Utøya, 22. července

Věřím, že o událostech v Norsku před sedmi lety lze natočit myšlenkově obohacující a formálně odvážný film, který divákem pouze neotřese, ale zároveň jej donutí přemýšlet. Utøya, 22. července takovým filmem opravdu není. Sice oceňuji sázku převážně na realistickou motivaci scén (byť je to u filmu s fiktivními postavami poněkud nadbytečné), ale ta sama o sobě dobrý film nezaručuje. Naopak vede k tomu, že většinu stopáže tvoří dlouhé, napínavosti prosté záběry několika postav schovávajících se a vyčkávajících někde v lese nebo pod skalnatým útesem. Autenticita je navíc nabourávána nevkusnými melodramatickými berličkami (matka volající své mrtvé dceři, mikrozápletka s chlapcem ve žluté bundě), napovídajícími, že hlavní a možná jedinou (cynickou) ambicí tvůrců bylo vyždímat z diváků nějaké emoce, trošku jim rozdrásat duše exploatací reálného teroru (tenhle úmysl je ostatně s jistou bezelstností naznačen větou, kterou Kaja v úvodu pronáší při pohledu do kamery, když telefonuje se svou matkou: „Nikdy to nepochopíš, prostě mě poslouchej"). Vyprávění je ale příliš přímočaré (pro doklad, že to jde důmyslněji, viz Van Santův skládačkovitý Slon) a ve hře je příliš málo proměnných, které by nás vtáhly do děje, takže Utøya nefunguje ani jako „zážitkový“ survival horor. Můžeme si klást otázku, zda Kaja přežije, nebo nikoliv, zda najde svou sestru, nebo nikoliv, ale to je tak všechno. Poppe spoléhá na naše napojení na protagonistku, ale zapomíná, že film není videohra, u které strach o život postavy zesiluje hráčova kontrola nad jejím jednáním. Udržet nás bez možnosti vydechnutí v přítomném okamžiku a zároveň podat komplexní výpověď o určité tragédii přitom lze, jak nedávno ukázal Saulův syn. Utøya je oproti tomu paradoxní rekonstrukcí události, o které se vyjma úvodních a závěrečných vysvětlujících titulků skoro nic nedozvíme. Jde pro mne o prototyp zbytečného filmu bez přidané hodnoty, který byl natočen hlavně kvůli vyvolání mediální odezvy. Filmu, na němž lze obdivovat akorát sportovní výkon představitelky hlavní role a kameramana (jakkoli personalizovaná kamera, reagující občas na okolní podněty nezávisle na postavách, vytváří zavádějící dojem, že sledujeme found footage záběry). 50% (09.07.2018)

Ani rekonstrukce, ani dramatický film, trochu hrůzy na začátku a na konci. Ani memento ze závěrečných titulků nevyrobíš. (31.01.2019)

Maximální intenzita prožitku přebila uplně všechno. Nechápu jak norský bezpečnostní složky mohla nechat ty děti tak dlouho vystaveny řádění toho fašounskýho sráče, který teď má, stejně jako každej terorista v Evropě luxusní podmínky v kriminálu, místo šibenice. (23.10.2018)

Klobouk dolů za to, jak tvůrci tento film dokázali natočit na jeden zátah. Dodává to na neuvěřitelné autentičnosti. Jen škoda, že atmosféra se chvíli vytrácí. Přeci jen to těm norskejm policajtům trvalo fakt docela dost dlouho, než toho posranýho Brejvika dostali. Na druhou stranu ale musím říct, že obsah trošku přebil námět, protože i když tento film v sobě skrývá obrovské filmařské kvality, pořád se jedná "jen" o rekonstrukci masakru. A nic víc. Po shlédnutí filmu jsem nicméně musel shlédnout i nějaký dokumenty, abych si o tom udělal větší obrázek. Bejt norskej úřad, pošlu Brejvíka do Guantanáma, aby mu tam za to rozmrdali prdel. To, co občas napíšou noviny o norském věznictví je totiž poměrně k smíchu v porovnání s tím, co provedl. (28.12.2018)

║Rozpočet $22miliónov║Tržby Celosvetovo $3,649,000▐ Smutná ohavnosť, je aj odvahou niečo takéto točiť, nechápem ako na to mohli mať domáci Nóri vôbec žalúdok. Po technickej stránke ide o zaujímavé prevedenie, klobúk dolu utiahnuť to celé bez jedného strihu. To chce pevné nervy a riadnu organizáciu štábu. Na druhú stranu mi to ale príde až zbytočne zdĺhavé, nedostane sa to pod kožu tak akoby malo. Tie výstreli niekde z diaľky schladia, rovnako tak záver, keď sa kamera pohybuje medzi obetami na pobreží, pri útese ale asi to je tak všetko, prevažne to je také uťahané, občas až nezmyselné, keď sa dievča na ktorú je zameraná kamera a teda aj príbeh, vyberie do tábora pri maximálnom ohrození hľadať sestru. /60%/ (22.12.2018)

Počáteční panika je ultrapůsobivá. Rány, zděšení, lidi zdrhaj, nikdo neví, co se děje. Z toho fakt mrazí. Pak už je to ukrývání trochu dlouhé, ale stejnak, jako rekonstrukce, jak se lidi mohli cítit maximálně funkční. (12.04.2020)

Nadhodnocené až běda a naprosto divácky nevděčný a zbytečný film, který jen mediálně přiživuje Brevikovu nechvalnou proslulost. Událost, která se stala 22. července 2011 na ostrově Utøya v Norsku byla strašlivá a zemřelo při ní 77 mladých studentů, bohužel samotný film nepředstavuje ani zdaleka hrůzu, která v reálnosti proběhla. Měl jsem velký problém s tím, že ve filmu absolutně nic nevidíme pouze slyšíme, takže kdybych byl slepý odnesu si zážitek naprosto obdobný. Film se zaměřuje pouze na jednu dívku, která celý film běhá, křičí, ukrývá se v jehličí či pod skalou a hledá svou sestru, zatímco Breivik kdesi v nedohlednu střílí bezhlavě všechny studenty, avšak divák slyší jen výstřely, řev a běh. Ve filmu je jen jedna mrtvola, jedno zranění a absolutně žádná krev, dokonce ani samotného Breivika neukážou a to beru za obrovský podraz už když všude zmiňují slovo "Masakr". Natočeno poměrně autenticky a na jeden záběr, ale co z toho když se za celý film nic nestane. Doufám, že Paul Greengrass v Americkém remaku příští rok natočí opravdový masakr s dusným psychickým terrorem a maniakálním Breivikem, aby předvedl na plátno opravdovou hrůzu, která tehdy proběhla. Kdyby alespoň v závěru ukázali fotky zesnulých, abych to mohl brát jako památku, ale ani toho jsem se nedočkal. Tohle je bez koulí, bez šťávy, bez drajvu a emocí. Ble. 30% (26.09.2018)

Nejsilnější zážitek z letošního filmového festivalu Cinematik. Autentický, depresivně a hlavně technicky a herecky překonává další filmové standardy. Technicky kamerou na jeden záběr, bez jediného střihu a hlavně herecky (neherci podávají emocionálně zdrcující výkony). Andrea Berntzen překonává herečku Laia Costa z Victoria (2015). Nepamatuji takové ticho v kině v závěrečných titulcích a odchodu z kina. Síla. [MFF Cinematik 2018] (16.09.2018)

Považuju za problém, že není moc velký rozdíl mezi tím o tomhle filmu slyše a pak ho vidět - jeho zhlédnutí nepřidává nic k vědomí, že tento koncept existuje a byl realizován, ale v rámci toho nevychází z očekávání, spíš je upřímně řečeno ani nedorovnává, protože "žánrové" berličky narušují dost často tu úpěnlivě budovanou autenticitu. (01.09.2018)

Skutečný masakr vyprávěný očima fiktivních obětí, které Breivika jen jednou letmo zahlédnou (a jeho jméno v celém filmu nezazní) a jinak jen slyší výstřely a velmi zdlouhavě pobíhají a schovávají se po ostrově a telefonují rodičům. Klidně by se to dalo zkrátit na polovinu. (07.11.2020)

Konečne film, ktorý nestavia celú svoju pointu na digitálnych superefektoch a trápnych drsňáckych hláškach. Práve vďaka absencii týchto nezmyslov, ktoré tak nemám rád, sa divák má možnosť priamo vtiahnuť do prostredia deja a prežívať ho s postavami. Napriek tomu, že nie som zďaleka plne stotožnený s ľavicovými liberálmi, záverečný odkaz tohto filmu beriem na vedomie. (09.01.2019)

Pamatuju si večerní zprávy ve veřejnoprávní televizi, které se skoro výhradně věnovaly útoku ve vládní čtvrti v Oslu, a pak v rámci telefonátu s externím spolupracovníkem ČT došlo ke zmínce, že se má údajně střílet i na nedalekém ostrově. A až pár desítek minut poté bylo zřejmé, co za tragédii se na ostrůvku Utøya odehrálo. Zvlášť když umírali zejména mladí lidé. Běhal mi mráz po zádech. Zatraceně moc. Po projekci snímku režiséra Erika Poppa, který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, jsem si reportáž České televize pustil znovu. A emoce zase udělaly své. Ovšem u samotného snímku to s nimi bylo velmi rozpačité. Prostě se příliš nedostavily. Fakta jsou zřejmá. Provedení ovšem nejisté. Kamera si záhy za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tentokrát mě ale napadá pouze slovo monotónní. Zastavíme se u několika postav, ale ani ony v téhle štvanici nijak nezaujmou. Samozřejmě občas zamrazí – volání, které už dcera nezvedne, tahanice o poslední úkryty, chlapec ve žluté bundě – ale stejně mi chybí odpověď, proč snímek vlastně vznikl. Pocta obětem? K dobru jde fakt, že masového vraha snímek nezmíní ani jednou, nechce mu dělat radost či „reklamu“. Nevím, zda je správné použít spojení přidaná hodnota, ale něco mi prostě zoufale chybělo. Minimálně emoce ano. (21.09.2018)

Na jeden nádych, odsledované Nórske šialenstvo. Človeku je miestami naozaj veľmi ťažko, a len z vypätím síl sleduje niečo, čo nedáva žiadny zmysel. Rezať, soliť, zahojiť rany, opäť narezať, opäť soliť, opäť zahojiť rany, a takto stále dookola, do konca života. Takýto slaboch, si zobrať život nezaslúži. Takýto panák, musí trpieť .. (25.09.2018)

Při hodnocení filmu mám rozporuplné pocity. Nebylo to filmařky vyumělkované, autoři vsadili na dokumentární pohled ze strany napadených, což vidím jako velké plus. Jako velmi emotivní divák mám problémy dívat se na jakékoliv násilí, byť je jen naznačeno. Chápu záměr přiblížit atmosféru celého masakru, jenže moje vnitřní já se bránilo sledovat něco, v čem nemohu zabránit a o čem vím, že to špatně dopadne. Z pohledu diváky mi chyběl nějaký přelom, vyvrcholení, (nebo tam bylo?), ale asi nebudu mít odvahu vidět snímek znovu. (20.11.2022)

Neuvěřitelně intenzivní masakr kterej mě od chvíle vypuknutí tý šílený paniky chytnul a nepustil až do konce. Greeangrassova verze byla tak nějak celkovým shrnutím té údalosti. Tohle je jen část z ní z pohledu hlavní hrdinky kdy to, ale muselo bejt fakt peklo když člověk neví co se děje okolo něj umírají lidé a jenom se modlíte aby jste nebyli další. Chápu, že spousta diváků má problém s tím konceptem a i já uznávám, že ke konci už to bylo trochu stereotypní a za to nedám plný počet, ale že bych se nudil? Tak to ani náhodou.90% (03.06.2023)

Uplne ma to rozsekalo. Na jeden zaber natocena rekonstrukcia neuveritelnej tragedie a jeden z najstrasidelnejsich filmov co som videl. Od 10. minuty zimomriavky a od 20. slzy az do konca. 10/10 (20.06.2018)

Zvolená forma mě moc nenadchla. Vše sledujeme prakticky jen očima hlavní hrdinky, která se schovává před něčím co vlastně ani nevidíme. Takže se dozvíme maximálně to, že kolem běhají zmateně lidé, ozývají se výstřely, že mají v Norsku stromy a skalnaté pobřeží. Navíc kromě hlavní hrdinky jsou postavy hrozně nesympatické. 40% (18.10.2018)

Pocit, který jsem si přál, aby ve mně tenhle film zanechal, byl bohužel silnější než pocit, který ve mně doopravdy zanechal. I tak respekt představitelce hlavní postavy a celému štábu. A pokud se mě zeptáte, jestli na Utøyu máte jít do kina, řeknu vám, že jo. (21.08.2018)

50%, oceňuji nápad reálného času, zároveň se z daného tématu mohlo dostat více pro film. Je fajn, že tvůrci se snažili udělat film dle výpovědi, ale je pokud dělám film a ne dokument, chtělo by určité části zdramatizovat a zrychlit, aby divák více pocítil tíseň situace, která ve skutečnosti jistě byla. (16.07.2019)

Důkladná lekce v laciném vypravěčském nátlaku na diváka. Věřím tomu, že pokud je sledující výrazně citlivé povahy, tak ho to skolí, a nemohu tomu upřít minimálně důrazné zobrazení zdánlivé nekonečnosti 72 minut hrůzy - to je ale možná způsobeno spíše tím, že je koncept filmu totálně nudný a řada pasáží nekonečných hlavně pro diváka. Takhle silné a objemné téma bylo přetaveno do plochého vyprávění bez argumentu, které se snaží publikum pouze vyčerpat a nepodněcovat v něm žádné interpretace ani zvědavost. Mnohdy je to díky zvolené formě správně autentické a mrazivé, ale většinou jen zdlouhavé, povrchní a nezajímavé - a to je u takového námětu prostě hrozně špatně. 22 July Paula Greengraase je daleko intenzivnějším zážitkem, neboť se svéhlavě nesoustředí jen na efekt a nebojí se zasadit celé události, včetně utrpení nevinných obětí (pro nějž nemohu nalézt dostatečně lítostivá slova) do značně naléhavějšího a vyzývavě argumentačního kontextu (a ne, film neobhájí ani námitka, že má jít jen o syrový popis drastických událostí na ostrově - i takový popis přece potřebuje osobitě komunikovat s divákem a nenechávat ho půlku dění odzívat). 50% (22.04.2020)