poster

Utøya, 22. července

  • Norsko

    Utøya 22. juli

  • anglický

    U: July 22

  • Slovensko

    Utøya, 22. júla

Drama / Thriller

Norsko, 2018, 98 min

Režie:

Erik Poppe

Střih:

Einar Egeland

Zvuk:

Gisle Tveito

Scénografie:

Harald Egede-Nissen

Kostýmy:

Rikke Simonsen
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • =woody=
    *****

    Zdar odvaze! Odvaze hlavní hrdinky, byť třeba není přímo ona skutečnou postavou. Odvaze tvůrčího týmu zpracovat tak citlivé a stále poměrně čerstvé téma tou nejnaturalističtější cestou. Odvaze každého, kdo dokouká tento hypnotický film do konce. Já to dal. K židli jsem byl jak přišpendlený a kdyby snad jediný špendlík spadnul na zem, bylo by jej v plném sále slyšet. Husí kůži mám ještě teď! Velmi snadno se totiž člověk díky "živé kameře" ponoří do situace a tu pak až nepříjemně fyzicky prožívá spolu s táborníky. Nic tak drsného jsem ještě neviděl. A zakazuji tento film všem rodičům, zejména těm, kteří vysílají své ratolesti na letní tábory! Ono je totiž filmově - a filmově... Woo.(4.7.2018)

  • RUSSELL
    **

    Myslím si, že tvůrci zvolili opravdu ideální formu k natočení filmu o masakru na ostrově Utøya. Navíc mám rád filmy využívající dlouhé záběry a obdivuji snahu každého, jenž natočí film v jednom záběru. Ono se tomuto filmu těžko něco vytýká. Je asi dobře, že vznikl, a že byl natočen tak, jak byl. Točit nějaký obsáhlý biopic o Breivikovi, nebo něco na podobného, by bylo dosti necitlivé a řekl bych, že i zbytečné. Filmů o masových vrazích a dalších pomatencích bylo už habaděj a je lepší se taky jednou pořádně zaměřit na opačnou stranu barikády – tedy na lidi postižené těmito činy. Ze všech těchto důvodů bych tvůrcům dal palec nahoru, tak proč ale dávám filmu 2*? Prostě mě to nechytlo za srdce a neponořil jsem se do 72 minut zmatku a beznaděje – v čemž shledávám obrovský problém. Rozhodně nejsem divák, který potřebuje k prožitku z filmu neustálou akci, ale některé scény se tady tak neuvěřitelně táhnou, že jsem prostě byl většinu děje myšlenkami někde jinde a ne s mladými studenty bojujícími o přežití. Film začal skvěle a když se na ostrově začala ozývat střelba, tak mě opravdu zamrazilo. První minuty jsou tedy velmi silné a působivé. Film mě ale ztratil záhy při snad 10 minutové scéně, kdy se několik děti společně s hlavní hrdinkou schovávají u jednoho stromu a řeší, co se asi děje. Od té doby mě to začalo extrémně nudit, nedokázalo mě to přesvědčivě vtáhnout do jejich pocitů. Ačkoliv většinou bývám dosti empatický, zde to prostě na mě ze záhadných důvodů nepůsobilo. Nijak znatelně mě nepoložila ani dlouhá scéna s umírající holčičkou. Nejzajimávější mi přišly poslední minuty s vyústěním příběhu hlavní hrdinky – když ale nad tím přemýšlím, tak vlastně ani to mě zpětně nějak extra nedostalo, jen v ten daný moment jsem to moc nečekal. Utøya, 22. července je vcelku úctyhodný počin, který ale nejsem schopen patřičně ocenit. Ještě si to budu muset nechat trochu projít hlavou – rád bych tomu dal alespoň 3*, ale něco mi to nedovolí. Nevím... jsem z toho trošku rozpačitý. P.S.: Jednoznačně nejlepší rekonstrukcí útoku masového vraha stále zůstává chirurgicky přesná a šokézně chladná Polytechnika od Denise Villeneuvea.(4.7.2018)

  • Goldbeater
    ****

    Další z neveselých snímků ukazujících, že pocit bezpečí je jen iluze. V Utøye hraje hlavní roli autentičnost. Dokážu si představit, že u tohoto filmu bude hodně diváků tvrdit, že forma převládá nad obsahem. Mně to tak však rozhodně nepřišlo, i když rozumím všem, kterým Utøya, 22. července nesedne, je to totiž dílo velmi náročné na sledování. Tvůrcům patří velké uznání hlavně za natočení příběhu v poměrně náročném terénu a s nevyzpytatelnými dětskými herci na pouhý jeden záběr! Působivé a emocionálně velmi nepříjemné a znepokojivé.(4.7.2018)

  • Mr.Cinephile
    ***

    7 let poté, co Breivikovi přeskočilo a popravil 69 dětí, se Erik Poppe rozhodl téměř zrekonstruovat tento odporný čin. Jestli je to brzo nebo tak akorát nedokážu správně posoudit, ale kontroverzi tento film určitě vyvolá. Formou je tento snímek jedinečný, ukazuje totiž celých 90 minut (bez střihu) osud mladé dívky, která se jen snaží přežít a najít svou setru. Forma je právě to, co podráží tomuto snímku nohy. Díky tomu je film pocitově strašně dlouhý, jelikož se odehrává na opravdu pár místech a tak nedokáže tolik zaujmout jak by asi měl. Tleskalo se, ale ne tolik jako jindy. » Berlinale «(20.2.2018)

  • Matty
    **

    Věřím, že o událostech v Norsku před sedmi lety lze natočit významově přínosný a formálně odvážný film, který divákem pouze neotřese, ale zároveň jej donutí přemýšlet. Utøya, 22. července takovým filmem opravdu není. Sice oceňuji sázku převážně na realistickou motivaci scén (byť je to u filmu s fiktivními postavami poněkud nadbytečné), ale ta sama o sobě dobrý film nezaručuje. Naopak vede k tomu, že většinu stopáže tvoří dlouhé, napínavosti prosté záběry několika postav schovávajících se a vyčkávajících někde v lese nebo pod skalnatým útesem. Autenticita je navíc nabourávána nevkusnými melodramatickými berličkami (matka volající své mrtvé dceři, mikrozápletka s chlapcem ve žluté bundě), napovídajícími, že hlavní a možná jedinou (cynickou) ambicí tvůrců bylo vyždímat z diváků nějaké emoce, trošku jim rozdrásat duše exploatací reálného teroru (tenhle úmysl je ostatně s jistou bezelstností naznačen větou, kterou Kaja v úvodu pronáší při pohledu do kamery, když telefonuje se svou matkou: „Nikdy to nepochopíš, prostě mě poslouchej"). Vyprávění je ale příliš přímočaré (pro doklad, že to jde důmyslněji, viz Van Santův skládačkovitý Slon) a ve hře je příliš málo proměnných, které by nás vtáhly do vyprávění, takže Utøya nefunguje ani jako zážitkový survival thriller. Můžeme si klást otázku, zda Kaja přežije, nebo nikoliv, zda najde svou sestru, nebo nikoliv, ale to je tak všechno. Poppe spoléhá na naše napojení na protagonistku, ale zapomíná, že film není videohra, u které strach o život postavy zesiluje naše kontrola nad jejím jednáním. Udržet nás bez možnosti vydechnutí v přítomném okamžiku a zároveň podat komplexní výpověď o určité tragédii přitom lze, jak nedávno ukázal Saulův syn. Utøya je oproti tomu paradoxní rekonstrukcí události, o které se vyjma úvodních a závěrečných vysvětlujících titulků skoro nic nedozvíme. Jde pro mne o prototyp zbytečného filmu bez přidané hodnoty, který byl natočen hlavně kvůli vyvolání mediální odezvy, na němž lze obdivovat akorát sportovní výkon představitelky hlavní role a kameramana (jakkoli personalizovaná kamera, reagující občas na okolní podněty nezávisle na postavách, vytváří zavádějící dojem, že sledujeme found footage záběry). 50%(9.7.2018)

  • - Film nebyl natočen na ostově Utøya, nýbrž na sousedním ostrově. (Endavour)

  • - Snímek Utøya 22. juli je natočen na základě reálných svědectví a skutečností. Scénář filmu je založen na hloubkových rozhovorech s přeživšími a snaží se co nejvěrněji zachytit pocity mladých, kteří byli v moment útoku na ostrově. Popisuje události z jejich perspektivy a ukazuje, jak se zachovalii v této vyhrocené chvíli. S ohledem na pozůstalé jsou charaktery filmu fiktivní. (Zdroj: Film Europe)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace