Ága

Z toho jasného snehu ma skoro oslepilo, ale inak niektoré zábery sú úchvatné, hoci sotva by som tam chcel žiť. Tento film si musí nájsť konkrétneho diváka, cieľovka je podľa mňa úzka. Lebo sledovať dvoch postarších Inuitov ako si spievajú v posteli zabalení v kožušine alebo ako režú drevo, to sú hluché scény, ktoré si nevyžadujú extra pozornosť. Výborná hudba akoby zo starých filmov mi nestačila, potreboval som viac tempa do deja. Všetko nahrádza poetickosť. A ja nie som fanúšik básnikov. (16.01.2021)

Krásné. Příběh, kamera, hudba, emoce. (27.01.2022)

Dlouhou dobu jsem měl pocit, že koukám na dokument. Dokud jsem Águ takto vnímal, tak mě doslova drtila sílou své výpovědi. Pár starých lidí, kteří jsou odkázáni jeden na druhého, kteří si nemohou dovolit slabost, nemoc, kde smrt jednoho předznamenává brzkou smrt druhého. Zjištění, že je to od A do Z hraná, smyšlená věc, pro mě bylo zklamáním. Přišlo ale až v samotném závěru díla, u kterého jsem předtím ani nedýchal. Proto uděluji plný počet hvězd.// S hodnocením filmu mám skutečně velký problém, protože pro režiséra filmu je to příběh o odpuštění a opětovném shledání. A ten je podle jeho slov možné zasadit kamkoliv- třeba do Česka. Pro mě to byl vynikající film, dokud jsem si mohl myslet, že je to o síle lidského ducha a charakteru, o skromnosti, o odvaze, o lásce... Linka se ztracenou dcerou pro mě byla podružná a možná i nadbytečná. To, co se mi na filmu skutečně líbilo- boj stářím handicapovaných lidí s drsným podnebím- byla vlastně pouhá smyšlenka tvůrce odněkud ze slunného Bulharska. (02.08.2019)

Bulhari toci filmy o eskymacich, dnes uz je mozne koukam vsechno.-). Hezky poeticky zivot z netradicniho prostredi, na maximum vyuzite kouzlo kamery a hudby. Presto je to prilis festivalove a podobne zanrove zamereny Dersu Uzala me zaujal mnohem vice a tak zustanu pouze u prumerneho hodnoceni. (01.03.2021)

„Opět jsou tu havrani.“ - „To nemusí být špatné znamení.“ Ale co když ano…Říct o tomhle snímku, že nikam nespěchá, by byla jen velmi mírná verze skutečnosti. Pomalé tempo bez větších (přesněji řečeno takřka žádných) dějových zvratů leckoho začne nudit či ho rovnou odradí. Rychlost děje totiž věrně kopíruje život hlavních hrdinů, který je navíc stejně nehostinný jako krajina, ve které žijí (všudypřítomný sníh, led, mráz a studený vítr přecházející v občasné nekompromisní vánice až bouře). Onu „nediváckost“ podtrhuje i zamlčování klíčové informace o dceři. A stejně jako otec nechápe, proč syn žije ve městě, divák může jen ztěžka porozumět tomu, proč rodiče dobrovolně žijí na takovém místě (kde je člověk zcela odtržený od civilizace a zcela ponechán rozmarům kruté přírody). Ne že bych se nudil, ale jinak mě tahle až „dokumentární exkurze“ do života na Sibiři nestrhla natolik, abych šel s hodnoceních výš než lepší 3* (na které to navíc vytahuje symbolický závěr). „Nohy jsou jako rodina. Nemohou být jedna bez té druhé.“ (14.02.2021)