Neuvěřitelná

Spoutal mě, dal mi pásku přes oči, znásilnil, s výhružkami vyfotil a zmizel. Příběh dívky, která vyrůstala v pěstounské péči a které znásilnění nikdo nevěří. Měnila rodiny, pěstouni ji nutili jíst žrádlo pro psy, měli ji psychicky i fyzicky týrat, teď se v komunitě mladých lidí s podobným osudem pomalu osamostatňuje. V očích dvou detektivů, kteří přijdou na několik nepřesností a vyslechnou si rovněž slova jedné z pěstounek, si celou story vymyslela. O tři roky později v jiném státě dvě povahově odlišné detektivky řeší sérii velmi podobných znásilnění. Pachatel opět velmi důkladně zametl stopy. Vnímáme totožné případy, ovšem ze strany vyšetřovatelů posuzované diametrálně odlišně. A s ohledem na nedávnou náladu ve společnosti rovněž přilijeme i do genderového ohně. Celkově velmi silné, v druhé polovině série několik naprosto skvostných momentů. Jízlivá Toni Collette je skvělá, depresivní Kaitlyn Dever zrovna tak. Závěr zadostiučiňující i mrazivý zároveň. (14.04.2020)

Spoutal mě, dal mi pásku přes oči, znásilnil, s výhružkami vyfotil a zmizel. Příběh dívky, která vyrůstala v pěstounské péči a které znásilnění nikdo nevěří. Měnila rodiny, pěstouni ji nutili jíst žrádlo pro psy, měli ji psychicky i fyzicky týrat, teď se v komunitě mladých lidí s podobným osudem pomalu osamostatňuje, ale evidentně volá o pomoc, o pozornost. Příběh vychází z novinářské zprávy oceněné Pulitzerovou cenou. Nejdříve opakovaně a detailně popisuje, jak zločin probíhal. V očích dvou detektivů, kteří přijdou na několik nepřesností a vyslechnou si rovněž slova jedné z pěstounek, si celou story vymyslela. Nejprve tak sledujeme událostí zlomenou dívku, následně „sebevědomým chováním“ vyšetřovatelů ustrašenou „oběť“. Kaitlyn Dever výtečná. (21.02.2020)

Tak uvidíme, na co to bude stačit, rozehrané je to velice slibně. Víme, co se odehrálo v prvním díle, zatímco v tom druhém se „oběť systému“ vyrovnává se ztrátami, které si poslední měsíce budovala – ať už jde o mezilidské vztahy v komunitě, o práci, o dobrou pověst. Mezitím zjišťujeme, že něco podobného se odehrálo léta páně 2011 v Coloradu. Obdobná noční návštěva a znásilnění od pachatele, který po sobě důkladně zametl stopy. Na scénu se proto dostává detektivka Karen Duvall, v závěru dílu se nám pak na pár minut objeví detektivka Grace Rasmussen, kterou ztvárnila Toni Collette. Je to úderné, jasné a hlavně zachycené v realitě. (21.02.2020)

„Když jsou větší než ty, nevyhraješ.” Minule jsme zjistili, jak mohou být dva totožné případy posuzované diametrálně odlišně. Detektivka Karen se spojí se svéráznou detektivkou Grace (její obětí je starší černoška), jakkoliv jsou odlišné, porovnávají si poznámky a snaží se násilné činy vyřešit. Vracíme se postupně i k Marii, první (tvůrci zaznamenané) oběti, která čelí útokům okolí a které se hroutí pracně budovaný život pod rukama („Jednoho dne, už brzo, si tohle nikdo nebude pamatovat. Pak přijde něco jiného, co není jejich starost, a budou se zajímat o to.”), navíc její jméno prosáklo do tisku. Hláškující Toni Collette tradičně moc fajn. (21.02.2020)

Tahle minisérie má grády. Celé to začalo s mladou Marií, která byla doma znásilněna, a pachatel po sobě nezanechal žádné stopy. Po zpochybňování několika situací ze strany vyšetřujících detektivů dojdou společně k závěru, že si to dívka celé vymyslela. O tři roky později v jiném státě dvě detektivky řeší sérii velmi podobných znásilnění. Stop je přitom zoufale málo. Co když je útočník jedním z nich, tedy policista? Marie musí za svůj „hrubý přečin” k soudu a teď jen doufá v domluvu s prokurátorem. Bývalé pěstounky začínají pochybovat, jak to nakonec celé bylo. Vyšetřovatelky začnou spolupracovat s FBI, věří, že jim pomůže jejich unikátní systém. Jenže útočníkovi oběti jsou rozeseté po mapě, mají různý věk i rasu. Je to úderné, srozumitelné a hlavně zachycené v realitě. (22.02.2020)

Návrat k dalšímu případu, který se po celou dobu potýkal s liknavostí vyšetřovatelů. Potencionální oběť znásilnění před pachatelem prchla skokem z balkonu. Sice si zlámala několik kostí, ale ranám na duši se vyhnula. Naopak Marii šoupnou v práci kamsi dozadu na příjem, kope kolem sebe a neví, kudy kam. Podobně jsou na tom obě detektivky, které se tak trochu točí v kruhu. A s ohledem na současnou náladu ve společnosti trošku přilijeme do genderového ohně („Vyjde studie, že 40 procent policistek zneužívá své děti. Co by se podle vás dělo? 40 procent policistek přijde o práci. A to by bylo v pořádku. Ale tohle je studie z Floridy, kde spousta policajtů mlátí svoje ženy. A kolik z nich tam pořád dělá? Třicet procent. Každý ví, že existuje obrovská souvislost mezi domácím násilím a násilím vůči cizím lidem a přesto třetina policajtů z Floridy, co mlátí ženy, pořád chodí s odznakem a zbraní.”). (22.02.2020)

Nůž, který jí útočník přiložil ke krku, ležel celou dobu u ní na zahradě. Tady někdo z vyšetřovatelů zoufale zaspal. Skvělý úvod. Tahle minisérie má grády. Vývoj postav a děje představují soustředěnou filmařinu. Jízlivá Toni Collette (přestřelka skrze náboženství) je skvělá. Scéna z baru s potencionálním pachatelem je rovněž výtečná. Nicméně její postava pomalu propadá zoufalství. Znají totiž leccos, včetně tvaru a umístění pachatelova mateřského znaménka, přesto nejsou o nic blíž než na začátku. Druhá polovina zatraceně silná a napínavá. (25.02.2020)

Smyčka se stahuje. DNA z jednoho hrnku od kávy, rázem ale dva podezřelí. Tým míří do finále, je třeba pečlivě nakládat s důkazy, kterých je najednou zatraceně hodně. Včetně fotek, na kterých je i jistá Marie Adler. Právě její nová terapeutka ví, že na jejím příběhu bude víc než jen zrnko pravdy („Jak vám můžu pomoct líp nosit ta břemena, nebo možná některá z nich odložit."). Pravdu děvče mluvilo a pachatel má nakonec na triku obvinění z 28 znásilnění. (28.02.2020)

Celé to začalo s mladou Marií, která byla doma znásilněna, a pachatel po sobě nezanechal žádné stopy. Po zpochybňování několika situací ze strany vyšetřujících detektivů dojdou společně k závěru, že si to dívka celé vymyslela. O tři roky později v jiném státě dvě detektivky řeší sérii velmi podobných znásilnění. Stop bylo zoufale málo. Teď jsme ale ve finiši, sexuálního predátora máme a pohled na výraz detektiva Parkera při ZJIŠTĚNÍ po e-mailovém zaslání fotografických důkazů („Máme jich ještě sedm, na ty se kouká hůř.”) je zadostiučiňující i mrazivý zároveň. Soud silný, „děkovný” závěr zrovna tak. A Marii nakonec těch 150 tisíc dolarů stačí. (28.02.2020)