, tak Alex Wolff si zasloužili minimálně nominaci na Oscara. ♥ (22.12.2019)

SPOILERY. Stejně jako u Čarodějnice mi nezbývá, než se drbat na prdeli v údivu, co to zas všichni kolem mě hulej, a při sledování si režírovat vlastní verzi, kde závěrečná pointa není zcela odtržená od psychologického/charakterového obsahu prvních dvou třetin a nedělá z celého filmu bohapustou žánrovou dějovku, kterou nelze vnímat jinak než skrze totální nelogičtnost povrchové zápletky, protože veškeré předchozí narážky na potenciální přesah zničehonic nejsou nic než arbitrární výplň. Že se nekoná očekávaná metafora mezigeneračního rozpadu osobnosti, mateřství a manifestace potlačených traumat, s tím jsem schopná se vypořádat. Že ve výsledku nevzniklo nic než obehraná wanovská duchařina, pouze bez lekaček (tak asi díky za malé radosti, no), to už mě ovšem poněkud míchá. (20.07.2018)