Pásky z Nagana

Před pár lety jsem ve spalujícím létě pospíchal na pivo do lokálu u nás v ulici. Uvnitř, v takové malé zastrčené místnosti, do které se nám nikdy moc nechtělo, seděl hlouček lidí. Dřív, než jsem se tam stačil podívat, jsem od přítomných věděl, kdo tam je. Jágr se Svobodou. V tu chvíli mi to všechno najelo. Život na Moravě, nový elektronický budík značky Philips nařízený každý den na brzké ranní vstávání, osmá třída základky, narvaná učebna chemie s televizí, semifinále s Kanadou u kterého jsme bouchali do stolů a řvali, euforie jako blázen, teletext, BBV, finále a můj brečící otec. Dost se toho od té doby změnilo a možná jsem si to jenom dlouho nepřiznal, ale tohle jsou jedny z nejzásadnějších vzpomínek na mé dětství. A Ondřej Hudeček je dokázal přivolat zpátky. I patos má v životě své místo. A někdy stačí jen patnáct sekund mlčet, přesně jak to říkal Robert Záruba. (01.03.2018)

Mocná je nostalgie. Najelo mi to jak před dvaceti lety a chvílemi jsem se přistihl, že mám chuť se rozbulet úplně stejně jako Robert Záruba. Ale není to žádná kýčovitá glorifikace něčeho, co za dvě dekády narostlo do národního pomníku. Je to parádně sestříhaná montáž známého i neznámého, vyvážená na všech frontách barikády a s neskutečně lehkonohou rytmikou dává do souvislosti i historické křivdy s hokejovými odvetami. Takhle plnokrevný filmový zážitek nabídne letos už máloco. (09.03.2018)

Jaká škoda, že to není delší! Pro moji generaci, která se začátkem roku 1998 nacházela někde na střední škole, "začínala brát rozum", a o pár let později pařila technologický klenot jménem NHL 2003 se všemi těmi osobnostmi hokeje, které tam tehdy byly, a jejíž někteří příslušníci třeba 17. 8. 2004 skupinově vystřízlivěli při návratu z družby v Německu, když na hranicích dostali do rukou noviny se zprávou o úmrtí Ivana Hlinky, jsou Nagano Tapes zjevením z nebes. Troufám si říct, že režisér zvládl na velmi omezeném prostoru (jak časovém, tak "ideovém", aby nevznikl nějaký problém s apolitičností olympijské filmotéky) maximálně vykreslit atmosféru doby, a přiblížit význam celého "turnaje století". Přesto můj úvodní povzdech je zcela na místě, protože z rozhovorů s hráči a trenéry je jasné, že z množství materiálu, který byl k dispozici, se velmi tvrdě vybíralo, co do výsledné stopáže přijde a co ne. Netroufám si tvrdit, jak to vnímají jiné věkové skupiny, ale pro mě vidět to celé v souvislostech, a ještě očima "druhé strany", byl neskutečný zážitek. O to mocnější, že se shodou náhod stalo, že jsem mohl Nagano Tapes poprvé vidět ve společnosti mého mladšího bratra, a to v televizi, sto kilometrů od domova, i když jsem je měl už asi měsíc stažené na disku;) Finále jsem tehdy sledoval pro změnu s tátou, bráchovi bylo osm, takže jsme ho nebudili:) A semifinále na mrňavé televizce v kanceláři zástupce ředitele našeho gymplu - samozřejmě s celou třídou:) Z toho je jasně vidět, jak velká věc byl turnaj tenkrát a jak velká věc je tento film dnes. Sestřihy zápasů s divákem úplně cloumají. Je fascinující vidět, jak se hrdinové tehdejších událostí - a tím myslím hlavně Kanaďany, z Rusů pokud si vzpomínám snad ani nikdo ve filmu nemluví - změnili. Obzvlášť u Erica "Starýho Prasete" Lindrose pobaví, jaký je z něj usedlý tatík. A u "ou Kéneda" chlapců obecně pobaví, jak se s tím ani po dvaceti letech nesrovnali, a obviňují pro ně údajně šokující herní systém turnaje z toho, že prostě nedokázali v řádné hrací době dát víc gólů než český tým, a pak postavili galaktický pomník Dominiku Haškovi a Robertu Reichlovi. Ale to už by stačilo. Nagano Tapes jsou geniální záležitost a zaslouží si plnou palbu. 100 %. (06.10.2018)

Ondřej Hudeček na pána. Libová práce. Perfektní vytěžení ikonického momentu českých (sportovních) dějin a vydrcení na max po stránce fanouškovsko-emocionální, nostalgické i řemeslné. Nejlepší film českého režiséra minimálně za posledních pět let... a doufám, že Frank Marshall přehodnocuje režiséra Indiana Jones 5 :) (09.03.2018)

Pro mně osobně je strašně těžký oprostit se od emocí, které vě mně vyvolává slovo Nagano a okomentovat práci Ondry Hudečka, protože jak to řekl kanadský komentátor v tomto dokumentu "Jestli tohle s Vámi nic nedělá, tak nejste naživu". O Naganu jsem toho viděl tolik, vlastně snažím se vidět všechno, i zápasy si čas od času pustím, ale tady musím říct že Ondra odvedl výbornou práci, skvěle sestřihaný dokument, doplněn o mnoho rozhovorů/ postřehů a pohledu z "druhé strany". Možná kdyby bylo víc našich zlatých kluků a škoda, že se nepodařilo sehnat Great One, ale i tak příjemné zavzpomínání na něco, co už se nikdy nebude opakovat, nejde jen o to zlato, ale o celou to dobu do které to vítězství patří, ono se nám co jsme Nagano zažili to těžko vysvětluje těm, co o něm jen slyšeli, jak to řekl Robert Záruba, těžko se to dá popsat. Nagano je prostě takový rodinný známénko štěstí v srdci každýho Čecha, co s těma klukama prožil celou olympijskou zlatou cestu. V tomhle dokumentu mně došlo, že po první třetině z USA odcházeli z ledu outsideři a na druhou třetinu nastoupili šampioni. (03.03.2018)