poster

Utøya, 22. července

  • Norsko

    Utøya 22. juli

  • anglický

    U: July 22

  • Slovensko

    Utøya, 22. júla

  • Velká Británie

    Utøya – July 22

Drama / Thriller

Norsko, 2018, 92 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Nach
    ****

    Hodně akustické, spíše pro TV než velké plátno. Vrah zde po celou dobu není úmyslně nikde vidět, jen jeho řádění slyšíme, což podporuje napínavou atmosféru (a je to i originální přístup), ale pak vám dojde negativum tohoto směru... že výstřely budou vždy mimo hlavní hrdinku, a tak se o ni přestanete bát a tedy i chápat nějaké její nelogické rozhodnutí. Natáčení na jeden jediný záběr tomu dává až dokumentárně-hororovou atmosféru, která tomu sedne i s tou roztřesenou kamerou. Proto říkám, že toto není moc pro kino plátna (však je to i navíc točené na videokameru). Charaktery moc silné nejsou, sledujeme je jen proto, abychom viděli jejich boj o život, více je nepoznáme. Takže suma sumárum: jde o povedené drama, které věřím věrně ukazuje hrůzy, které se odehrály a dýchne to na vás fakt děsivou atmosférou. Ale tu se nedaří držet stále a druhá půlka a hlavně část u skály je fakt úmorná. Palec nahoru a jsem zvědavý, co předvede Greengrass. Jinak taková malá závěrečná třešnička... Film se snaží tím, že neukazuje vraha držet linky obětí, aby zločinec nedostal více prostoru než ti, které zabil či jinak poznamenal. Ale po samotném filmu toto tvůrci poruší při závěrečných titulcích, kdy se začnou rozepisovat o tom, proč dotyčný vraždil a co tím chtěl říci. 75%(28.9.2018)

  • Xmilden
    **

    Zvolená forma mě moc nenadchla. Vše sledujeme prakticky jen očima hlavní hrdinky, která se schovává před něčím co vlastně ani nevidíme. Takže se dozvíme maximálně to, že kolem běhají zmateně lidé, ozývají se výstřely, že mají v Norsku stromy a skalnaté pobřeží. Navíc kromě hlavní hrdinky jsou postavy hrozně nesympatické. 40%(18.10.2018)

  • Matty
    **

    Věřím, že o událostech v Norsku před sedmi lety lze natočit myšlenkově obohacující a formálně odvážný film, který divákem pouze neotřese, ale zároveň jej donutí přemýšlet. Utøya, 22. července takovým filmem opravdu není. Sice oceňuji sázku převážně na realistickou motivaci scén (byť je to u filmu s fiktivními postavami poněkud nadbytečné), ale ta sama o sobě dobrý film nezaručuje. Naopak vede k tomu, že většinu stopáže tvoří dlouhé, napínavosti prosté záběry několika postav schovávajících se a vyčkávajících někde v lese nebo pod skalnatým útesem. Autenticita je navíc nabourávána nevkusnými melodramatickými berličkami (matka volající své mrtvé dceři, mikrozápletka s chlapcem ve žluté bundě), napovídajícími, že hlavní a možná jedinou (cynickou) ambicí tvůrců bylo vyždímat z diváků nějaké emoce, trošku jim rozdrásat duše exploatací reálného teroru (tenhle úmysl je ostatně s jistou bezelstností naznačen větou, kterou Kaja v úvodu pronáší při pohledu do kamery, když telefonuje se svou matkou: „Nikdy to nepochopíš, prostě mě poslouchej"). Vyprávění je ale příliš přímočaré (pro doklad, že to jde důmyslněji, viz Van Santův skládačkovitý Slon) a ve hře je příliš málo proměnných, které by nás vtáhly do děje, takže Utøya nefunguje ani jako „zážitkový“ survival horor. Můžeme si klást otázku, zda Kaja přežije, nebo nikoliv, zda najde svou sestru, nebo nikoliv, ale to je tak všechno. Poppe spoléhá na naše napojení na protagonistku, ale zapomíná, že film není videohra, u které strach o život postavy zesiluje hráčova kontrola nad jejím jednáním. Udržet nás bez možnosti vydechnutí v přítomném okamžiku a zároveň podat komplexní výpověď o určité tragédii přitom lze, jak nedávno ukázal Saulův syn. Utøya je oproti tomu paradoxní rekonstrukcí události, o které se vyjma úvodních a závěrečných vysvětlujících titulků skoro nic nedozvíme. Jde pro mne o prototyp zbytečného filmu bez přidané hodnoty, který byl natočen hlavně kvůli vyvolání mediální odezvy. Filmu, na němž lze obdivovat akorát sportovní výkon představitelky hlavní role a kameramana (jakkoli personalizovaná kamera, reagující občas na okolní podněty nezávisle na postavách, vytváří zavádějící dojem, že sledujeme found footage záběry). 50%(9.7.2018)

  • Morholt
    ***

    Celkem svižné seznámení s prostředím tábora a několika jeho účastníky včetně hlavní hrdinky, první výstřely a pak začal mazec plný křiku a utíkání. Jenže po čtvrthodině to začala být nuda. Ono se to totiž nikam nehýbalo. Pořád jen běh, řev, občas nějaké povídání v provizorním úkrytu a na pozadí toho všeho zněla neutichající střelba. Je sice moc hezké, že Poppe točil autenticky, ale pojmout to v reálném čase s omezením na jednu postavu, to byla podle mě chyba. Tedy všechna čest Andree Berntzen, která to všechno oběhala a odehrála, ale i přesto jsem názoru, že tato událost si zaslouží mnohem lepší zpracování. 50%(23.9.2018)

  • kajda.l
    ****

    Strach, panika a logicky nelogický boj o život... Nic víc v tomto pojetí notoricky známé tragédie hledat netřeba. Filmu je vyčítáno, že nepokládá otázky a nenabízí odpovědi. A já se ptám, raději pouze sám sebe, jaké otázky bych si v dané situaci kladl krom "Co se to sakra děje?". Film není o Breivikovu motivu a mám dojem, že samotní tvůrci se mu ani věnovat nechtěli. Sugestivní a velmi nepříjemný divácký zážitek. Ač film nesází na explicitní vyjádření a krve je poskrovnu, od žaludku vám dobře nebude. Pocitový film a je na každém jednotlivci, jestli danou hru přijme nebo ne. Samoúčelné? Dost možná (telefonát od matky - zemřelé dívce - určitě). Ale já těm děckám věřil...(21.9.2018)

  • - Jako poradkyně byla u filmu Ingrid Marie Vaag Endrerudová, která přežila útok. (Bioscop)

  • - Andrea Berntzen, ktorá hrala postavu mladej Kaji, strávila po natočení filmu 2 týždne na psychiatrii. [Zdroj: cinematik.sk] (leila22)

  • - Písnička, která hraje ve stanu, je „Snakke Litt“ od Admiral P. (Bioscop)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace