Reklama

Reklama

Na tělo

Trailer

VOD (1)

Obsahy(1)

Celovečerní snímek Na tělo odhaluje osobní nastavení a životní filozofii fotografa Jindřicha Štreita. Původně byl zamýšlen jako pocta k jeho sedmdesátinám v roce 2016 a jeho hlavním tématem mělo být sepjetí fotografa s krajinou Sudet a jejími lidmi, kde Štreit celý život žije. Téma ale přerostlo autorku, která díky dlouhému času stráveného přípravou a komunikací s fotografem se rozhodla pro intimnější sondu do jeho života. Štreit, se kterým autorku (dříve jeho studentku fotografie na FAMU) pojí už 25-leté přátelství, na tuto linku váhavě přistoupil a autorce pomalu dovolil dostat se mu pod kůži, ba přímo na tělo.
Ve filmu proto budeme, vedle Štreitovy hvězdné fotografické kariéry, především vnímat jeho životní nastavení, ponoříme se do tajemství jeho vztahů s nejbližšími, s jeho okolím a budeme svědky událostí jeho života, a některých dramatických momentů dokonce i v přímém přenosu. Na pozadí těchto událostí budeme moci pocítit myšlení, jednání a vnitřní rozpoložení tohoto dokumentaristy. Na dokumentu, který vznikal tři roky, bude patrné plynutí času, který bude hrát zásadní roli ve vnímání příběhu, ze kterého čiší místy až krutá beznaděj nad neúprosností onoho plynutí, jež bohužel nelze zastavit. Zub času poznáme nejvíce na svých blízkých, na proměně, kterou jim čas neúprosně uštědřuje. I my zde pocítíme onu nemilosrdnou pravdu o pomíjivosti a limitu našich životů a proto se film celou dobu zabývá smyslem života, tím, co po sobě chceme zanechat a pro co má smysl žít. Nejde zde ale o těžký ani nijak náročný příběh, který by diváka usazoval hluboko do sedadla. Už ze samé podstaty člověka, o kterém dokument pojednává, to ani není možné. Film je protknutý humorem a radostí ze života a právě na pozadí vážnosti nabízí příjemný intimní, místy až dech beroucí zážitek. (ČSFD.cz)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (7)

Slarque 

všechny recenze uživatele

Dokument o Jindřichu Štreitovi sice mnohé řekne, ale vyloženě na tělo nejde. Je to spíš takové obdivné sledování, které je zřejmě určené spíš pro lidi, kteří o sledovaném pánovi už něco vědí. Nás ostatní některé scény spíš zmatou. ()

Say 

všechny recenze uživatele

Obyčejné zpracování neobyčejné osobnosti mi nesedlo. Myslím, že by se dané téma mohlo zpracovat kvalitněji. Nějaká filmařská estetika mi tu prostě chybí. O což si zrovna téma takového formátu přímo žádá. ()

Reklama

klukluka 

všechny recenze uživatele

Líbilo moc. Že je Jindřich Štreit vynikající fotograf, to jsem pochopitelně věděl. Absolutně jsem ale netušil, co všechno musel podniknout, aby po sobě zanechal všechny ty svoje krásný, “mluvící” obrázky. ()

sator 

všechny recenze uživatele

Mám rád tento tip dokumentů, tenhle je ale hodně dramaturgicky ospalý...55 minut by bývalo bylo až dost... ()

Marze 

všechny recenze uživatele

V dokumentu o "Jindrovi ze Sovince" se podařilo ukázat, jak umělcovi fotografie vznikají. Vidíme proces fotografování svatby, bezdomovců, života na vesnici, v kostele, na schůzi či na svatbě, na vesnické zabijačce nebo na operačním sále, mezi horníky i radními.Je zde bizarní historka kdy komunisté Streita zatkli a zkoumali u psychiatra. Umělec také vzpomíná na svou pedagogickou činnost. Je zde hodně zajímavostí z jeho soukromí. Vystupuje zde totiž i nejbližší rodina Jindřicha Štreita, jeho žena Agnes a dcera Monika, které snímek oživily svými postřehy, které se týkají nejen práce tohoto světoznámého fotografa, ale i jeho povahy a životních postojů. Dokument plyne rychle bez známek nudy. Není to první filmový dokument o fotografovi, jehož snímky jsou zastoupeny v osmatřiceti českých a pětačtyřiceti zahraničních sbírkách a galeriích. V roce 1990 o něm režisér Jan Špáta natočil neobvyklý krátkometrážní dokument Mezi světlem a tmou a o šestnáct let později vznikl v režii Aleše Koudely hodinový portrét Jindra ze Sovince. K němu má film Na tělo formálně vcelku blízko.Ve srovnání s předchozími dvěma dokumenty je film Na tělo osobnější a Štreit se v něm více vrací do své minulosti. Vypráví o dětství stráveném v podhůří Jeseníků, vzpomíná na rodiče a práci na státním statku. Štreita, jenž v mládí - jak dokládají některé jeho fotografie - vypadal skoro jako Jean-Paul Belmondo, snímek představuje coby pohotového, ale také pokorného pozorovatele, který do dokumentární fotografie vnesl rustikálnost, upřímnost a empatii.Jinak ale filmový portrét umělce, který za více než půlstoletí uspořádal přes 1300 samostatných výstav a vydal 35 fotografických knih, plyne v poklidném tempu. Možná až příliš. Je mozaikou střípků vzpomínek a drobných výjevů, které sice místy výstižně dokreslují Štreitovu osobnost, způsob jeho práce i vznik jeho fotografií, jindy se ale zdají nadbytečné či přinejmenším zdlouhavé. V tomto trochu konvenčním dokumentu pro mě byly nakonec nejpůsobivější umělcovi nekonvenční fotky. ()

Galerie (8)

Reklama

Reklama