Utøya, 22. července

sadomasochistická inscenácia skutočnej udalosti. Poppe má veľmi dobre zvládnutý štýl, budovanie a hlavne udržiavanie napätia. Sfilmovanie podobnej udalosti by si ale žiadalo aj niečo iné - aspoň trošku myšlienkového ponoru a interpretácie udalostí, čo by spravilo film relevantným a naozaj výpovedným. Ako (v tomto prípade) nedosiahnutú métu je dobré uviesť napríklad Slona Gus van Santa, v ktorom sa téma streleckých útokov na amerických stredných školách podchytila majstrovskou filmovou rečou, vedúcou aj k analýze diania. Nie len k jeho thrilleroidnému a veľmi plochému vyobrazeniu. Toto je iba atrakcia. (23.12.2021)

S trochou nadsázky norský Revenant. Jen s tím rozdílem, že na motivy skutečné události, ze které dodnes mrazí. Naprosto vtahující kus kinematografie, který jede od začátku do konce v reálném čase a bez (samozřejmě zdánlivě) jediného střihu. Hustá poletující a zoomující kamera, výborné herecké výkony a i když toho divák vlastně moc nevidí, tím že se kamera neustále drží hlavní postavy, je to fakt drtící thrillerový zážitek. A zároveň parádní filmařina. (15.02.2020)

To, že režisér nechtěl oslavovat magora se samopalem a tak se rozhodl jej po celou dobu neukázat mi ani nevadí, díky perfektním hereckým výkonům a počátečnímu chaosu a strachu má film výtečnou atmosféru. Člověk měl pocit, jako by tam s nimi opravdu byl a ta tíha z neznámého nebezpečí šla z plátna až k vám do obýváku, navíc jsem jezdil deset let na tábory jako děcko a pak několik let i jako vedoucí, takže o to mi byl děj a postavy blíž. Jenže režisér tuhle laťku drží jen do chvíle, kdy postavy lehnou na mech a pak je cca deset minut úplně zbytečných a zdlouhavých a poprvé se začnete ošívat a tahle nevyrovnanost vás provede celým filmem. Deset minut nedýcháte a pak se deset minut nudíte u bezvýznamně dlouhých dialogů při kterých nefunguje ten strach z blížící se smrti v podobě šíleného střelce. Když se děj rozjede a nabídne emoce v podobě umírající dívky, zase to trvá pár minut a hlavní hrdinka se sekne s podivným klukem u skály a nastane patnáct minut dlouhý dialog opět úplně o ničem. V tu chvíli jsem byl na 3*,ale konec mi to vynahradil. To jsem upřímně nečekal i když se to možná pro někoho zdálo jasné, já z tý rány (doslova) byl příjemně v šoku, jaký způsob si režisér vybral, jelikož hlavní představitelka si opravdu získá vaše srdce svojí lidskostí. O patnáct minut bych to zkrátil a střelce ukázal aspoň v jediném záběru na konci, aby zlo dostalo svoji tvář. Místy nevyrovnané, ale díky efektivnímu konci přeci jen nadprůměrně udělaný film podle skutečnosti. Slabších 70%. (05.04.2019)

Greengrassov film nas zahltil informaciami, ale kaslal na emocie. Tento film na to ide opacne. Informacii je minimum, takze som rad, ze som predtym videl Greengrassov film. Zato sa do divaka snazi od zaciatku hustit emocie strachu. Lenze u mna sa to tomu filmu nepodarilo. V prvom rade mi vadila hlavna hrdinka, ktora vsetkych poucuje a ja som ju znenavidel behom par sekund. Fakt som sa cely film tesil jak to schyta. No a prilis ma nenadchol ani samotny koncept filmu, ked celu udalost sledujeme z pohladu hlavnej hrdinky, pretoze aj ked bolo krute, co sa na tom ostrove stalo, tak z filmoveho hladiska to vlastne bola nuda. Cely cas tam ta neznesitelna postava len zmätene pobehovala a to bolo vsetko. 4/10. (02.11.2018)

Nejsilnější zážitek z letošního filmového festivalu Cinematik. Autentický, depresivně a hlavně technicky a herecky překonává další filmové standardy. Technicky kamerou na jeden záběr, bez jediného střihu a hlavně herecky (neherci podávají emocionálně zdrcující výkony). Andrea Berntzen překonává herečku Laia Costa z Victoria (2015). Nepamatuji takové ticho v kině v závěrečných titulcích a odchodu z kina. Síla. [MFF Cinematik 2018] (16.09.2018)