Utøya, 22. července

Nadhodnocené až běda a naprosto divácky nevděčný a zbytečný film, který jen mediálně přiživuje Brevikovu nechvalnou proslulost. Událost, která se stala 22. července 2011 na ostrově Utøya v Norsku byla strašlivá a zemřelo při ní 77 mladých studentů, bohužel samotný film nepředstavuje ani zdaleka hrůzu, která v reálnosti proběhla. Měl jsem velký problém s tím, že ve filmu absolutně nic nevidíme pouze slyšíme, takže kdybych byl slepý odnesu si zážitek naprosto obdobný. Film se zaměřuje pouze na jednu dívku, která celý film běhá, křičí, ukrývá se v jehličí či pod skalou a hledá svou sestru, zatímco Breivik kdesi v nedohlednu střílí bezhlavě všechny studenty, avšak divák slyší jen výstřely, řev a běh. Ve filmu je jen jedna mrtvola, jedno zranění a absolutně žádná krev, dokonce ani samotného Breivika neukážou a to beru za obrovský podraz už když všude zmiňují slovo "Masakr". Natočeno poměrně autenticky a na jeden záběr, ale co z toho když se za celý film nic nestane. Doufám, že Paul Greengrass v Americkém remaku příští rok natočí opravdový masakr s dusným psychickým terrorem a maniakálním Breivikem, aby předvedl na plátno opravdovou hrůzu, která tehdy proběhla. Kdyby alespoň v závěru ukázali fotky zesnulých, abych to mohl brát jako památku, ale ani toho jsem se nedočkal. Tohle je bez koulí, bez šťávy, bez drajvu a emocí. Ble. 30% (26.09.2018)

Věřím, že o událostech v Norsku před sedmi lety lze natočit myšlenkově obohacující a formálně odvážný film, který divákem pouze neotřese, ale zároveň jej donutí přemýšlet. Utøya, 22. července takovým filmem opravdu není. Sice oceňuji sázku převážně na realistickou motivaci scén (byť je to u filmu s fiktivními postavami poněkud nadbytečné), ale ta sama o sobě dobrý film nezaručuje. Naopak vede k tomu, že většinu stopáže tvoří dlouhé, napínavosti prosté záběry několika postav schovávajících se a vyčkávajících někde v lese nebo pod skalnatým útesem. Autenticita je navíc nabourávána nevkusnými melodramatickými berličkami (matka volající své mrtvé dceři, mikrozápletka s chlapcem ve žluté bundě), napovídajícími, že hlavní a možná jedinou (cynickou) ambicí tvůrců bylo vyždímat z diváků nějaké emoce, trošku jim rozdrásat duše exploatací reálného teroru (tenhle úmysl je ostatně s jistou bezelstností naznačen větou, kterou Kaja v úvodu pronáší při pohledu do kamery, když telefonuje se svou matkou: „Nikdy to nepochopíš, prostě mě poslouchej"). Vyprávění je ale příliš přímočaré (pro doklad, že to jde důmyslněji, viz Van Santův skládačkovitý Slon) a ve hře je příliš málo proměnných, které by nás vtáhly do děje, takže Utøya nefunguje ani jako „zážitkový“ survival horor. Můžeme si klást otázku, zda Kaja přežije, nebo nikoliv, zda najde svou sestru, nebo nikoliv, ale to je tak všechno. Poppe spoléhá na naše napojení na protagonistku, ale zapomíná, že film není videohra, u které strach o život postavy zesiluje hráčova kontrola nad jejím jednáním. Udržet nás bez možnosti vydechnutí v přítomném okamžiku a zároveň podat komplexní výpověď o určité tragédii přitom lze, jak nedávno ukázal Saulův syn. Utøya je oproti tomu paradoxní rekonstrukcí události, o které se vyjma úvodních a závěrečných vysvětlujících titulků skoro nic nedozvíme. Jde pro mne o prototyp zbytečného filmu bez přidané hodnoty, který byl natočen hlavně kvůli vyvolání mediální odezvy. Filmu, na němž lze obdivovat akorát sportovní výkon představitelky hlavní role a kameramana (jakkoli personalizovaná kamera, reagující občas na okolní podněty nezávisle na postavách, vytváří zavádějící dojem, že sledujeme found footage záběry). 50% (09.07.2018)

Nejsilnější zážitek z letošního filmového festivalu Cinematik. Autentický, depresivně a hlavně technicky a herecky překonává další filmové standardy. Technicky kamerou na jeden záběr, bez jediného střihu a hlavně herecky (neherci podávají emocionálně zdrcující výkony). Andrea Berntzen překonává herečku Laia Costa z Victoria (2015). Nepamatuji takové ticho v kině v závěrečných titulcích a odchodu z kina. Síla. [MFF Cinematik 2018] (16.09.2018)

║Rozpočet $22miliónov║Tržby Celosvetovo $3,649,000▐ Smutná ohavnosť, je aj odvahou niečo takéto točiť, nechápem ako na to mohli mať domáci Nóri vôbec žalúdok. Po technickej stránke ide o zaujímavé prevedenie, klobúk dolu utiahnuť to celé bez jedného strihu. To chce pevné nervy a riadnu organizáciu štábu. Na druhú stranu mi to ale príde až zbytočne zdĺhavé, nedostane sa to pod kožu tak akoby malo. Tie výstreli niekde z diaľky schladia, rovnako tak záver, keď sa kamera pohybuje medzi obetami na pobreží, pri útese ale asi to je tak všetko, prevažne to je také uťahané, občas až nezmyselné, keď sa dievča na ktorú je zameraná kamera a teda aj príbeh, vyberie do tábora pri maximálnom ohrození hľadať sestru. /60%/ (22.12.2018)

Klobouk dolů za to, jak tvůrci tento film dokázali natočit na jeden zátah. Dodává to na neuvěřitelné autentičnosti. Jen škoda, že atmosféra se chvíli vytrácí. Přeci jen to těm norskejm policajtům trvalo fakt docela dost dlouho, než toho posranýho Brejvika dostali. Na druhou stranu ale musím říct, že obsah trošku přebil námět, protože i když tento film v sobě skrývá obrovské filmařské kvality, pořád se jedná "jen" o rekonstrukci masakru. A nic víc. Po shlédnutí filmu jsem nicméně musel shlédnout i nějaký dokumenty, abych si o tom udělal větší obrázek. Bejt norskej úřad, pošlu Brejvíka do Guantanáma, aby mu tam za to rozmrdali prdel. To, co občas napíšou noviny o norském věznictví je totiž poměrně k smíchu v porovnání s tím, co provedl. (28.12.2018)