Reklama

Reklama

Život zestárlého učitele Winfrieda Conradiho uplývá v naprosté rutině, kterou mohutný muž jen občas naruší svou pubertální vášní – drobným žertovným převlekem. Poté, co mu zemře jediný věrný druh, slepý pes, se Winfried rozhodne investovat veškerou pozornost do své odcizené dcery Ines, která dělá kariéru v nadnárodní firmě a nemá na nic a na nikoho čas. Po naprostém fiasku první návštěvy v Bukurešti mění Winfried strategii – čeho nemůže dosáhnout jako neúspěšný otec, toho může docílit jeho neforemné alter-ego. A tak se rodí životní kouč–německý ambasador Toni Erdmann, tragikomická figura s absurdní parukou a umělými zuby, která se workoholičce Ines začne plést do života v těch nejméně vhodných momentech. (Film Europe)

(více)

Videa (5)

Recenze (346)

Matty 

všechny recenze uživatele

„Jsi ty vůbec člověk?“ Smích přes slzy. Třetí film Maren Ade je smutnou převlekovou komedií, jejíž hrdinové se nejvíce obnažují díky maskám. Jejich návyk na život o samotě a podle vlastních pravidel Winfrieda a Ines rozděluje i spojuje. Podstatnou část filmu je v záběrech vidíme samocené, ve chvílích, kdy doznívá úlevný efekt smíchu a navrací se vědomí promarněné příležitosti a nezvratného odcizení. Trapný pocit zde oproti mnohým současným americkým indie komediím a seriálům není cílem sám o sobě. Vedle smíchu vzbuzuje i soucit a vztahuje se ke klíčovému tématu ponížení a nepatřičnosti. Nepatřičnosti, kterou postavy pociťují jedna k druhé, samy k sobě i vůči světu, v němž žijí. Film nestraní jedné z postav, což se odráží i v jeho struktuře nebo v tom, jak se situace vyznívající jako vítězství Winfrieda znenadání obracejí ve prospěch Ines. Zhruba první hodinu trávíme s Winfriedem, který pak z vyprávění znenadání mizí bez příslibu, zda jej ještě uvidíme. Následující minuty pak zůstáváme po boku Ines až do Winfriedova opětovného zjevení, stejně nečekaného jako jeho odchod. Po zbytek filmu dochází ke střídání hledisek na způsob předávání štafety. Scéna začne s Ines, v jejímž životě se najednou objeví Winfried/Toni (někdy je přítomen nepřímo, prostřednictvím jeho potměšilého způsobu vztahování se ke světu – viz erotická hotelová scéna), s nímž zůstáváme i poté, co Ines ze scény odejde. Nenucenost a nepředvídatelnost, s jakou Ade kombinuje komiku s tragikou, intimní drama s výpovědí o socio-ekonomických vztazích v globalizované Evropě, přitom není výsledkem šťastných náhod a improvizace à la Dogma 95, ale precizní práce se střihem a mizanscénou, která nás s předstihem připravuje na některou z příštích scén a zároveň vytváří mylná očekávání. Také díky suverénnímu režijnímu vedení prožíváme nejistotu, údiv, smutek, radost, ponížení, odmítnutí, přijetí a katarzi zároveň s postavami, které se nám po 160 minutách nechce opustit ne proto, že by nám s nimi bylo tak dobře, ale protože s námi mají tolik společného. Mrzí mě jenom jedno - nic lepšího (stejně nepředvídatelného, vtipného a zároveň smutného) už letos pravděpodobně neuvidím. Více zde. 95% ()

RedAK 

všechny recenze uživatele

Němčina je natolik odporný jazyk, že když do ní přeložíte prakticky jakoukoliv větu, bude to znít jako nadávka nebo výhrůžka. Pojďme si to zkusit na větě „Dneska ti ty šaty moc sluší, Olgo!“. Das Kleid passt dir heute sehr gut, Olga! Slyšíte to? Tu čirou nenávist? Tohle zakřičte někde na kalbě, přidejte typickou hitlerskou dikci a všichni začnou zdrhat v panice, že chcete obsadit diskotéku. A někdy nemusíte ani mluvit, stačí jedno malé úderné gesto; když někomu dáte k narozeninám květinu, říkáte tím „jsi skvělý člověk a já si tě vážím“, ale když mu dáte DVD s německou dechovkou, znamená to „doufám, že chcípneš na rakovinu žlučníku a tvoje děcka znásilní pedofilní Arab se syfilisem“. Takže jsem dlouho rozmýšlel, jestli si tuhle tříhodinovou skopčáckou psychárnu pustit a nakonec ve mně zvítězil ten zvídavej artovej pičus. První hodinu a půl jsem absolutně netušil, co si mám vlastně myslet a po zbytek stopáže jsem upadl do šílený depky, což ze mě po prostudování zdejších komentářů, kdy se u toho všichni údajně strašně smáli, dělá emočně labilní psychotickou zrůdu. Já se zasmál jen jednou a to když jsem se chtěl oběsit na nabíječce od notebooku a místo sebevraždy mi vlivem odkrvení mozku stouplo péro. ()

Reklama

Cervenak 

všechny recenze uživatele

No dokelu. :) Už som videl všeličo, ale toto je rozkošná, rozkošná haluz... o všetkom. Má to vyše 2,5 hodiny, takže si to človek musí fakt prežiť s nimi, ale oplatí sa. Absurdné a trápne situácie, ako by sa odohrali v reálnom svete so skutočnými ľuďmi. "Narodeninová párty" je asi filmová scéna roka 2016. Asi 10 minút som sa smial tak, že mi tiekli slzy, hoci je to v podstate vážna situácia. :) ()

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Toni Erdmann je jeden z těch filmů, o kterých se dozvíte, a už je nikdy nevypustíte z mysli. Německá dramedie, která má 162 minut? K tomu hojně chválená s nominací na Oskara? To je divné, nemyslíte? Takže jsem teoriím chtěl dát přítrž a do filmu se pustil. Výsledek je ale velké zklamání, protože jsem nečekal tak moc průměrný film. Toni Erdmann se totiž rozjíždí strašně pomalu. V první čtvrthodině jsem si říkal, že tomu dám čas. Námět vypadá dobře, délka je brutální a tak film nechám trošku nadechnout, než si udělám názor. Jenže problém byl, že film si stejnou atmosféru držel po celou tu dobu takřka tří hodin. Učitel Winfried mě ze začátku zarazil oním bláznovstvím, postupně ale štaci nepochopeného přebrala jeho dcera, která byla ještě větší maso. V tu ránu se ale z Winfrieda stal Toni Erdmann a sem tam se rozjely scény, které měly být humorné. Osobně jsem měl problém možná s tím, že mi humorné vůbec nepřišly. Naopak. Měl jsem pocit obrovského smutku ve Winfriedově duši, která se snaží pochopit život své dcery v Rumunsku, který snad normální člověk pochopit ani nemůže, natož pak Winfried. Hrozně zvláštní film, který sice má zajímavé momenty, ale já si z něj vůbec nic neodnesl. A to jsem se na něj hodně těšil. ()

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Přidávám se ke zdejšímu nadšení. Přemýšlím kdy jsem naposled zažil, že kino za scénou spontálně tleskalo a nebo se syčelo zhnusením (u jedné scény ). Film je natolik originální, že se těžko popisuje, má v sobě mnoho lidskýho citu, jsou v něm scény při kterých se musíš smát, ale uplně stejná scéna vlastně vyznívá hrozně smutné a je ti hlavních hrdinů líto. Pak krásnej sociální kontrast znázorněn pouze "mimoděk" záběry kamery. Dojtšlandi posílaj letos do boje o Oscara opravdu hodně těžkou váhu. Až nečekaně chytrá emotivní superpecka totiž musí chytit každýho a působí v unylosti nabídky našich kin jako živá voda pro všechny, kdo už pomalu balili svou víru v krásný, chytrý a divácký silný filmový zážitky. ()

Galerie (50)

Zajímavosti (9)

  • Vyslanec německé kinematografie na 89th Academy Awards. (Hal_Moore)
  • Timeline: Film si odbyl světovou premiéru 14. května 2016 na filmovém festivalu v Cannes, kde byl zařazen do méně prestižní soutěžní kategorie Un Certain Regard. Den před plánovanou tiskovou konferencí Maren Ade oznámila, že její film bude soutěžit o Zlatou palmu. Krátce nato zakoupila práva na kinodistribuci ve Spojených státech společnost Sony Pictures Classics. V kinech se dramedie objevila 14. července, ve Spojených státech pak 25. prosince 2016. (Hal_Moore)
  • Maren Ade svůj film nevidí jako komedii. Svému producentovi řekla, že natáčí "smutný a supervážný film". Herci měli z natáčení ten samý pocit. (Hal_Moore)

Reklama

Reklama