Zabijáci rozkvetlého měsíce

Monumentální film. Není to snadná podívaná, přeci jen strávit čtyři hodiny ve společnosti brutálních, vypočítavých, někdy až hloupých mužů je těžko zkousnutelná záležitost, ale přesto nebo právě proto, je to zatraceně silný komentář k ne úplně hezké americké historii. Po vyrolování závěrečných titulků jsem se navíc nemohl zbavit pocitu, že se zavírá jedna velká kapitola v dějinách filmu. [IMAX] (19.10.2023)

Fargo 1920: White guilt done right. Strhující to není, vynikající nesporně ano. Chtě nechtě to působí jako minisérie omylem puštěná v kuse, dvě a půl hodiny si to stylově dává sakra na čas se vším a v závěrečné hodině po změně stylu je to naopak zkratkovité. Jeden z těch snímků, které měly být buďto o poznání kratší (a vynechat celé linie) nebo naopak výrazně delší (a plně se každé věnovat). (20.10.2023)

Uf, tak bezútěšný, a přitom tak skvělý film. Kvituji s povděkem, že se Martin Scorsese tentokrát nerozhodl prostě rozpohybovat knihu, jak to bohužel udělal v Prokletém ostrově, ale že se rozhodl příběh vyprávět znovu, po svém, tak, aby z něj něco měli i ti, kteří předlohu znají. Nepřekvapí, že film pojal jako gangsterku. Jako mrazivou studii toho, jak snadno člověka může spolknout zlo, pokud se ne(u)brání. A zároveň jako obžalobu médií, která o tom mlčí. Perfektní volba. A jak je to natočené! Těch nápadů, ty chladné scény vražd, jaké umí točit jen Scorsese, ty nádherné mystické scény, jaké bych od něj nečekal... No a k tomu herecké výkony. Leonardo DiCaprio hraje a vypadá jako Marlon Brando, Robert De Niro se s hodinářskou přesností pohybuje na hranici karikatury a očividně si opět užívá pořádnou roli, a Lily Gladstone... Ta se oběma vyrovná jediným pohledem, do něhož nějak dokáže dostat úplně všechno. Opravdový filmový zážitek, který si zaslouží každou z těch dvou set minut. A s dokonalou tečkou na závěr, jakou by si mohl dovolit málokdo. Ale Scorsese může. (28.10.2023)

Tady si více, než při jiných filmech, uvědomíte, že i velcí tvůrci by měli mít producentský dohled, oponenturu, která by jim naznačila, že tak obludná stopáž je neobhajitelná. Martyho zásadní díla vždy koketovala se třemi hodinami, ale měla neskutečný tah na branku a sledovala se jedním dechem. Tady mě to zaháčkovalo až s příjezdem vyšetřovatelů a tou závěrečnou katarzí, která byla silná, takže až po nějakých dvou hodinách, které šly prostříhat a to píšu jako člověk, který pomalé filmy a jejich postupné uvádění do děje má rád. Dějou se tu hnusný věci, ale tenzi jsem nepocítil skoro žádnou a nevýrazná monotónní hudba tomu moc nepomáhala. A Leovi měl někdo jasně říct, že když pravidelně bude krabatit svá ústa do obraceného U, není to známka dobrého hereckého výkonu, takže vedle tradičně spolehlivého De Nira mě nadchla jenom Lily Gladstone. Ta její klidná síla, oduševnělý výraz a poutavé minimalistické herectví, to bylo něco. Neváhal bych jí označit za srdce celého filmu, za jediný prvek dobra v té hnusné lidské špíně kolem. Jsem rád, že pořád vznikají podobný zvolna přemítavé filmy v dnešní zrychlený  tiktokový době, ale obávám se, že Marty svojí oscarovou sbírku tentokrát nerozšíří. (19.01.2024)

Martin Scorsese a Eric Roth proměnili průměrnou, rozháranou knihu ve velký americký román. Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou monumentální, mnohohlasou a nadčasovou kronikou úpadku společenství, které si sice uvědomuje, že svým chováním připravuje příští generaci o budoucnost, ale touha po bohatství je silnější než láska. Je to temné, pomalé a pocitově delší než třeba Irčan, ale ta délka, díky které postupně pronikáme do místní komunity a z první ruky pak sledujeme, jak se chamtivost a cynismus postupně a samozřejmě rozpínají nad krajinou, zapouštějí kořeny a zažírají se postavám pod kůži, má své opodstatnění. Po celou dobu se přitom nacházíme v blízkosti sebevědomého, zdánlivě všemocného, v jádru přitom docela banálního, někdy komicky tupého zla, jehož náležité potrestání se zdá dost nepravděpodobné, což je přesně tak frustrující a vysilující, jak Scorsese nejspíš zamýšlel. Hlas dobra je oproti tomu oslaben nemocí a podávanými „léky“ a omezuje se na vyjmenovávání toho, kdo zemřel (což už je takový Scorseseho trademark). Přesto má – i díky důstojnosti, která vyzařuje z Lily Gladstone – ve vyprávění centrální, totiž svědeckou roli. Zabijáci jsou především, a závěrečné cameo režiséra nás ohledně toho nenechává na pochybách, obžalobou vrahů, jejichž existence měla být z americké historie ideálně vymazána (protože z jejich zločinů mnozí profitují dodnes), a důrazným vznesením nároku na navracení lidskosti těm, jejichž životy byly před desítkami let zredukovány na pár tisíc dolarů. ___ Scorsese svůj žalozpěv režíruje s jistotou mistra. Efektními nájezdy kamery a plynulými steadicamovými záběry tentokrát šetří. Spoléhá na herce a cit Thelmy Schoonmaker pro rytmus. Jako zpráva o podstatě amerického kapitalismu by jeho ponor do temnot mohl být časem stejně zásadním dílem jako Obr (1956), Tenkrát na Západě, Kmotr nebo Až na krev. Prohlubovanou beznadějí a atmosférou nenávratného rozkladu mi to zároveň připomnělo Tárrovy filmy. Ne, v kinech to tenhle doklad, že i po sedmdesátce můžete natočit své opus magnum, nebude mít lehké. 90% (19.10.2023)