Nastala chyba při přehrávání videa.
  • mcb
    *****

    51. MFFKV: Jasný divácký favorit a zároveň snímek, u něhož je jakékoliv holé konstatování jeho kvalit jen bezobsažným opakováním frází z recenzí. Německá režisérka Maren Ade po dekonstruktivní vztahovce Všichni ostatní (2009) natočila smutné rodinné drama, u něhož se budete popadat za břicho. I během více než dvou a půl hodinové stopáže Toni Erdmann uběhne rychleji než libovolný o polovinu kratší počin – zásluhu na tom má hlavně režisérka, která dokonale ovládá timing jednotlivých scén, u nichž ví, kdy střihnout pryč a kdy naopak nechat záběr doznít. Výsledkem je nejen nejlidštější film festivalu, který velmi komplexně popisuje zbytečně strastiplné přežívání ve světě 21. století, ale zároveň očišťující komediální zážitek, který nenechá jedno oko suché. Ale z opačných důvodů, než byste čekali.(15.1.2017)

  • Frajer42
    odpad!

    Spoilery! Nevidím to, co na snímku viděli ostatní. Že se lidé rádi a často přetvařují není snad žádnou novinkou. Každý je sám sebou až v okamžiku, kdy se schová za nějakou masku. Z tříhodinové stopáže jsem měl neskutečný strach. Nicméně nesmírně pozitivní ohlasy všech mých oblíbenců mě ke zhlédnutí přinutily. Měl jsem stejný problém jako moje spolusledovatelka. Taktéž jsem měl problém udržet svoji pozornost na delší dobu. Rozhodně to nebylo tím, že jsme se na film koukali společně. Svojí nepozorností jsem vlastně ani o nic nepřišel. Příběh pojednává o totálně hnusné a neskutečně netalentované workoholičce, která se snaží prorazit. Její snaha však vyznívá dost naprázdno a tato workoholička bývá i přes svůj neatraktivní zevnějšek spíše prorážena. Nedivím se, že do snímku bylo třeba vložit dvě úchylné scénky(zákusek se smetanou a oslava nahoře i dole bez), jejichž prostřednictvím jsem udržel pozornost alespoň na chvíli, neboť něco tak divného puritánsky zaměřený člověk přeci jen nevídá a nezažívá denně. Proč byl snímek tak špatný jsem pochopil, až po nahlédnutí na režisérskou židli - ona tam celou dobu seděla cicina. Celkem mě zaskočilo, že vztah otce s dcerou napravilo až to, když si tatínek prohlédl svoji dceru nahou. Z mého pohledu je tento snímek jedním velkým a prázdným zklamáním. Mnoho povyku pro nic!(1.2.2017)

  • kobejn
    odpad!

    Film trvá dvě hodiny a čtyřicetdva minut a přitom je absolutně, ale totálně a absolutně o totálnim a absolutnim hovně. Jeho jediným kladem je to, že ho můžu aspoň hodit do koše a dát mu odpad, což je ale jen malé zadostiučinění že jsem tudle ukázku pseudoartu a snobismu musel zhlédnout a přetrpět až do konce. Ale je to lepší než si myslet, že jsem o něco zásadního přišel, teď aspoň vim, že nepřišel.(17.1.2017)

  • Enšpígl
    *****

    Přidávám se ke zdejšímu nadšení. Přemýšlím kdy jsem naposled zažil, že kino za scénou spontálně tleskalo a nebo se syčelo zhnusením (u jedné scény ). Film je natolik originální, že se těžko popisuje, má v sobě mnoho lidskýho citu, jsou v něm scény při kterých se musíš smát, ale uplně stejná scéna vlastně vyznívá hrozně smutné a je ti hlavních hrdinů líto. Pak krásnej sociální kontrast znázorněn pouze "mimoděk" záběry kamery. Dojtšlandi posílaj letos do boje o Oscara opravdu hodně těžkou váhu. Až nečekaně chytrá emotivní superpecka totiž musí chytit každýho a působí v unylosti nabídky našich kin jako živá voda pro všechny, kdo už pomalu balili svou víru v krásný, chytrý a divácký silný filmový zážitky.(23.10.2016)

  • WillBlake
    *****

    Film, na který bych vzal do kina stejně tak svojí mámu, jako vedoucího kroužku perspektivních cinefilů. Mezi řádky Berlínská škola. Nečekané zjevení postavy Toniho Erdmanna na scéně předznamenalo jeden z nejnekonvenčnějších vztahových filmů z kategorie rodič-dítě, co jsem kdy viděl, a to i přesto (nebo možná právě proto), že se odehrává na pozadí manažerského balastu. Něco takového tady dlouho nebylo, a jestli bylo, tak jsem u toho nebyl. Mnoho nezapomenutelných scén, mnoho tendencí k potlesku ve stoje.(7.10.2016)

  • - Timeline: Film si odbyl světovou premiéru 14. května 2016 na filmovém festivalu v Cannes, kde byl zařazen do méně prestižní soutěžní kategorie Un Certain Regard. Den před plánovanou tiskovou konferencí Maren Ade oznámila, že její film bude soutěžit o Zlatou palmu. Krátce nato zakoupila práva na kinodistribuci ve Spojených státech společnost Sony Pictures Classics. V kinech se dramedie objevila 14. července, ve Spojených státech pak 25. prosince 2016. (Hal_Moore)

  • - Režisérka Maren Ade strávila stříháním více než rok, během kterého porodila své druhé dítě. (Hal_Moore)

  • - Spoiler: Narozeninová oslava byla vyhlášena nahou scénou roku webovým magazínem Vulture. (Hal_Moore)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace